DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Velkoadmirál zíral do nově přišlé bedny s výrazem, který by se dal popsat jako úsměv. Kapitán Pellaeon jeho nadšení nesdílel. Modernímu umění nerozumněl. Ovšemže v rámci vzdělání absolvoval několik přednášek, které se toho týkaly a věděl, že to patří k vědomostem dobrého důstojníka.
Nakoukl do bedny.
Na dně leželo, sedělo nebo se vznášelo cosi.
"Fascinující, že? Co inteligentní mysl dokáže vytvořit. Toto je typické "Umění pro umění"."
Thrawn otevřel další bednu, zamračil se a vytáhl z ní zakrslou mustafarskou lávovou blechu. Ta si přecpaně odříhla a usnula.
"To je také "Umění pro umění"?"
"Ne. Toto je spíše "Trest pro překupníka"."

V ústavu v Saint Rémy měl Vincent pokoj, ve kterém mohl malovat. Jeho stěny byly bílé, ale ve svých představách a na obraze je vymaloval žlutě, protože žlutá mu dodávala pocit bezpečí.
Na malování tu měl klid a mohl se soustředit na výjevy, které zachytil venku, a pak je zpaměti malovat v bezpečí zdí pokoje. Maloval pro sebe, pro potěšení z tvorby. Přesto nikdy nepřestal posílat svá plátna Theovi do Paříže, nikdy se nevzdal naděje, že jeho dílo někoho zaujme.
I přes své neúspěchy vytrval a každý den namaloval nový obraz. Když došla plátna, maloval na zadní stranu těch hotových.

Kruté bolesti mi tříští hlavu, slabost se mi rozlezla po celém těle. Horečka ve mně spálila touhu po útěku.
„Chcete ji otrávit! Okamžitě jí přestaňte podávat medikamenty!“ zaslechla jsem nekompromisní povel. Pak jsem ztratila vědomí.
Z procitnutí mne uvítal ustaraný pohled. „Jak se cítíte?“ ptal se příjemný, sympatický doktor.
Ten Američan.
Díky němu je mi líp.
Umí léčit nejen tělo, ale i duši. Tuto dovednost nepovažuje za poslání, ale za umění. Život podřizuje umění a umění životu. Svým uměním žije. A díky němu žijí ti, se kterými už laškovala smrt. Dobře žít je taky umění. Zkrátka ovládá umění pro umění.

Zoufale zírala na břidlicovou tabulku. Ze všech těch čísel a písmenek se jí už dělaly mžitky před očima. Rychlost lodi. Kurz. Snos větrem. Magnetická deklinace. Sluneční deklinace… Zeměpisnou šířku se jí po urputném boji spočítat podařilo, ale poloha lodi jí pořád nevycházela. A když jí nakonec vyšla uprostřed velehor, vztekle praštila s křídou. Tom rozmrzele zvedl hlavu od vlastní úlohy. Stiskla rty.
„Tome, jak ti to vyšlo?“ zeptala se. Přimhouřil oči.
„Když ti to řeknu, tak ti neposloužím. Matematika je základ navigace.“
„Ale mně to vůbec nejde,“ zamračila se.
„Tak mi to ukaž. Pokusíme se najít chybu. Společně,“ dodal důrazně.

Opatrné pomalé pohyby. Ruka se nesmí zachvět.
Jemně, trpělivě, s rozvahou. Linie musí být dokonalé.
Zaváhání. Jsou dostatečně estetické?
Ne, to není ono.
Znova a jinak.
Pomalu, pomalu a rychlý krátký švih. Tohle už vypadá lépe. Ano, tahle část se povedla.
Chvíle odpočinu a soustředění.
Dokonalost dá pořádně zabrat. Nejen rukám. Musí se přemýšlet.
Dobrá, může se pokračovat.
Zlehka a jemně.
Úžasné linie pomalu přibývají.
Po několika hodinách je dílo hotovo. Ruce bolí, ale tvůrce je spokojen.
Zlatoslav Lockhart si zálibně prohlíží v zrcadle se zlatým rámem svůj dokonalý účes ze svých dokonale zlatých vlasů. Perfektní vzhled je vážně umění.

