Staré řecké báje a pověsti

Už toho měl po krk. Jeho manželka! A bezostyšně si užívá s tím pitomcem, co má místo mozku svaly. Na druhou stranu, o to jednodušší je bude chytit.
***
Dalo to pernou práci se spoustou bronzového drátu, ale vyplatilo se to. Síť byla jemná, téměř neznatelná. Oni si jí ani nevšimli, dokud nebylo pozdě. Pak se Olympem rozlehl zděšený dvojhlasný křik, ke kterému se přidal třetí, rozzlobený. Ostatní bohové dorazili do ložnice a první čeho si všimli, byly dva nahé zadky, pevně uvězněné v síti.
Někteří bohové se smáli, jiní byli pohoršení.
Héfaistos nakonec mlčel - Afroditu totiž navzdory všemu stále miloval.

Když byl svět stvořen, bohové zaplnili jej lidmi. První pokolení lidské zlaté, neznaje ani bolest, ani smutek, ani smrt. Lidé tito rovni byli bohům, a ti ze závisti je pak zničili. Stvořeno pak pokolení nové, stříbrné, které brzy vzbouřilo se proti bohům, a bylo jimi zahubeno. Po něm zrozeno pokolení bronzové, jež ve válkách vyhubilo se samo, a po něm pokolení hrdinské, z nichž jen nemnozí přežili do našich časů.
"Tak z čeho to bude tentokrát, otče?"
"Zbývá nám jen železo, Herme. Začneme znovu, ale tentokrát nebudeme šetřit strázněmi. Nemoci, žal, smrt... Nebo snad ještě něco?"
"Nóó. Něco mě napadlo..."

Byl jeden z nás neurozených, věčně se ploužících ve stínu bohů, silén Marsyás. Jediné čím se provinil, byl um. Um pozvednout z prachu to, co bohové odhodili.
Tak náš přítel našel flétnu, kterou Athéna z marnivosti pohrdla. Vzpomeňme jen, jak zkrotil její neposlušný hlas, až vyluzovala tony tak libé, že posluchačům připomínala hudbu bohů.
Ti však nestrpěli, aby se jim smrtelníci rovnali, a tak ho Apollón vyzval na hudební souboj. Marsyasova flétna potěšila srdce mnoha posluchačů, ale nikoli to Apollónovo a ten podvodem vyhrál. Za to, že toužil podobat se bohům, nebohého Marsyase stáhl z kůže.
Jeho bolest nikdy nezapomeneme.

Fýleus vedl krčmu v Delfách léta, a za tu dobu vyslechl a zažil nejrůznější věci. Mezi jeho zákazníky patřili i kněží z Apollónova chrámu...
"Dneska nemíšené, Fýlee," zahlásil Axás hned u prahu.
"Ajaj, těžký den?"
"Slabé slovo. Přišel lýdský král, jestli má válčit s Peršany. Pýthie jen blábolila o krveprolití."
"Co jste mu řekli?"
"Že když zaútočí na Peršany, bude to masakr. Očividně mu to stačilo. Pýthie si pak prozpěvovala pastýřskou odrhovačku. 'Letí skopec z kopečka, za ním bečí ovečka.' A pak se zachechtala a vykřikla, 'Střez se id březnových!'"
"Hmm. Co jsou to idy?"
"Nevím. Co je to březen?"

Ta Métida je ale kost. Nemá zájem, ale já mám podob na vybranou...
***
"Ó nesmrtný Die, jenž bohům vládneš na Olympu, poslyš sudbu svou. Métidu z rodu Titánů jsi obtěžkal, a plod chtíče tvého tvou bude zhoubou. Dcera se zrodí moudrá, ale pak syn, co proti tobě stane, vládu na Olympu uloupí ti stejně, jak tys učinil otci svému, a on otci svému předtím!"
***
"No potěš, co teď. Nezbývá mi, než se Métidy zbavit. Udělám to stejně jako můj otec."
Chramst
***
"Herme! Ta bolest hlavy je šílená! Udělej něco."
"Moment, skočím k Héfaistovi pro kladivo a majzlík."
Třísk!
"Ahoj tati!"

Pamatoval si každý krok té cesty, kamenité, vyprahlé a plné podivných stínů, nebezpečné i důvěrně známé, cesty, po níž většina kráčela sama. Každý jeden krok. Opřel si hlavu do dlaní a znovu ji v mysli procházel, napínal sluch, v srdci tolik štěstí i tolik strachu najednou, že by ho to mohlo zahubit. Proč ho to raději nazahubilo? Každý jeden krok. Plakal smutkem nenaplněné lásky, smutkem prázdných rukou, smutkem samoty, kterou dokáže poznat jen ten, kdo sám nebyl. Každý jeden krok. Jediné cesty, ze které nelze sejít. Jediné cesty bez návratu. Ale ty ses vrátit mohla. Kdybych se neotočil. Ach, Eurydiko…