Budeč

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.

Odpoledne se spolu smáli, ochutnávali cukroví, vůně kávy je halila jako hřejivá peřina, jako předzvěst sametově sladkých dní. 
Vzpomínka zhasne jak roztříštěná lampa. Drahošův žal se přelévá do Slávčiných žil, tíží a pálí. Kéž by uměla jeho bolest utišit! Podvědomě však cítí, že teď se nesmí ptát. Sypala by sůl do rány. A tak jen svírá jeho chladné dlaně. Znamená to „jsem a budu s tebou“. Pochopil to?
Xénie se hbitě vztyčí, rázným gestem vytvoří štít.
K Slávčině úžasu se i Drahoš okamžitě probere ze strnulosti, posiluje matčino kouzlo.
Z mlhy se noří zlaté postavy, blíží se ze všech stran.

Na náměstí padá rychlý soumrak. Zastřenými okny se prodírají namodralé světelné vlny, sem tam blikne žárovka jako hřbitovní svíčka.
Na obrubníku kašny se choulí temná postava, splývá s chladnou hmotou kamene.
Po tvářích kloužou slané stružky. Drahoš se je nesnaží setřít, nemůže, už nikdy nepohne strašně těžkou rukou, neuvolní zuby zatnuté do rtu, zapomněl i dýchat, jako by sám zkameněl, v mysli nesmazatelně zažraný obraz Evžena, zahlédl ho z dálky, jak se snaží něco vyčíst z dlažby, a potom... potom… 
Chvatné kroky, doteky ženských rukou, Slávčiny ustarané a Xéniiny zkoumavé oči, naléhavý šepot.
Neodpoví.
Dokud to nevysloví, nestalo se to.

Něco potřeboval. Směr, místo, zapojení do tkaniny vesmíru… Hledal tak dlouho, až se to v Čestmírově mládeneckém věku zdálo jako celá věčnost. Nakonec sebral odvahu a vrátil se.

Sem. K výhni, která kdysi patřila jeho mistrovi. Byla zaprášená, ale nepoškozená. 

Přiložil k ní ruce. Studila, ale uvnitř něco žilo.

Nanosil dřevo a připravil si ocílku. V kovářské výhni se spojuje svět lidí a živlů. Samozřejmě ji je možné zapálit magií, ale je to velice špatný nápad.

Jiskry vylétly až na několikátý pokus. Čestmírovi se třásly ruce. Nakonec ale třísky a chrastí vzplály. 

Z ohně se zjevila dívka se žhnoucíma očima.

Renáta seděla ve své pracovně a prohlížela si kostěnou flétnu. Když dovnitř vešel Felipe, zvedla hlavu.

“Je vyřezaná ze stehení kosti,” řekla tiše.

“Krysařská flétna?”

Přikývla.

“To děvče nemělo na výběr. K účasti na svých zločinech ji donutil.”

“Jsi si jistá?”

“Habrové kořeny ji nepřivádějí k šílenství. Odmítla se přestěhovat jinam. Oceňuje klid svojí cely.” Udiveně zakroutila hlavou. “Nestačí to snad jako důkaz neviny?”

“Zabila kouzelníka.”

“V sebeobraně.”

“Ale je obyčejná. Dobře víš, kolik kouzelníků se od tebe odvrátí, když za ni budeš bojovat.”

“Spravedlnost je víc než oblíbenost.”

“Není, jestli se při příští volbě opravdu chceš stát budečskou představenou.”

