Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Napsal uživatel Nifredil dne 8. Duben 2014 - 20:55.
Tak jsem se k zadávání dostala i já! Všechny Vás tu po roce vítám a obligátně žádám o trpělivost při bodování, děláme, co můžeme (třeba já sedím v práci!).
Náročnost postupně stupňujeme, však ještě budete vzpomínat na mírný rozjezd! Je mi jasné, že toto téma si přímo říká o BJB, ale věřím, že se tomu vzepřete!:) Přeji pěkné drabblení!
Téma pro 9. 4. 2014: Umění pro umění
Toto téma bude uzavřeno 9. 4. 2014 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
„Ještě kousek, má drahá?" zeptal se David dvorně. Když přisvědčila, vsunul jí kousek řádně zamřelé zvěřiny z van Aelstova řeznictví přímo do úst.
Venuše si rozkošnicky protáhla ramena. „Vskutku, snídaně v trávě, to byl velkolepý nápad. Jen kdyby nám zážitek nekazili tamti," zamračila se směrem ke skupince třinácti zarostlých chlapů piknikujících opodál.
„Minulý čtvrtek večer mi svatosvatě přísahali, že jsou tu naposled."
„Však jo, mladej," zavolal jeden ze skupinky. „Neřekli jsme, kdy se zvednem!" Odhodil lžíci a zbytek polévky z konzervy vypil.
David si povzdechl. „Nenech se jimi rozptylovat, prosím. Dáš si ovoce?"
„Za chvilku. Pan Arcimboldo je nádherně naaranžoval."
"To je umeni pro umeni a rozhodne to neni vhodne k pouziti na Fontanu porozumeni, pane Griphooku." trvala pevne na svem clenka komise pro vyber noveho umeleckeho dila do hlavni haly Ministerstva. "Co se vam na tom nezda vhodne, madam?" optal se ledovym hlasem vazeny clen bankovniho predstavenstva. "Vase pojeti kouzelnych bytosti je velmi neortodoxni a vetsina navstevniku by mu neporozumnela. Potrebujeme ztvarneni, ktere bude myslenku porozumeni komunikovat jasne a zretelne i lidem bez vyssiho vzdelani v ..." Zavahala, nejista v cem ze vlastne byl Griphook vzdelan, ze stvoril mihajici se ruznobarevne smouhy, ktere se duhove slevaly a menily. "...magickem vyzarovani?"
BJB. Já vím. Umění pro umění. Čistá neplánovaná surreálnost. Úryvky textů, které mi vířily hlavou bez hlubšího smyslu, formy a interpunkce.
Doprovod: I Am the Walrus
Drabble:
Bílý srpek měsíce
doufá že bude moci
proříznout sametově černé šaty Noci
svítí mu hvězd tisíce
zranil ji a dáma krvácela
Hvězda Večernice přišla na svět
ta zčervenalá kráska měla
červánků kol sebe celý roj
v trávě svádí rosa marný boj
květ dnes nechce hladovět
Mrož má napilno
je jak z vajec
projede se na hadu
po bleděmodré řece
chce vyřešit záhadu
Bermudského trojúhelníku
najít pár viníků
a umístit je do klece
Smaragdová loď čeká
v křišťálovém příboji
až o ní napíše řádku
tajemný kouzelník
stráví den v chládku
davá si duhový prášek
myslí že je to hrášek
květinový kapelník
Náš shapeshifter se na svých cestách stavil na hodně místech, spousta byla krásná, spousta špinavá, spousta obyčejná a spousta taková zvláštní.
Jako třeba to, ve kterém se právě nacházel. 'Galerie nepovedených výtvorů' Prazvláštní jméno, myslel si, proto taky toto místo navštívil.
Předměty, alias 'výtvory', jak byly nazvány zdejší exponáty, byly pravda docela zvláštní. Vypadaly, jako kdyby je vyráběl někdo, kdo má jakousi představu, jak by měl předmět vypadat, ale sám nikdy předmět ve skutečnosti neviděl.
Měnič nad vším v galerii jen kroutil hlavou. Zastavil se u obzvláště zvláštně vypadajícího exponátu, muž vedle něj prohlásil: "Jo umění, to se musí umět."
