LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Dede: Na útěku (1)
Představuju vám další z dějových linek druhého dílu románu Alžběta a drak :)
Román Alžběta a drak vyšel a jeho obsah je už uzavřen. Více na www.alzbetaadrak.cz
Každopádně děj pokračuje :) Loni jsem se v drabblích zaměřila na jednu dějovou linku druhého dílu a nazvala ji Toto a případ unesených magických dětí. https://www.sosaci.net/node/61392
Hlavním hrdinou byl Toto, muž bez paměti, a tedy i bez známé minulosti. V době začátku tohoto příběhu byl Toto v Jezerní zemi, ve Vyšším městě, sídle místního vládce, kde se snažil živit jako podkovář. Zapletl se však do místní politiky. Zákaz magie v zemi, kde se občas běžným lidem rodily magií obdařené děti, znamenal prakticky genocidu odlišných. Vojáci vyhnali ze země všechny magií vládnoucí dospělé a pravidelně odváděli magické děti, které rodiny nedokázaly schovat nebo jinak utajit. Vládci navíc slouží k upevňování moci i učitelský řád zvaný Strážci světla. Má v celé zemi monopol na vzdělávání, tedy i na propagandu.
Jedním z unesených je sedmnáctiletý mladík, nadaný hudebník Mikael. Svoji dlouho potlačovanou magii naplno objevil, když jeden večer hrál a zpíval v přístavní hospodě. Potřeboval se vyplatit ze služby řádu… a místo toho skončil v jeho vězení.
00 Důsledky osvěty
Co se ve vězení naučíš…
Mikael seděl v cele na páchnoucím slamníku. Přemýšlel.
Nikdo neví, kde je. I kdyby věděli – kdo se pokusí postavit Řádu?
Jeho věčně opilý otec ho hledat nebude. Neslyšel o něm od chvíle, kdy ho Řád donutil službou splácet tátovy dluhy.
Nemá nic a nikoho.
Co teď? Maminka říkávala, pouč se a pak jednej. Co ho může naučit vězení?
Nenávist.
Otřásl se.
Začal si tiše zpívat. Hudba ho jako obvykle zavinula do sebe, utišila strach, povzbudila bolavé srdce.
Usmál se a začal zpívat hlasitěji. Stará balada rozsvítila studené zdi nadějí a dodala mu sílu.
Najednou pochopil, že hudba může být zbraň.
01 Slavná poslední slova
Poslední slova nebo prokletí?
Úvodní poznámka
Milo je Mikaelův otec. Je to už skoro sedm let, co začal pít. Mikael netuší, proč s tím táta najednou začal, ale výsledek byl předvídatelný – rozbil jejich rodinu. Mikaelova maminka se snažila pro něj najít nový život, ale umřela dřív, než se jí podařilo. Mikael tak žije v podstatě z milosti svých sousedů. Tedy… aspoň si to myslí. Milo musel opustit svoji zavedenou truhlářskou dílnu. Teď pracuje v hospodě – za jídlo a alkohol. Pořád ještě se dokáže poctivě uživit. Jen od Mikaela se drží dál – ví proč.
Děj se odehrává přibližně dva měsíce před příběhem „Co se ve vězení naučíš“.
Když je uviděl, věděl, že je zle. Ranaři z Řádu. Sevřel v rukách násadu smetáku. Co mohou chtít tentokrát?
„Kde je ten tvůj kluk?“
Ne! Mikaela jim nedá.
„Proč?“
„Dělá dluhy. Kde je?“
První rána ho zaskočila, nestačil se krýt.
„Nevím.“
Bože, ať ho nenajdou.
„Lžeš. Kde je?“
Svým odporem je potěšil, chtěli si hrát. Další rány. Mlčel, snažil se uhýbat. Jenže pak mu sebrali smeták, kterým se kryl.
„Mluv!“
Prudká rána násadou shora na pravé rameno. Praskají kosti. Hroutí se na zem, nedokáže chytit dech. Dusí ho vlastní krev.
„Shořte v pekle!“
Poslední myšlenka však patří synovi. Mikaeli, chlapečku…
02 Jeden z nejlepších tanečníků disko
Tancuj vojáčku… i kdybys nechtěl!
