DMD č. 9. pro 9. 4. 2014. Téma: Umění pro umění

Elinor z něj byla trochu nervózní. Sotva se znali, prohodili spolu jen pár vět, a přesto už třetí den trávil hodiny v její blízkosti. Přicházel chvíli poté, co si v sadu rozložila stojan. Vždy se posadil dost daleko na to, aby nemohl být obviněn z dotěrnosti, a dost blízko na to, aby viděl na plátno. Kniha v jeho ruce byla směšná zástěrka.
Třetí den to nevydržela a oslovila ho. “Zajímáte se o výtvarné umění?”
Zrudl. “Nijak zvlášť. Ale váš obraz mě fascinuje.”
“Pročpak?”
“Všechny ženy, co znám, chtějí svým štětcem udělat dojem na druhé. Vy malujete pro radost z krásy.”

Karolína již dva měsíce připravovala své „veledílo“, což v překladu znamenalo, že si půjčovala obrazy a skulptury, které rovnala po svém maličkém ateliéru. „Počkej, na vernisáž, dokonce jsem si připravila i něco vlastního,“ snažila se Kája všechny své známé nalákat.
Její kamarádka Eva v den výstavy vkráčela do ateliéru, ale Karolínu nemohla nikde najít. Obrazy se jí líbily, přemýšlela, kde Kája asi sehnala peníze na tolik krásných děl.
Náhle nahá Kája vešla do místnosti. „Kdo si mne vydraží za nejvíc peněz, nebude litovat,“ zadeklamovala. Vydělala 30 tisíc a v noci Evě ukázala své umění, kterým si vydělala na další projekty.

"Podívejte se na to dokonalé provedení, tu strukturu, to natažení strun," Quark předváděl předmět turistovi, který měl to neštětí, že narazil zrovna na jeho bar. "Je jediný svého druhu, vyrobený panenskými kněžkami na Bajoru. Klasické umění. A jen za jeden prut latinia."
"No, já nevím, přijde mi to trochu drahé," vykrucoval se turista.
"Jedinečná koupě, prodáte ho za dvojnásobek! A ten zvuk," zabrnkal Quark na struny.
Major Kira s povzdechem vyšla před bar, tohle snad nikdy neskončí. Aktivovala komunikátor.
"Kira Odovi."
"Tady Odo, co se děje?"
"Přijďte, prosím, do Quarkova baru. Už zase vydává kráječe na vajíčka za umělecká díla."

Přejíždím pohledem po svých nástrojích úhledně vyrovnaných na desce stolu.
Ráda o sobě uvažuji jako o umělkyni, i když svět by mi to nepřiznal. Svět vlastně ani neví, že existuji.
Ale to co dělám, je umění. Svým způsobem.
Mohla bych to dělat jen kvůli potěše z tvorby, z procesu, který je ve své podstatně stejný, ale přitom vždycky odlišný. Jen pro samotné umění.
Ale mí zaměstnavatelé chtějí slyšet, co jim mé objekty řeknou. A za to mě platí.
Všichni jsou spokojeni.
Tedy mé objekty ne, ale pro skutečné umění se musí něco obětovat. Třeba i lidský život.
Sahám po kleštích.

Byl teplý den, Edvin si pískal, Batman se v tom svém debilním obleku potil jako myš a Dorotka spokojeně pocucávala žlutou limonádu. Stín slunečnic vypadal lákavě, jenže tam pobíhala tlupa oživlých krabic se sekyrami, rýči a manipulátory hmoty.
„Co to děláte?“ vyzvídala Dorotka, která jejich počínání nechápala.
„Kubizujeme!“ odpověděla krabice a dokončila redukci slunečnice na soustavu zelenožlutých kostek.
„Královna Isabella to nařídila.“
„Má trošku trauma ze svý kubistický hlavy.“
„Ale jinde to maj horší, třeba u Srdcový královny musej přemalovávat růže na červeno.“
„Kdežto my děláme umění.“
„A vy jste nějaký kulatý.“
Jak to dopadlo? Mno, viděli jste někdy Guernicu?