Vzal do ruky kus pěnovce a převaloval jej chvíli ve své mozolnaté ruce. Pohrával si s tím kouskem bílého kamene, prsty zkoumal každou jeho maličkou nerovnost a nechával kámen aby mu pošeptal svůj dokonalý tvar.
A tak tedy kámen hladil.
Laskal.
Obrušoval.
Vroubil.
Vrtal.
Porýval.
Kámen se pod jeho zručnýma rukama pomalu začínal měnit z kousku nerostu do překrásného těla. Celou svou mysl napřel do toho tvořivého procesu osvobozování jejího budoucího tvaru. Ne proto aby snad potěšila něčí ústa, spíše pro samotný proces její tvoření a pro tu dokonalost jež se jejím prostřednictvím snažil vyjádřit. Kdy už jen bude hotová?
Vzal do ruky tužku a začal kreslit. Po paměti se mu pod rukou rýsovalo to krásné pružné tělo, jenž bylo samý sval. A jizvy, ale ty pouze dodávali majiteli na mužnosti.
Na obličeji si dal obzvlášť záležet. Přecijen, ten, na rozdíl od zbytku těla, vídal nejčastěji. A také ruce, velké a silné ruce. Ruce, které by mohly...
"Ray, haló? Vnímáš mě?" Vešel Bodie rozespale do obýváku. Zase se v nějakým baru totálně zlískal s jakousi ženskou a Ray pak pro něj musel dojet.
"Co?"
"Co čmáráš?"
"Ale nic," odvětil Ray a zamkl kresbu, kterou nikdo kromě něj neuvidí, do šuplíku.
Profesor Klark mě posoudil pohledem a nuceně se usmál. Moje nákresy nikdy nebyly nic moc, ale v této ročníkové práci jsem si celkem věřil. Líbilo se mi téma, komiks.
Během posledního týdne jsem spal průměrně 3 hodiny, snědl asi tunu jablek i se šťopkou a zapíjel litry čaje.
“Těmahle čmáranicema se nikdy neuživíš, najdi si něco jiného”. Ani nechtěl nic dodávat a odešel."
“he?”
Vřelo to ve mě. Vzal jsem lihovku a neurvale jako předškolák začal čmárat po mojí práci, podlaze.
Plakal jsem. Zároveň jsem věděl, že jestli ze mne chtěl profesor něco udělat, tak se mu to právě povedlo.
"Takhle se zombie neoživujou". "Ale jo takhle to funguje"! "Vždyť se ti to za chvíli rozpadne". "Takhle mě to učili za druhý světový a fungovalo to"."Učil mě to sám Rasputin. "Normálně vezmu kříž a udělám tohle". "Ta zombie vypadá jako živá". "Kéž by ti křestani něco uměli". Toho dne začali zombie vstávat a
vypadaly jako živé. Nepotřebovali ani maso živých. "Očividně vyznavači Svantovíta věděli" řekl Jakub. "At jedí koláče" prohlásil Jakub a našel hromadu hnoje. Zombie nepoznaje rozdíl začali pojídat nepoznávaje rozdílu. Zombie vědely, jak zpracovat místní obyvatele. Jak Jakub poručil ten vášnivý tanec zvládly.Tančily, dokud se nerozpadly.
Ta banda lapků nebyla ani nejpočetnější, ani nejchytřejší, se kterou se kdy střetli. Vyřídili je poměrně rychle i ve dvou.
"Jedno mi opravdu není jasné," nechal se slyšet Peregrin, zatímco s Laureen přivazovali bezvědomé ničemy ke stromu. "Proč se tak namáháš Laureeniným tréninkem, když se pak schová za strom?"
"Šerm je součástí základního vzdělání," pokrčil rameny Lucien, opodál hlídající bandity, kteří byli při vědomí.
"Pro dámu tedy rozhodně ne," namítl Peregrin rozumně.
"Součástí vzdělání každé dámy," ozvala se konečně předmětná dáma, "je věnovat se nějakému umění - já si vybrala to bojové. Naštěstí pro mě, umění nemusí bezprostředně sloužit praktickému účelu."