Úvodní poznámka:
Vracíme se za Mikaelem do vězení v řádu Strážců světa. Je to tedy asi dva měsíce po předchozím drabble Poslední slova nebo prokletí
Byla noc a Mikael nemohl spát. Byla mu zima a měl hlad. Co s tím?
Najednou se usmál. Proč cokoliv tajit, když už ho chytli?
Vzpomněl si, jak kdysi s tátou v dílně zpívali. Někdy lidé přišli poslouchat, jindy zpívali s nimi. Chodíval tam chlapeček, který nikdy nezpíval ani nemluvil. Zato tančil. Šťastně se poddával hudbě, kterou mu nabízeli.
Hm.
Stráž chodila kolem velmi pravidelně… Proč jim nezrychlit krok?
Se vzpomínkou na malého tanečníka začal zpívat. Rytmicky, pomalu i rychleji. Vložil do hudby srdce i vůli! Brzy ho doprovázelo hlasité řinčení zbroje vesele podupávajících vojáků. Tiše se zasmál. Funguje to!
03 Masážní techniky
Naděje přichází s kočkou
Probudila ho nečekaná hebkost. Černá kočka si otírala hlavu o jeho tvář a majetnicky mu šlapala předními tlapkami na hrudník. Šťastně se usmál a přivinul ji k sobě. Odměnou mu bylo hlasité předení a další intenzivní dotyky. „Au,“ vyjekl nakonec, když mu zaťala drápy do kůže na hrudníku. „Masáž srdce se dělá jinak,“ napomenul ji a jemně vyprostil drápky ze své košile.
„To je moje kočka!“ ozvalo se najednou z chodby. Za mřížemi uviděl asi desetileté děvče.
Zaplavila ho naděje. Konečně někdo, kdo by mohl předat vzkaz!
„Ty se máš,“ usmál se. Potom zariskoval otázku: „Znáš kováře Tota?“
Děvče přikývlo.
04 Hlava v oblacích
Když je něco většího než ty
„Proč jsi ve vězení?“
Stáli proti sobě, dělily je jen mříže.
„Prý jsem zpíval a hrál víc, než smím,“ odpověděl Mikael.
Děvče nechápalo. „Co je na muzice špatného?“
„Nic. Povznáší lidská srdce, dává jim radost, odvahu, když ji potřebují. Pomáhá jim plakat i odpočívat. Umí lidi spojit, pomáhá porozumění.“
Okouzleně se na něj usmála.
„Taky ráda zpívám. Proč jim to vlastně vadí?“
Mikael pokrčil rameny. Začínal chápat, ale mluvit o tom nechtěl. Změnil téma.
„Řekni, prosím, Totovi, kde jsem. Slíbil jsem přijít a nemůžu.“
Vážně přikývla.
„Zazpíváš si se mnou? Táta ještě nejde. Léčí tu lidi…“
Vděčně se usmál.
„Rád.“
DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2024. Téma: Zlatý mravenec (konspirační teorie)
To ví přece každej!
Úvodní poznámka:
Přístav Vyššího města, hospoda.
V přístavní hospodě sedí tři muži, pijí a rozebírají události.
Jeden: Zase od nás z vesnice vojáci odvezli magické dítě. Taková pěkná holka…
Druhý: Buď rád. Kdo ví, co by spratek za čas udělal! Nemůžeš jim věřit.
Třetí: Vládce nás chrání proti spiknutí magických!
První: Jak by nám mohly ublížit děti? Dospělí s magií tu dávno nejsou!
Třetí: Oni ty haranty ovládají na dálku! Pomocí mravenců. Nasadili jim je do těla a ovládají královnu…
První: Mravenci???
Druhý: Jo! Taky jsem to slyšel. Ty mravenci sou zlatý! Je to strašně tajný.“
První: Jak to tedy víte?
Třetí: To ví přece každej!
05 Volavka
Drásavá nejistota
Úvodní poznámka:
Navazuje na drabble Když je něco většího než ty
Mikael opět nemohl spát. Ničila ho nejistota, pochybnosti a výčitky svědomí. Větvily se hned třemi směry.
Co když to děvče jeho vzkaz vyřídí a dostane se proto do problémů? Strážci neměli žádné zábrany ubližovat dětem!
Nebo tu holčinu poslali Strážci, aby ho přiměla mluvit a prozradit, co ví – a na koho se spoléhá.
