Budeč

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

Zbývající vydlakové už se řítí, zasyčí vražedné plameny, když vtom… o tři míň! 
Nečekaný zásah Xénii vzpruží. Vybičuje poslední síly. 
Slávka vkleče stírá Drahošovi krev z rozseklého obočí.
„Ani se nehni!“ vykřikne Xénie. 
Slávka se však zvedá, musí na pomoc! V zaburácení hromu varování neslyší.
Prostorem se prožene smrtící ledový vír jak roztočená obří břitva, kosí vše živé v dosahu.
S příšerným zapraštěním se skácí holý akát opodál.
Z vydlaků zbyly jen hromady rozvířeného popela.
Xénie se udýchaně otočí. 
Ztuhne hrůzou.
Zoufalý Drahoš se sklání nad nehybnou Slávkou. Jeho krev kape na její bledé čelo. Chomáče vyrvaných vlasů odnáší vítr.

Hrbolaté lůžko z černých útrob země sdírá malátnost, odhrnuje slabost jako kousavou deku, rozhání horečnaté mrákoty. V popálené paži zažhne tak šílená bolest, že zatouží znovu omdlít.
Za rozbitým okénkem u stropu cosi zableskne, přelije se vlna magie. 
Donutí ho k pohybu. 
Škrábe se po sypké hromadě, dvakrát sjede zpátky, skučí, zatíná zuby, leze znovu, až zděšeně rozezná zoufalý boj o život.
Drahoš se chytá za čelo, klesá na kolena. Slávka ho podpírá. 
Xénie právě jednoho vydlaka skolila. Zahlédne její bledý vyčerpaný obličej.
Evžen vyřídí nejbližšího útočníka škrtícím kouzlem, dvěma dalším prostě urazí hlavu.
Víc nezvládne. 
V bezvědomí padá naznak.

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.

“Ssschováváš ssse tu?”

Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.

“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”

“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”

Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.

“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”

Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.

Když slepice objeví umírající lišku, vrhnou se na ni, bez milosti ji rozsápou ostrými tvrdými zobáky, ještě zaživa rvou maso, vyklovou oči, vyžerou mozek a nepřestanou, nikdy nepřestanou...
S námahou rozlepí víčka, ve tmě se roztočí barevná kola, zkřivený prostor se odporně houpe. 
Pololeží polosedí na hromadě uhlí v nějakém sklepě. Kurník byl jen horečnatý sen, avšak nesnesitelné bolesti jsou skutečné, ostré hrany a hrboly řežou a bodají, hlava třeští, jako by se zběsilé zobáky snažily prorazit lebku zevnitř, celou paži pokrývají palčivé mokvavé puchýře a při sebemenším pohybu jako by znovu hořel zničujícím plamenem. Pach spáleniny přebíjí uhelný prach.

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.

Odpoledne se spolu smáli, ochutnávali cukroví, vůně kávy je halila jako hřejivá peřina, jako předzvěst sametově sladkých dní. 
Vzpomínka zhasne jak roztříštěná lampa. Drahošův žal se přelévá do Slávčiných žil, tíží a pálí. Kéž by uměla jeho bolest utišit! Podvědomě však cítí, že teď se nesmí ptát. Sypala by sůl do rány. A tak jen svírá jeho chladné dlaně. Znamená to „jsem a budu s tebou“. Pochopil to?
Xénie se hbitě vztyčí, rázným gestem vytvoří štít.
K Slávčině úžasu se i Drahoš okamžitě probere ze strnulosti, posiluje matčino kouzlo.
Z mlhy se noří zlaté postavy, blíží se ze všech stran.

Na náměstí padá rychlý soumrak. Zastřenými okny se prodírají namodralé světelné vlny, sem tam blikne žárovka jako hřbitovní svíčka.
Na obrubníku kašny se choulí temná postava, splývá s chladnou hmotou kamene.
Po tvářích kloužou slané stružky. Drahoš se je nesnaží setřít, nemůže, už nikdy nepohne strašně těžkou rukou, neuvolní zuby zatnuté do rtu, zapomněl i dýchat, jako by sám zkameněl, v mysli nesmazatelně zažraný obraz Evžena, zahlédl ho z dálky, jak se snaží něco vyčíst z dlažby, a potom... potom… 
Chvatné kroky, doteky ženských rukou, Slávčiny ustarané a Xéniiny zkoumavé oči, naléhavý šepot.
Neodpoví.
Dokud to nevysloví, nestalo se to.

Něco potřeboval. Směr, místo, zapojení do tkaniny vesmíru… Hledal tak dlouho, až se to v Čestmírově mládeneckém věku zdálo jako celá věčnost. Nakonec sebral odvahu a vrátil se.

Sem. K výhni, která kdysi patřila jeho mistrovi. Byla zaprášená, ale nepoškozená. 

Přiložil k ní ruce. Studila, ale uvnitř něco žilo.

Nanosil dřevo a připravil si ocílku. V kovářské výhni se spojuje svět lidí a živlů. Samozřejmě ji je možné zapálit magií, ale je to velice špatný nápad.

Jiskry vylétly až na několikátý pokus. Čestmírovi se třásly ruce. Nakonec ale třísky a chrastí vzplály. 

Z ohně se zjevila dívka se žhnoucíma očima.

Renáta seděla ve své pracovně a prohlížela si kostěnou flétnu. Když dovnitř vešel Felipe, zvedla hlavu.

“Je vyřezaná ze stehení kosti,” řekla tiše.

“Krysařská flétna?”

Přikývla.

“To děvče nemělo na výběr. K účasti na svých zločinech ji donutil.”

“Jsi si jistá?”

“Habrové kořeny ji nepřivádějí k šílenství. Odmítla se přestěhovat jinam. Oceňuje klid svojí cely.” Udiveně zakroutila hlavou. “Nestačí to snad jako důkaz neviny?”

“Zabila kouzelníka.”

“V sebeobraně.”

“Ale je obyčejná. Dobře víš, kolik kouzelníků se od tebe odvrátí, když za ni budeš bojovat.”

“Spravedlnost je víc než oblíbenost.”

“Není, jestli se při příští volbě opravdu chceš stát budečskou představenou.”