Liesel stála a dívala se do ohně. Praskal a šuměl jako vichřice v lese. Oranžové a žluté plameny olizovaly noční nebe. Když se podívala skrze ně, vypadalo to, že lípy, kolem kterých denně chodila do školy, hoří také.
Stočila pohled na kroutící se papír, který plameny živil. Zkoušela přečíst tituly na hřbetech knih, ale rozdmýchané peklo je stravovalo rychleji, než ona dokázala neuměle luštit písmenka.
Podívala se na oblohu obarvenou do červena a fantaskní tvary, které stíny vykreslovaly na okolních zdech. Vlastně to bylo krásné. Jen ji trochu mrzelo, že nevěděla, jestli nějaké krásné věci nebyly i uvnitř těch knih.
„Vítame vás späť pri sledovaní majstrovstiev sveta v interpretačnom tanci. O chvíľu sa začne druhé kolo kategórie „bizarné pomôcky“, ale zatiaľ tu máme víťaza prvého kola, Horácia Semiarta. Čo hovoríte na doterajší priebeh súťaže?“
„Ja si myslím, že hlavným účelom tohto stretnutia nie je zhodnotiť, kto je najlepším, ale je to predovšetkým príležitosť vidieť, na čom pracujú kolegovia z iných krajín a osláviť túto umeleckú formu. Napríklad bolo veľmi zaujímavé, ako Erika využila ružový traktor na zdôraznenie hlavnej myšlienky. Plánujem ju osloviť, či by sme jej nápad nemohli skombinovať s mojim mikroskopickým vysávačom a vytvoriť tak skutočne nevídaný umelecký kúsok.“
Závěrečná poznámka:
Veľmi vzdialene inšpirované jedným dielom Káčera Donalda.
Možná se nevejdu do zadání, ale snaha byla. Veliká.:) Na přání.
Drabble:
Silo má správnou velikost. A umístění. Trvalo, než ho našel. Dovede být trpělivý. Jen získat materiál patřičných kvalit bylo nesmírně těžké. Jenže s tím – jak si uvědomuje – se nejspíš potýkají všichni umělci. Je skoro hotov. Chce se chvilku jen dívat. Pokochat se barevnou dokonalostí. Ujistit se, že je všechno na svém místě.
Jenomže není.
Něco je špatně.
Něco – někdo! – tu chybí. To je zlé, moc zlé.
Umělce zachvátí panika. Šokovaně lapá po dechu. Je skoro bez sebe, jenže pak na něj padne stín.
„I love your work,“ řekne nejlaskavější hlas na světě.
Umělec se usměje. Ze života mu zbývá hodina.
Závěrečná poznámka:
Pro otrlejší zájemce: jde o tuto epizodu. Jsem sice ctitelem veselých věd pathologických, ale varuji, jíst u toho není dobrý nápad.
Ayre strávil na tom zastrčeném nádvoříčku dohromady snad dva měsíce. Skládal kámen ke kameni, růžové, bílé a šedé, sám zvědavý na výsledek.
Dílo mu rostlo pod rukama. Doslova. Míval strach položit další kámen, aby ten zázrak nezničil.
Tohle bude má mistrovská práce, těšil se.
Jenže podcenil bdělost mistryně Sánchez.
Sledovala ho, jak pracuje v polospánku. Jak Mandala pod jeho rukama ožívá. A protože znala Písečnou mandalu z Torre, vyděsila se.
Přivolala na pomoc mistra Hjalmara a společně novou Mandalu zapečetili.
Ayre absolvoval s bezobsažným geometrickým obrazcem. Roztočil ho – a mistři nedokázali odtrhnout oči.
Muž odložil štětec a prohlédnul si své plátno, porovnávaje ho s dílem na stěně.
‚Ano, to bude stačit,‘ pomyslel si.
Ještě než stačil obraz srolovat do tuby, zaslechl blížící se hlasy.
„Zrovna tu máme nějakého studenta, pořizuje kopii.“
Urychleně dokončil svoje dílo a odstoupil od obrazu na stěně.