Ticho v galerii bylo rušeno, ale vlastně spíš prohlubováno, jen šepotem.
„To bude nesouhlas se současnou politikou," navrhne první.
„Já bych to viděl na křik lidské duše v konformní společnosti," namítne druhý.
„Mýlíte se, dílo připomíná ohroženost vyzy veliké," opraví je třetí.
První zasténá radostí z náhlého prozření.
Druhý jen zavrtí hlavou: „Stejně nechápu proč by to tam někdo strkal."
Ostatní se na něj jen pohoršeně podívají, polévka v šampusce je přeci dokonalá alegorie.
„O bože, co má být tohle?"
„Tak rozpatlané."
„Absurdita až bije do očí..."
„Takhle přece noční obloha nevypadá. Ty žluté koule? Ta chaluha tam vlevo?"
„Trapné."

Proud nadávek neutišilo ani to, že se za zákazníkem zavřely dveře.
Učňové na sebe nejistě pokukovali a mistr se usmíval.
"Já vím, že jsem laik, ale co kdybys přestal s těmahle blbostma a vrátil se k obrazům."
Umělec jen mávl rukou. "Portréty. Css. Tohle je pravé umění. Tohle bude hodnotné," zuřivě mával štosem papírů, "akorát to ti pitomci ještě nevidí."
"No jak myslíš, ale jíst musíš."
"Tak já tu Lízu namaluju, ale že by se mi chtělo..."
O 600 let později
Liam popíjel kávu a sledoval přílet helikoptéry. "Měl jsi pravdu Leonardo. Je to umění. Jenom nám to trvalo pochopit."

“Art? No,” Genet denies. “It’s only similar in that to become truly great at it, you need to have natural talent. It’s in fact lots of hard work and at least as much luck.”
“And you call it science?” I’ve always thought that psychology is a game. “Science shouldn’t depend on luck.”
“All science is but luck and guesswork. Or God, should you prefer that explanation.”
“I definitely don’t.”
Genet laces his fingers. “Stop looking for purpose in a psychopath’s actions. The actions are their own purpose. He is creating art – and art needs but be to fulfill its purpose.”

Hlas se nesl galerií: „Konceptuálně je tento objekt výjimečný, lze ho vnímat jako reinterpretaci tradičních hodnot v postmoderním světě.“
Claire se prodrala zástupem a uviděla Russelovo dílo. Byl to kýbl, smeták a hadra. Vedle stál Olivier a nadšeně řečnil.
Bylo to horší, než si představovala. Musela utéct.
Russell jí zastoupil cestu.
„Počkej!“
„Proč? Abych se dívala, jak tě svatořečí, zatímco můj projekt ani nevystavili? Jdi do háje.“
„Olivier v tom něco vidí.“
„Olivier v tom vidí akorád tvýho ptáka a ty to víš.“
„Claire...“
„Vypadni. Nebo se z toho pobliju. Taky dobrý, tvůj koncept by měl aspoň nějaký využití.“
Odešla.

„ Nevyzeráš veľmi dobre,“ skonštatoval otec situáciu, akonáhle som konečne vyšla zo svojej izby.
„ Cítim sa akoby ma prešiel parný valec. Prííííííšerne ma bolí hlava,“ zakvílila som a zložila svoje telo na stoličku.
Nebudem klamať, vedela som, že na mňa nie je pekný pohľad. Oči podliate krvou, napuchnutá tvár s mierne popolavým nádychom. Bolo mi na umretie a žalúdok ako na vode.
A otec sa len pobavene usmieval, keď mi podával aspirín s vodou.
„ Dcéra moja, zapamätaj si. Slovami vrchného strojmajstra po jednej prehýrenej noci na mojej poslednej lodi, nieje umenie sa opiť, ale na druhý deň si v tom pochodiť.“