Znovu si dívku představil. Tak deset, upřímné modré oči, nesmělý úsměv. Ne… snad volavka nebyla. Nebo ano?
Protože pokud byla, určitě dostal do maléru kováře.
Toto… Vybavil si jeho přátelské oči, statnou postavu, ruce bušící do žhavého železa.
Pocítil důvěru… a naději. Toto se jen tak nedá!
06 Odvykací kůra
Sběratelská vášeň se léčí těžko
Úvodní poznámka:
Navazuje na drabble „Drásavá nejistota“
Jak se zdá, k Totovi se Mikaelův vzkaz skutečně dostal, protože je rozhodnutý mu pro začátek aspoň propašovat… užitečný dárek. Vzhledem k tomu, že kluka zatím opravdu nemají za co věznit, není v podzemní kobce, ale ve vyšetřovací cele, kolem které přece jen někdo chodí. Takže s trochou peněz na úplatek by to mělo jít – pokud se ovšem Toto dostane dovnitř pevnosti, kde sídlí Řád. To by mu mohl umožnit stařík, který tam poslední dobou denně jezdí s oslem, který táhne vozík naloženým dřevem. Muž i zvíře jsou vzhledem k prudkému stoupání často na pokraji sil. Toho dne se kolo vozíku velmi příhodně zasekne v odvodňovacím kanálku. Ani se staříkovou pomocí se oslík nedokáže pohnout dál. Toto tedy nabídne pomoc…
(K úvodní poznámce – hodnotí se obsah jednotlivých drabble, ne seriál. Nápověda čtenáři v poznámce nemůže vadit:))
Toto se zapírá do vozíku.
„Popožeň osla! Na tři to vyhoupnem… Teď!“ Povedlo se. Vozík se zase pohne dopředu.
„Díky, hochu,“ hlesne stařík.
Toto dál pomáhá tlačit těžký náklad.
„Proč musíš jezdit ty? Nemají mladšího?“
Stařík si vzdychne.
„Mám to jako… trest. Manželka žalovala! Prý jen honím brouky a nepomáhám.“ Zasní se. „Mám úžasnou sbírku, víš? Nejradši mám ty ukryté, co žijí pod kameny a kůrou stromů. Žena chce, abych si odvykl. Abych nekoukal po broucích, ale na ni…“
Užaslý Toto se zastaví.
„Funguje to?“
Stařík potměšile mrkne a ukáže mu brouky běhající pod kůrou velkého polena.
„Krabičku mám připravenou!“
07 Fraktura rohu
Hudba nebezpečnější meče
Úvodní poznámka
Budova řádu Strážců světla, v pracovně velmistra.
Musíme se ho zbavit. Je nebezpečný.
Takový kluk???
Lidé ho shánějí, a to hrál veřejně jen jednou. Ovšem nesmí to být na nás.
Hm. Pustit ho, a pak…?
Nespolehlivé. Chci jistotu.
Jeho cela má okno. Co kdyby na něj někdo zavolal? Pak stačí dobře mířený šíp. Vystřelený zvenku.
Dobré. Vyber šikovného lučišníka. Ovšem šíp nesmí být náš.
Seženu obyčejný, ale s rohovinovým končíkem.
Výborně. Kam pošleš střelce?
Na střechu královských stájí. Je tam snadný přístup a není to daleko.
***
„Hej ty! Co tam děláš s tím lukem?“
Trhnutí, vteřinové zaváhání a…
Nesprávně vystřelený šíp se roztříštil o kamennou zeď pevnosti.
Závěrečná poznámka:
Rohovinový končík je část šípu a fraktura může být i tříštivá :)
08 Tichý společník
Zlomový okamžik
Úvodní poznámka:
Dnes hledíme do myšlenek Rikkiho, mladého muže, který před lety vstoupil do Řádu.
Začalo to vírou ve vzdělání a touhou učit.
Řekli – musíš osvědčit svoji věrnost službou Řádu. Byl mladý, rád službu slíbil.
Brzy viděl víc, než chtěl. Přesto poslechl. Myslel, že je to výjimečná situace, že je to asi… potřeba. Osvědčil se. Byl po ruce mocným.
Pak viděl další věci. A slyšel horší.
Začali ho posílat k vězňům. Srdce mu krvácelo, ale nikdy se rozkazům nevzepřel.