„Á, pane Slánský, už jste hotov?“
„Ano, ano, kopii jsem již dokončil, mockrát vám děkuji za spolupráci.“
„Rádo se stalo mladý muži, přijďte zase.“
Student ukvapeně vycouval i se svým tubusem a ponechal kurátora i s jeho hostem o samotě s obrazem.
„Nezdá se vám, že je ten obraz pověšený mírně nakřivo?“
Nejspíš spousta z vás pozná fandom velmi brzy :))
Mimochodem, napadlo mě to u večeře :D
Drabble:
Vaření bylo jednou s jeho mnoha vášní. Trvalo léta, než své umění dovedl k dokonalosti. Často doma míval hosty. Dnes už však nikoho nečekal.
Chuť jídla se snoubila s tóny piana, které se rozeznívaly prostornou jídelnou.
Pomyslnou třešničkou na dortu potom byla láhev výtečného francouzského vína.
Jedna židle však nebyla zcela zasunutá ke stolu. Zdobený koberec ležel srolovaný u stěny. A podlahu, v místě, kde býval, krášlila jen velká červená skvrna.
Nebyly to však věci, se kterými by se musel zatěžovat ihned.
Vložil si do úst další sousto a s potěšením skousl.
Těžké červené víno chuť horkého srdce skvěle doplňovalo.
Strejda Jerry trpce litoval okamžiku, kdy se rozhodl vyjít si s třináctiletým Tomem na procházku. Za tu společně strávenou půlhodinu už Tom stihl rozebrat každý skandál v Jerryho rodině, o kterém kdy slyšel. Měl ve zvyku pokládat šťouravé otázky nesmírně neodbytným tónem. Teď se zrovna rozhodl rozebrat Jerryho práci.
"Modelky mají slávu a peníze. Firma má prestiž a peníze. Ale co z toho, jako fotograf, máš kromě peněz ty?"
"Peníze ti přijdou málo?," opáčil trochu nepřítomně strejda Jerry. Poprvé za celou procházku se alespoň trochu pousmál. V duchu se totiž už těšil na večerní focení s povolnou topmodelkou Jade Greenovou.
Málokdo si těch změn všímal.
Obloha, která byla tisíc let stále stejná, najednou byla s každou nocí nová. Hvězdy, které neměnně visely na svých místech v příhodně pojmenovaných souhvězdích se najednou začaly přesouvat.
Když to Twilight Sparkle - vybavená silným teleskopem a nezměrnou zv(í/ě)davostí - zaznamenala, pokoušely se o ni mdloby, protože to šlo proti veškerému jejímu (poněkud OCD) smyslu pro pořádek.
Dnes na obloze zářil z hvězdných diamantů vyskládaný Canterlotský hrad.
Princezna Luna si spokojeně prohlédla svůj výtvor.
Od té doby, co se vrátila, už nepřikládala takovou váhu tomu, jestli krásu noční oblohy někdo ocení.
Užívala si toho, že může tvořit.
Nejdřív uviděli záblesk. Zvuk slyšeli až za chvíli.
Následovaly další a další. Z noci se stal den.
Obloha rozkvetla magickými ohňostroji.
Letos se opravdu vyznamenali.
Kromě klasických kytic (momentálně byly hodně v oblibě chryzantémy) a rozličných draků (to už byla tradice) si hodně pozornosti získaly i zmenšené modely významných světových staveb (Tádž Mahál byl jako živý!).
Diváci se ne a ne nabažit té krásy.
A náhle... konec.
Začal Nový rok.
Unavení pyrokouzelníci balili své propriety.
Stovky hodin dřiny a nemalé finanční prostředky, všechno doslova vyhozeno do vzduchu během několika minut. Nezůstane nic, jen vzpomínky.
Ale právě ty stojí za to.
Tento příběh je zasazen do Dreamer's Ship (=DS) světa. (Na mém profilu je odkaz na náš web.) Povídka se jmenuje "Vesmír v krystalu".
Cris a Anthony spolu cestují vesmírem a dostávají se potíží, do kterých je dostává hlavně Cris. Anthony je z planety Zart (velmi podobné Zemi) a Cris je z Krys-teelu, planety plné krystalů.
