Budeč

Náhlé ticho vyplňuje jen praskání hořícího dřeva. 
První záchvěvy úzkosti dusí jako čpící dým. Popálená kůže se trhá v palčivých záškubech. Oheň všude okolo svírá jak smrtící klec.
„Nahoru?“ drkotá Xénie zuby.
Evženova zpanikařená mysl velí prchat, ale tělo už se drápe po zbytcích schodiště. 
Xénie se vynese po vlně horkého vzduchu, pomáhá mu shora.
Proti prázdnému oknu se rýsuje vydlakova postava, začíná bobtnat a pučet, hlavy, ruce, nová těla vyplňují místnost.
Liškomágové zaútočí v dokonalé souhře.
Dvojníci zmateně pobíhají, padají, snaží se uniknout. 
Vydlak je bez zlatých řetězů už nedokáže ovládat.
Vyskočí oknem ven.
Dům stojí v jednom plameni.

Vydlakové se řinou ze schodů jak rozzuřené vosy. 
Zasrší modré blesky, vystřelí žhavé plameny, rozstřikují se hrsti ohně, Evžen se na hraně smrti proplétá mezi zášlehy, drtí zlaté kroužky v závějích popela, Xénie poletuje v pekelné výhni, svou ledovou kosou rozsévá zkázu.
Vtom se zrcátko v její zakrvácené dlani oslnivě rozzáří.
„To je on!“ vykřikne Xénie, lapí nepřítele do stříbrného terče.
Evženova smrtící kletba předežene její hlas.
Zasáhne však jen dvojníka. 
Vydlak ho v posledním zlomku vteřiny postrčil před sebe a sám se žene zpátky nahoru.
Dřevěné schodiště vzplane prudkým ohněm, vzápětí se s praskotem zřítí.
Zbylí nepřátelé bezhlavě prchají.

Výheň sálala a její plameny se odrážely od mraků.

„Spálit svět, spálit, spálit, spálit…“ 

Mistr byl pryč. Čestmír byl pryč. Všechno pryč. Jen on, on!

Plameny se pokusily zabíjet.

Pokřivenec vládl mocí lesa i lidí.

Pokřivenec mohl rozkazovat a Výheň musela poslechnout. 

Být člověkem, Výheň by plakala a prosila ať jí vrátí mistra. I když ji bil vodou i magií. I když s její pomocí páchal věci, které pálily i v srdci ohně. Mistr byl jediný, kdo jí dával potravu. Kdo nad ní postavil střechu, co chránila před deštěm.

Na okamžik se natáhla k pokřivenci, ale ten odešel.

Výheň vyhasla.

“Jsi si pořád jistá?” zeptala se naposledy Renáta.

Milada pevně přikývla. Rukama si přejela po nové cestovní suknici.

“Děkuju za nabídku, ale…” nervózně se zasmála, ”Nechci díry v paměti. Radši zůstanu sama sebou. Nechci, aby mě zlomil. Nebudu si ho pamatovat v dobrém.”

Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

“Ten ďáblův zplozenec si nezaslouží, aby si ho kdokoli pamatoval v dobrém.”

Podívali se na sebe.

“Ale na tebe, paní Renáto, pamatovat v dobrém chci. Za zbytek života vděčím tobě.”

Renáta sledovala, jak se zvířený prach ztrácí za ohybem lipové aleje a zašeptala: “Změnilas moji cestu. Ani já na tebe nezapomenu.”

Xénie třímá zrcátko upravené odhalovacím lektvarem jako štít. 
„Prohledáme dům?“ zašeptá.
Evžen nejprve přisvědčí, pak se ale dotkne stěny a hlavou bleskne jiný nápad. 
Proplete prsty runovým vzorem na tapetách, jemně ohmatává strukturu iluzivního kouzla, zkusmo zamíchá magickými znaky a prostor jako by se rozmazal, zvětralé zdi starého domu zakrývá jen pomačkaná kulisa.
Xénie zatají dech.
Evžen si zlehka a pokradmu podmaňuje cizí kouzlo, vytrhává kotvy z kořenů, rozvazuje rafinované smyčky, až konečně se zlomyslným úšklebkem zaútočí plnou silou. Celá magická vestavba se zřítí, stejně jako vydlakovi dvojníci se změní v závěje popela.
Zlaté tretky nezmizí. Lámou se a praskají.

Opuštěná vilka na předměstí se halí do pochmurného ticha. Bledý měsíc odhaluje vyvrácený plot, oprýskanou omítku. Nedbale zatlučenými okny neproniká ani paprsek světla. Zdánlivě nic nevypovídá o tom, že tady by měl mít vyděrač lačný po zlatu svůj hlavní stan.
Dům mlčí, avšak předivo odpuzovacích kouzel drnčí jak železná mříž. 
Obratné prsty rozplétají magické sítě, lehké nohy přeskakují nástrahy, mocné čáry prolomí dveře.
Před ohromenými zraky se rozprostře přijímací hala vystlaná vysokým kobercem, drahocenný nábytek z vzácných dřev voní voskem, a všecko, všecičko od křišťálových lustrů přes těžké závěsy až po vázy a hedvábné polštáře na křeslech je protkané zlatem.

Renáta prsty přejela po složité kamenné skulptuře připomínající rozkvetlý strom.

“Tohle jsou mořské korály. Kameník je znal jen z vyprávění. Namluvila jsem mu, že kvetou, protože i když jsem spojena s magií vody, nechtěla jsem si tu připadat jako pod vodou. Někdy je třeba skutečnost vylepšit.”

Usmála se na Miladu.

“Ty dostaneš vlastní kvetoucí korál. Vrátíš se domů jako počestná vdova. Budečské svědomí ti vyplatí odškodnění. Dost, aby sis dokázala zařídit život podle svého.”

Pak se kousla do rtu.

“A pokud chceš, můžeš ve svůj kvetoucí korál skutečně uvěřit. Magie může změnit vzpomínky. Děsivé se stane krásným. Stačí jen říct.”

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná chorobně našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na drobné šupinky.

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”