Pošpinil si svědomí i duši.
Potom uslyšel ten zpěv. Prý mladý hudebník... Ošetřil rány, přinesl vodu i jídlo.
Jeho zledovatělé srdce se probudilo. Byl tak půvabný!
Varoval ho. Uhnout šípům však nestačí.
Najde sílu udělat víc?
Závěrečná poznámka:
Poslušný bratr řádu, který plní příkazy, aniž by se k nim vyjadřoval, snad může být považován za tichého společníka :)
09 Sluneční paprsek
Rozhodnutí
Úvodní poznámka:
Pořád jsme s Rikkim.
Rozhodnutí padlo. Přestože tušil, co ho čeká, cítil se konečně zase sám sebou.
Pro začátek udělal jistá… opatření. Později to už nepůjde.
Byla noc, když vešel do Mikaelovy cely.
Chlapec ho sledoval s úzkostlivou nadějí.
„Máš ke komu jít?“ zeptal se ho. „Kde se ukrýt, než bude bezpečné utéct ze země?“
Mikael přikývl.
„Mám,“ potvrdil. Hlas se mu zachvěl: „Uteč taky. Ublíží ti!“
Rikki zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Pomstili by se mé rodině.“
Mikael ho objal.
„Řekni, že tě omámila moje hudba.“
Rikki se cítil, jako by ho prohřály sluneční paprsky a objetí mu vrátil.
„Jdeme. Hodně štěstí.“
„Děkuju. Nikdy na tebe nezapomenu.“
10 Rekvalifikace
Na útěku
Úvodní poznámka
O osvobozeného Mikaela se postaral Toto a porodní bába Johana (viz loňský seriál Toto a případ unesených magických dětí).
Johana řídila jeho útěk ze země cestou z rodiny do rodiny.
Nejhorší byly krávy. Mikael byl městské dítě, té živočišnosti na něj bylo moc.
Mléčná farma byla lepší, byť stloukání másla byla nuda.
Práce v pekárně ho opravdu bavila!
V truhlárně byl jako doma. S bolestí vzpomínal na tátu. Díky Totovi už věděl, co se mu stalo – a proč. Že ho táta neopustil.
Nakonec skončil u potulného nožíře. Naučil se naostřit cokoliv.
Bylo by to fajn, kdyby neměl absolutní zákaz jakékoliv hudby. Jako by ztratil kus sebe sama.
Pochopil, proč táta, potlačující svou magii, začal pít. Nebýt… celý… strašně bolelo.
11 Lamač srdcí
Vypadalo to tak nadějně!
Úvodní poznámka
Mikael je se svým mistrem nožířem stále na cestě ze země. Navazuje na drabble Na útěku
Ve vesnici se chystala slavnost. Mistr Mikaelovi slíbil, že tam může večer jít. Nikdy nepracoval rychleji!
Šťastně se toulal mezi stánky, myšlenky na hudbu si zakázal. Pak ji uviděl. Mladičká blondýnka s dlouhými copy a upřímným úsměvem. Který patřil jemu!
Hned se napřímil, natřásal se jako pyšný kohout. Smála se na něj. Annie… Rozdělili se o pečené maso i koláče. Později se zatoulali dál od pochodní osvětlujících náves. Začal doufat v první polibek!
Najednou byl všemu konec. „Mazej domů!“ zavrčel hřmotný muž a chytil dívku za paži.
„Ty koukej zmizet za svým mistrem!“ houkl na šokovaného Mikaela. „Tuláky tu nechceme!“
Závěrečná poznámka:
Myslím, že rozzuřený otec se jako lamač srdcí osvědčil :P
12 Cibule
Romantiku je lepší zajíst
Mikael se naštvaně vrátil ke svému mistrovi. Slavnost ho přestala bavit a do srdce se mu vkradly pochybnosti. Co bude dělat, až ho nechají samotného v cizí zemi?
Doma sice vládl Řád, ale patřil tam. Každý v okolí ho znal. Věděl, co může očekávat. Co když ho i v Království budou mít za tuláka?
Mistr nemyslel na romantiku, ale na žaludek. Podal mu pár měďáků.
„Než stánky zabalí, půjdeš paběrkovat. Od všeho něco a nezapomeň na cibuli!“
„Pitomá blbá cibule…“ brblal rozzlobený Mikael.