Všudypřítomná růžová sladkost k nesnesení lepí a zahlušuje. 
Xénie beze slova vykročí do mlžně kouřového soumraku. Vyfrkne zbytky vtíravé vůně, zachytí Drahošovu stopu a letí.
Drahoš jednoho vydlaka zničil. Jestli si ten lotr vede nějaký seznam nepřátel k účtování, chlapec v něm bude napsaný hodně vysoko.
Dupot a prudký dech za zády. 
„Počkejte,“ sípá Slávka.
Xénie se nerada zastaví, pochybovačně rozhodí rukama.
„Nebudu překážet.“ Dívka v předklonu tiskne dlaň k boku. „Myslete si, co chcete,“ vyráží ze sebe, „ale já Drahoše osudu nenechám.“
Xénie se maličko usměje, jemným gestem přivolá svěží vánek.
Překvapená Slávka se nadechne volně a lehce.
„Pojď.“

Miladě se před sklopenýma očima mihne bohatě vyšívaný lem nebesky modrého roucha. Látka je nádherná. Milada přemýšlí, jestli hřeje nebo chladí. Pak se její tváře dotknou cizí prsty a žena, která jí pokládala otázky jí zvedne bradu, aby si viděly do očí.

“Proč jsi s ním byla?”

“Já si nemohla vybrat,” vypraví ze sebe Milada trochu chraplavě. “Měl kouzelnou flétnu.”

“Kde je ta flétna?”

“Jestli ji nenechali v márnici, tak leží s Vackovo tělem v chudinským hrobě,” když to řekla, cítila Milada zvláštní zadostiučinění. Už jí nemohl ublížit.

Žena v modrém se zaujetím sledovala klidnou sílu vyzařující z Miladiny tváře.

„Potřebuju zrcátko.“
Slávka rychle zaloví v kabelce.
Xénie začne roztírat hotový lektvar po lesklé plošce.
„Slávinko, mně se ta ženská nechce líbit,“ šeptá zatím Sylvie dceři do ucha. „Je divná, nemá úroveň, přitom se tváří jako bůhvíco. Nepoprosí, nepoděkuje… myslíš, že byl dobrý nápad ji volat?“
„Mami, ona tě slyší,“ vydechne Slávka nervózně.
„Slyším,“ potvrdí Xénie klidně.
„Aťsi,“ vybuchne Sylvie. „Omlouvat se nebudu. Slíbila jste, že přijde váš manžel a všechno vyřeší, tak kde je?“
Xénie se kousne do rtu. Muselo se přihodit něco, s čím Evžen nepočítal. A Drahoš… no ovšem, nedbal na její zákaz a vypařil se taky.

Milada udiveně sleduje jak se kořeny rozestupují a dovnitř vchází vznešená žena a muž, který je jí očividně podřízen. Vyskočí a s úklonou pokorně skloní hlavu.

Žena si ji prohlíží, pak se dotkne stěny z kořenů.

“Víš, kde jsi děvče?”

Milada jen bezhlese zavrtí hlavou.

“Jsi na Budči, v jedné z habrových kobek. Každý viník tu ztratí vnitřní klid.”

Milada mlčí. Nechápe. Neví jak reagovat.

“Putovalas s mužem, který si říkal Vacek z Hameln?”

Milada se kousne do rtu a přikývne. Nemá cenu lhát.

“Něco je špatně,” žena se rozkazovacím tónem obrátí na muže. “A to špatné je třeba napravit.”

Drobný zrzek pořád dřepí na chodníku, levou dlaní přejíždí po hrbolatých kostkách, jako by chtěl povrch vyrovnat, pravou paži kdovíproč vyvlékne z rukávu bundy.
Vydlak nehodlá dumat o jeho výstředním chování. Poznal dvojakého. Liščí muž musí zmizet.
Zlatý řetěz na hrudi zažhne, oči se obrátí v sloup, rozevřená ústa vychrlí ohnivý zášleh. Plameny vmžiku nelítostně stravují, cokoliv jim stojí v cestě. Asfalt na silnici teče jako hladká černá stuha. Dřevěná lavička hoří.
Do ožehlého chodníku se vpíjí temná spečená hmota.
Vydlak spokojeně máchne rukou. 
Po ohni ani stopy, mrtvý balík zmizí pod dlažbou, všechno je jako dřív. 
Nikdo nic neviděl.