Výtvarné umění

Nepleť se. Nejsem smrtka, ale smrt mohu snadno přivodit a i když jsem zelený, nejsem žádný zelenáč. Jsem učenlivý. Celý život jsem se věnoval technice lovu lidí, zdokonaloval své schopnosti. Ukončil jsem postgraduální studium, ale není mi to nic platné. Už to není jako zamlada. Rybník je samá sinice. Fuj, kdo by se v něm koupal a vidíš, já v něm musím žít, spíš živořit. Špatně se mi v něm dýchá. Navíc globální oteplování je svinstvo. Vody ubývá, životní prostor je čím dál menší. Trpím hlady. Vždyť i ty se držíš v bezpečné vzdálenosti, abych tě nemohl stáhnout pod hladinu.

Jednou Mach prohlásil, Šebestová, pořád se učíme, co bylo, ale nikdy ne, co bude a já dostal skvělý nápad, vždyť my se můžeme podívat do budoucnosti a Šebestová řekla, není to nebezpečné? Ale Mach už volal do sluchátka: haló, my bychom chtěli být v budoucnosti a než bys řekl švec, už tam byli a Mach si protřel oči a povídá, tady skoro nic není, ale Šebestová řekla, tamhle je nějaký trilobit, avšak Mach mínil: to bude spíš úlomek meteoritu, který všechno zničil i život a ze Slunce zbyla jen malá ohnivá koule, ale je tu nějaká spermie. Šebestová, honem pryč!

Klopýtá nehostinnou krajinou. Žádná vegetace, žádné křoví, kde by mohl schovat sebe, svůj nevraživý výraz, zášť a zlobu. Jen mračna se snaží zakrýt nahé tělo, které je před Bohem obnažené stejně jako jeho myšlenky. Žádné svědomí, žádná lítost. Lituje jen sám sebe.

Přilétá k němu havran, symbol přechodu mezi životem a smrtí.
Bratrovrah. Je sám. Věrnou družkou je mu pouze vina. Leží vysílený. Přeje si zemřít, ale bojí se smrti.

Dotěrný havran, symbol přechodu nevědomosti k poznání.
Kain už ví, co je hřích. Ví, co je utrpení. Své znamení, které mu mělo zachránit život, začíná vnímat jako prokletí.

KŠÁ, HAVRANE!

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.

Slunce probudilo malé spáče, ale také hlad.
Anička sedí před vstupem do domu. Opírá se o zeď. Na klíně má talíř a obětavě krmí mladší sestřičku.
„Já chci taky,“ ječí Vašík. „Nesnězte mi všechno!“ Ruka s lžící se marně snaží prodrat mezi děvčata a nabrat sousto.
„Dostal jsem tak málo a ještě se musím rozdělit s Vaškem,“ hořekuje Jirka. Slza lítosti stéká po tváři. Kručení v břiše přehlušuje vzlyk.
„Chudoba drtí stejně těžce jako nemoc. Když mají hlad, jsou jako šílení,“ posteskne si matka.
„Chléb náš vezdejší…,“ modlí se Adélka. „Ach děvče,“ pomyslí si nejstarší dívka, dnes žádný chleba nebude.“

Marně se mé oči snaží zakrýt smutek, který prostupuje mé nitro. Chce se mi plakat, ale nepotřebuji, aby malíř zachytil mé slzy.
Svou upřímností a jemností jsem upoutala pozornost zámožného muže. Lichotilo mi, že se mi dvoří. Dělalo mi dobře, když mne zahrnoval drahými dárky. Neodmítla jsem jeho nabídku k sňatku.
Teď mám milovaného muže, vše o čem jsem snila, nádherné šaty a také věrného chrta, který je stále se mnou. Ale spolu s ním mne na každém kroku provází závist a řevnivost. Nejedna šlechtična mne nařkla, že jsem jí odloudila ženicha. Moje krása budí zlou krev a víří pomluvy.

Chlapec dal do úst třešně a honem pevně sevřel rty, jako kdyby mu je někdo chtěl sebrat.
„Pusa je dobrá schovávačka,“ pomyslil si. „Navíc, co do ní strčíš, už nikdo nebude chtít zpět.“
Majitele zahrady však neošálil. Vidí, jak mu kulaté, červené plody vyboulily tvář.
„Ty uličníku, to se dělá, krást třešně? Ještě jednou tě tu nachytám a uvidím, jak se škrábeš na strom tak, tě přetáhnu holí!"

„Vím, že se to nesmí, ale ty třešně jsou tak sladké. Vzal jsem jich jen, co se do hrsti vejde. Tak se nezlobte. Já už to víckrát neudělám, slibuju,“ říkají provinilcovy oči.

„Tak už jsem tady,“ vtrhnul do kuchyně vnuk. „Víno jsem nalil jen po dně karafy, abych ho cestou nevylil.“
„Nu dobře, ale zbytečně jsi se honil. Vejce ještě nejsou hotová.“
„Když já mám obrovský hlad,“ kaboní se mládenec. Sliny mu v ústech začaly skotačit. Honem je polknul.
„Tak velký asi ne. To spíš máš chuť, viď?“
„Mám chuť a taky hlad.“
„Tak já tam tedy pro tebe ještě jedno vajíčko přidám,“ rozhodne žena.
„Jé, to bude ještě doba, než budou hotová,“ vzdychne hoch.
„Chlapče, chlapče, musíš se učit trpělivosti,“ povzdychne si pro změnu babička. „Chvíli počkej. Vejce ti nikam neutečou.“

Ty jsi krásný ptáček. Bojím se pohnout, abych tě nevyplašila. Chudáčku. Taky ti je zima jako mně? Já mám aspoň kus starého pytle přes sebe. Sousedka už ho chtěla vyhodit. Poprosila jsem ji, jestli si ho můžu vzít a ona mi ho dala. Jak jsem za něj ráda! Sice moc nehřeje, ale bez něj by mi zimou jektaly zuby. To by byla jiná muzika, než ta tvoje. Ty totiž krásně zpíváš. Tak nádherně, až se mi tají dech. Polekala jsem tě? To nic, to mi jenom kručí v břiše.
Neboj se. Zůstaň. Já ti neublížím. Ne, neodlétej. Prosííím. Ještě ne.

„Budu sice špinavá, ale už to nemůžu vydržet. Musela jsem si k tomu sednout. Hrozně mně tlačí bota,“ vzdychne Marie. „Musím ji odnést k ševci do opravy. Mám nohu samý puchýř.“
„Mně zase pořádně bolí záda. Je to náročné sesypat brambory do pytle, když mi ho nepodržíš.“
„S tím ti teď opravdu nemůžu pomoct. Sotva se postavím na nohy. Budu sbírat brambory jen do půli košíku, abys je mohla lépe přesypávat. Ale mám nápad, jak ti pomoc jinak. Aby nám práce šla lépe od ruky, můžeme si zazpívat.“

Za chvíli si pole pobrukuje s děvčaty: „A ty boty do roboty...“