Nahoru a dolů

Když z omámení flétnou procitla poprvé, do zad ji škrábala polehlá luční tráva a těžké mužské tělo ji tlačilo k zemi, přiráželo a vydávalo živočišné zvuky. Hlavu měla prázdnou. Její pohled přilákal jiný pohyb. Hned vedle ní právě vítr zatřásl odkvétající pampeliškou. Soustředila se na tančící chmýří - padalo k zemi, do zapomnění, stejně jako její budoucnost.

Když poprvé procitla poté, co mu flétnu zabořila do srdce, ležela na dřevěné podlážce vozu zabalená do přikrývek. Vůz pomalu stoupal po cestě roubené lipovým stromořadím. Listí hrálo barvami a proti obloze stoupali pavouci na vláknech babího léta.

Zcela proti rozumu pocítila záchvěv naděje.