Drabble:
"Chceš mi říct," začal Tony opatrně, "že tohle je umění?"
"Všechno na téhle planetě je umění. A proto mají galerie úplně všude... I na ulici," pokrčil rameny Cris.
"Hele, Street Art chápu, ale mít na vchodových dveří pověšený obraz s krávou...?"
"Á, vidím, že máte zájem o tento mistrovský kousek," řekl vousatý pán za nimi. "Skvělá volba! Je to od umělce, který rád kreslí pole a oblohu. Proto je tento obraz tak dynamický!"
"Dynamický?" zeptal se nevěřícně Tony.
"Mě se to líbí," přiznal Cris.
"Koukám, že pán je znalec! Víte, já si myslím, že by obyčejní lidé neměli umění provozovat."
Závěrečná poznámka:
Uf, tak jsem to nakonec dala! :D Doufám, že dobře chápu "Umění pro umění", pokud ne, nezlobte se na mě! :D
„Nikdy jsem tomu čmárání nepřišel skutečně na chuť,“ rozhodil rukama a byl připraven na jakoukoliv kritiku, která se na něj snese jako hněv boží. Žádného rozhořčení si však nevšiml, a tak se rozhodl pokračovat. „Prostě mi uniká smysl, důvod, proč? Ano, vzít štětec, barvy a plátno a namalovat obraz má něco do sebe, ale co stojí za nutkáním podříznout děcko či bloncku, odkrvit je a pak patlat jejich krev rukou po stěně?“
„Stavíš se k tomu špatně. Umění se nemusíš snažit vysvětlit. Děláš ho pro umění samotné,“ pronesla avantgardní upírka.
„Pro mě je to prostě plýtvání jídlem a ne umění.“
Když Alek pozoroval Seregila při práci, znovu a znovu se podivoval, jak má hbité a jemné ruce. Snažil se od něj všechno pořádně naučit. Chtěl mu dokázat, že se v něm nezklamal.
„Víš Aleku, tohle není jen o tom, správně se obléknout a zamaskovat. Nevím, jak ti to přesně vysvětlit, ale tohle je umění pro umění. Je potřeba být tou osobou, za kterou se vydáváš. Samotný převlek nestačí. Musíš nejen vypadat, ale i myslet.“
„Myslím, že to chápu. Ale nevím, jestli to dokážu tak dobře jako ty.“
„Po nějaké době praxe máš šanci to zvládnout. Teď se hlavně nenechej nachytat.
Když jí předváděl své nejnovější dílo, oči mu zářily jako dvě hvězdy.
Div nenadskakoval netrpělivostí, když mluvil o tom, co má v plánu dál.
Obočí se mu stáhlo ve výrazu soustředění, když mu sdělovala svůj názor na rozdělaný projekt.
Občas měla pocit, že nedokáže pořádně vnímat nic jiného.
Jeho nadšení jí připadalo nakažlivé.
Asi ji nemělo překvapit, když přišel s tím, že se svým uměním chce živit.
Neměla to srdce mu oponovat, jenom se sama sebe ptala, jestli tím náhodou neztratí to, co je skutečně důležité.
Bude to ještě pořád vášeň, když se bude muset přizpůsobit cizím představám a záměrům?
Navenek byl Steve vždycky voják a chlapec ze čtyřicátých let. Takže ho v Avengers Tower viděli v posilovně cvičit, na střelnici střílet, v kuchyni vařit (proti Starkovým explozím to byla příjemná změna) a mezi Avengery urovnávat spory kdekoliv byli spolu.
V soukromí o něm ale nevěděl nikdo pořádně nic.
Narazil si na hlavu kšiltovku a s batohem přes rameno se pravidelně vydával do parku, s sebou jen tlustý blok a několik tužek. Skicák měl plný kreseb které nikdo neuvidí. Kreslil park, jeho návštěvníky, ptáky na obloze, mrakodrapy čnící za stromy. Kreslil pro sebe.
Nebyl jen voják, byl trochu i umělec.
Doufám že mi to uznáte trošku mi to uteklo ale co. V nejhorším to přepíšu.
Drabble:
Mladý, sotva patnáctiletý mladík stojí uprostřed pentagramu a vyvolává démona.
