DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Byl plný tvůrčího nadšení. Teď byla ta pravá chvíle!
Uchopil štětec a nakreslil na čisté plátno první tah. První tah je na obraze nejdůležitější. První tah rozhodne, zda se dílo povede, či ne. A tenhle se povedl. Chvíli stál jako u vytržení a pak začal rychlými a přesnými pohyby vytvářet obraz, který měl v hlavě už tak dlouho. Konečně ho dokázal zachytit! Jeho ruka se netřásla, ale jeho nitro bouřilo, vše v něm se vzpínalo v náhle získané svobodě. Tvořil.
Když skončil, byl zcela vyčerpaný.
"Mistře, to je úžasné, ale zapomněl jste se podepsat."
"Slavný má být obraz, ne já."

S takovou zakázkou Jan ještě neměl tu čest. Slul jako nejlepší platnéř Města pražského, od Rynku k Vltavě neměl sobě rovného, ale pro opravdové bohatce ještě kyrys nevytvářel. Požadavky, s nimiž přišel bohatě zdobený posel – aby snad každý viděl, kolik zlata má jeho pán na útratu – , byly vskutku náročné. Vzorek, to byla novinka.
Nakonec nezbylo Janovi než požádat manželku, aby mu na plátýnko květiny a ornamenty z své výšivky překreslila, že podle nich do kovu vyryje a vytlačí, co si pán žádá.
„A k čemu to vlastně?“ tázala se Kateřina.
„Ku parádě, řekl bych, taková pimprlata ho v boji neochrání.“

Vypil korbel piva v krčmě u stájí a vrátil se přes rozkvetlé palácové zahrady.
Byl vděčný za dar relativní svobody. Ještě vděčnější byl za své žáky. Ať se vzpouzeli nebo mu napjatě naslouchali, byli větrem, který rozháněl stíny zmařených let.
Odpoledne se věnoval jen pěti nejstarším.
„Prý jste zruční zloději. Vyzkouším vás.“
Tim se zamračil. „Proč?“
„Proč ne? Každá dovednost má smysl. Pradlena si zpívá jen pro radost, ten, kdo rád maluje, nemusí prodávat svá díla. Můžeš být dobrým šermířem a neprolévat krev.“
Tim nevypadal přesvědčeně, ale ostatní hořeli touhou se předvést.
Byli jenom kapsáři.
Mohl je naučit mnohem víc.

„Tichošľap, ženské telo je Božie umelecké dielo. Nevytvoril nič krajšie, dokonalejšie, lákavejšie, zvodnejšie, oblejšie a... mňam...“
„Paroháč, ty sa rúhaš!“
„Ale figu, myslíš si to isté a určite viac oplzlejšie.“
„To je asi pravda, ale Boha by som pri slintaní vynechal.“
„Jasne. A ja mám talent na zvádzanie žien.“
„Nie, ten mám ja.“
„Ja tiež.“
„Trocha.“
„Nie, myslím, že som šikovný. Som umelec.“
„Chmphfrch...“
„Čo?“
„Prepáč, zabehol mi džús.“
„To iste. Nesmej sa. Mám proste talent.“
„Ja väčší.“
„Musíš stále oponovať?“
„Samozrejme... ty umelec. Evansovú si zatiaľ nedostal.“
„Evansová ja umelecký klenot.“
„Nedosiahnuteľný.“
„Možno, ale prisahám, že ju raz získam...“

Za noci bezesné tu náhle v tmách,
ach, zvon Smrti, boj se, bije na poplach,
celý kraj soumračný se strachem chvěje siný,
měsíc je ďáblem rozbitý, zbyly jen stíny.
V chodbách pustých vítr kvílí jako štván,
ach, má duše, oděná v roucho františkán,
zmlklá a zsinalá, jak únava ji hnětla,
upadá do hrobky, kde nepozná již světla.
Za duši zemřelou své ruce sepni,
ach, v té noci bez luny přede mnou klekni,
soucit nábožný měj s těmi, co mrou,
mši tichou a smuteční mi povedeme, Bože,
ach, ulehneme spolu v mé posmrtné lože,
tvá ňadra kostnatá skryjí hruď mou vyzáblou.