Rozhlas zapraskal, třída ztichla.
„JMÉNEM PROFESORSKÉHO SBORU DĚKUJI 4.A ZA USPOŘÁDÁNÍ VÝSTAVY MODERNÍHO UMĚNÍ NA NAŠÍ ŠKOLE. OČIVIDNĚ I PROBLÉMOVÍ ŽÁCI JAKO VY MOHOU JÍT PŘÍKLADEM."
„Honzo, já myslel, že jsme se na to vybodli,“ nadhodil Franta.
„Taky že jo.“
„PROFESORSKÝ SBOR PŘEDEVŠÍM ZAUJALA KOMPOZICE FLÓRY A BAREV VE DRUHÉM PATŘE…“
„To jak Jožka sjížděl schody na víku od záchodu, hlavou rozbil květináč a tekla mu krev z nosu?“ zašeptal.
Mirek přikývl.
„…LÍBIL SE NÁM POSTAPOKALYPTICKÝ OBRAZ V PŘÍZEMÍ…“
„Kachlička ohořelá od petardy.“
„…ALE NEJVĚTŠÍ OHLAS SKLIDILA SURREALISTICKÁ MALBA U TĚLOCVIČNY.“
„Můj bože, on myslí…“
„Jop. Koudyho zvratky.“
„HOŠI, DĚKUJEME!““

"Pane bože, no snad to není ještě ke všemu užitečné."
"Ne, ne, ne, ne. S tím zásadně nesouhlasím."
"Tak tohle už je vrchol všeho. Tedy ne vrchol, spíš spodek. Víte co."
"S tím už přestává vše. Musíte toho nechat, než se to dozví pan tatíček král."
"Princezno, podle zásad lartpourlartismu, podle nové vyhlášky jediného uznávaného umění a neřemesla zároveň, je tohle nepřípustné."
"Co tu byl ten drzý pasák vepřů, jste jako vyměněná."
"Ach, mé milé dámy, vy tomu vůbec nerozumíte," vzdychla princezna a dál se vrtala v humanoidní figuře prince. Pořád se jí ještě nedařilo nainstalovat modul pro pasení prasat.

Lidé umí spoustu věcí.
Umí namalovat černý puntík na bílý papír a je to umění. Diváci stojí v řadách před obrazem a vzdychají, jak úžasný je to tvar, jak skvěle je umístěný a jak nádherně z toho trčí do prostoru.
Umí natočit film plný krásných žen, úžasných západů slunce, rychlých blýskavých aut a prázdných frází.
Umí postavit dům, který je nádherně proporcionální, ale v jeho šikmých místnostech se nedá s radostí bydlet.
Umí postavit na sebe tři ojeté pneumatiky, propíchnout je rezatou tyčí a vydávat je za poslední výkřik sochařství.
Kočky zvládají jen jediné umění. Umění přežít.
Co je víc?

Omamně dnes voní lípy,
zrychlený dech jitří chřípí.
Dychtivý tep horké dlaně
polechtá tvé nahé skráně.
Šeptem po větru zní slova
dotek tvých řas cítit znova.
Zpaměti bych uměl rád
smíchu tvého lartpourlart.
Rozpouštíš se v kapkách deště,
zaklínáš, ať prší ještě.
Křičíš cosi do nebe
tančíš jen sám pro sebe.
Písnička zní v každém kroku
a tvé stáří nemá roků.
Sloky vět ti čeří duši
vráska smíchu tváři sluší.
A jiskřičky tančí v oku,
když jdu cestou po tvém boku.
Svět se oděl jarním šatem,
květy tušíš za poupatem.
Rána úst už nezarůstá
a tvá půlka s druhou srůstá.

"Čéče, to byla ta nejdivnější zakázka, co jsem kdy měl... Jako už jsem sháněl ledascos, ale tohle bylo to nejdivnější, co jsem kdy musel shánět..."
"A řekl ti velkoadmirál Thrawn, proč to chce?"
"No, dal mi sáhodlouhou přednášku o tom, že je to umění a že umění obdivujeme pro umění samo a že z umění může člověk vyčíst pravou podstatu věcí a já nevím co ještě... Pak už jsem se radši neptal, protože mi to nedávalo smysl."
"Já to fakt nechápu..."
"Já taky ne. Co je sakra na notesu, do kterýho si Darth Vader čmárá během nudných imperiálních schůzích, uměleckýho?"