Konečně se mu dílo zdaří a teď před pánem pekel klečí a snažně ho prosí.
„Velký Baltazare, vládče pekel. Prosím, sejmi ze mne mou kletbu. Mé prokletí.“
„Oč jde? Bídný červe!“
„Mé nohy jsou uzpůsobeny k baletu. Však kamarádi mne haní. Za zády se pošklíbají.“
„Dej mi do vínku jiné umění. Ať se nikdo nešklíbí.“
„Výborně. Vezmu si co je tvé. Však věz, že tím prokleji tě.“
„Jsem smířen s osudem svým.“
Tak se výměna stala. Jedno umění, stalo se semínkem jiného umění.
Tak se zrodil mistr lektvarů. Severus Snape!
"Aaaa stop!" křikl režisér, samolibě si prohlížejíce tváře kolegů.
"Rejžo, jste si tím jístej?" ozval se nejistě kameraman, sbíraje odvahu.
"Jistě," odsekl režisér.
"Dyť tomu ty děcka nebudou rozumět," ozval se další člen štábu, nabuzen odvahou kameramanovou.
"Ale o tom to přece není, pánové. Tomu nemají rozumět," objasňoval režisér blahosklonně.
"Takže voni jako budou sedět tři hodiny v kině a nebudou tomu vůbec rozumět?" podrbal se kameraman pod čepicí a hledaje oporu v kolegovi, dodal: "To je nějaký divný, ne. No že jo, Stáňo."
Režisér zbrunátněl a vypadal, že mu dochází dech.
"Tohle je přece umění vy bando nekulturních barbarů!"
Nejlepší umělci byli (tedy dočasně) nedocenění a zneuznaní.
Mluvili o kumštu, kterému ti omezenci nerozumí, o výsostném umění stvořeném pro umění samé.
Zmítali se v existenciálních krizích, pochybnostech a depresích, živili se plesnivými kůrkami a črtali díla doslova na útěku před věřiteli; pár desítek let na to si tím zajistili nesmrtelnost.
Před první výstavou se tedy snažil, aby jeho dílo vypadalo odpudivě, aby jeho myšlenky nedávaly smysl ani obskurním šílencům, aby ho kritika nenáviděla.
Pak přišel večer V.
Zbožňovali ho.
Předháněli se ve chvále i kupování.
Inspirováno scénou na konci čtvrté knihy Sandmana.
A teď se mi ještě přiznejte, komu z vás jsem svoje Údobí mlh půjčila!
Drabble:
Západ hořel. Nad mořskou hladinou zářila jedinečná a neopakovatelná kombinace barev.
Lucifer přes špičky propletených prstů sledoval, jak slunce zapadá za obzor.
Bůh byl opravdu umělec. Jeden každý západ slunce od stvoření do té chvíle byl jedinečným uměleckým dílem. Dokonce i v dobách, kdy ho mohly vnímat jenom améby v živném roztoku moří, plýtval Bůh svým uměním na dechberoucí podívanou končícího dne. Umělec od prvního do posledního dechu. Stvořitel.
Lucifer lehce nakrčil obočí. V hlavě se mu formovala myšlenka. Tohle zvládnu taky, usmál se.
A když slunce zmizelo docela, vstal z pláže a vyrazil na cestu za stvořením vlastního vesmíru.
"Aragorne, tys neslyšel, že jsem tě volal?"
Aragorn přesměroval pohled od okna k Elrondovi a přestal okusovat husí brk. "Píšu báseň," vydechl zasněně.
To Elronda překvapilo: "Báseň? Ty?"
"Ano, pro vaši dceru."
To elfa překvapilo ještě o něco víc. Nakrčil čelo: "Nejsem si jist, že je nutné psát Arwen básně."
"Máte pravdu, vždyť ona sama je tou nejsladší básní a vrcholem veškerého umění, které mohou lidé kdy stvořit...Raději ji hned půjdu požádat o ruku!"
"Já to myslel spíš tak, že nemá cenu jí psát báseň, jelikož jsem ji zrovna ráno poslal do Přístavů," podotkl Elrond do již ztichlého pokoje.