Mistr se pousmál.
„Udělám kotel guláše. Nebude tak sladký, jako by byl polibek, ale zase nám vydrží!“
13 Tok
Objeveni?
Konečně vyjeli na kopec. Zatímco Koník odpočíval, Mikael se díval dolů na vesnici, odkud právě přijeli. Najednou…
„Mistře! Do vesnice jedou vojáci!“
Nožíř Elin se bleskově otočil. Zamračeně sledoval tři vzdálené postavy.
„Jedou cílevědomě, ale nijak nespěchají. Třeba je to jen hlídka.“ Znovu utáhl Koníkovi postroj.
„Mizíme. Snad se nám povede dostat přes řeku.“
Mikael se lekl.
„Těžko. U pekaře říkali, že voda je po deštích vysoká a proud nebezpečný.“
Elin se rozhlédl a zamyslel.
„Zkusíme k ní dojet. Kdyžtak se schováme v lese. Nemůžeme riskovat, že tě najdou.“
Mikael nervózně sevřel pěsti. Málem už zapomněl, že je vlastně štvanec.
14 Tchynin jazyk
Správně, tedy špatným směrem
Vozík kodrcá z kopce po kamenité cestě. Elin vede Koníka, Mikeal se snaží jistit náklad. Úzkostlivě se ohlíží. Co když už jsou vojáci za nimi? Vzpomene si na tátu, bičík i studenou celu. Ne! Tohle už, prosím, ne.
Ve chvíli, kdy dojedou k řece je jasné, že tudy cesta nevede. Brod zmizel pod přívaly vody.
Zachmuřený Elin odklání Koníka do lesa.
„Tady nás najdou!“ strachuje se Mikael.
„Neměli by. Včera jsem řekl matce té tvé Annie, že jedeme na trh do Mezihoří. Říká se o ní, že nepoví jen to, co neví. Takže snad vojáky nasměruje správně – tedy špatným směrem.
Závěrečná poznámka
Snad bude fungovat i potenciální tchyně :P
15 Manipulační jízda
Proč se tě bojí?
Schovaní za velkým polomem napjatě naslouchali. Nikde nic. Zatím.
„Třeba ti vojáci jeli jen… někam. Přesouvali se. Ne za mnou,“ zadoufal Mikael. Elin nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Příliš velká náhoda na to, jak moc tě chtějí chytit. Popravdě by mě zajímalo…“ podíval se na bledého chlapce vedle sebe, „jak jsi dokázal uniknout jejich pozornosti až do sedmnácti. Asi kolem tebe nic nevybuchuje, co?“ zkusil zažertovat.
Mikael pokrčil rameny.
„Něco se stalo. Pak zabili tátu a přišli pro mě. Nerozumím tomu.“
„Obvykle si děti vezmou, ale rodinu nechají na pokoji. Co vlastně umíš, že se tě bojí?“
„Bojí? Hloupost. Jsem jen… muzikant.“
16 Mez bezmeznosti
Bezpráví je třeba se postavit včas
Léčka fungovala, vojáci nepřišli. Elin však radši nechtěl z lesa vyjíždět, takže se utábořili. Bez ohně. Mlčky jedli, když se najednou Mikael zeptal:
„Proč mi vlastně pomáháš? Jestli nás chytí, bude zle i s tebou.“
Elin dlouho váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl nelhat.
„Podvolil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl bojovat. A přišel tak o syna.“
Mikael se na něj vyděšeně podíval. Elin však pokračoval.
„Pochopil jsem, že bezpráví si meze neklade a klást nebude. Že je třeba se mu postavit. Otevřeně to zatím nejde. Takže pomáhám potřebným a… doufám, že najdu svého Linniho.
Mikael ho mlčky objal.
17 Prodaný ženich
V pasti
Další den na cestě nepřetržitě lilo, takže v noci neodolali a zaplatili si pokojík v hospodě. Sucho a postel. Ta úleva!
Ráno je probudil křik. Rozčilený ženský hlas chrlil vodopád výčitek, mužský jen sem tam něco zahučel. Elin se podíval z okna a potřásl hlavou.
„Verbíři. Jak se zdá, paní matka právě zjistila, že ženich její dcery se radši zaprodal Vládci než její dceři a hospodě,“ ušklíbl se. Mikael chtěl jít také k oknu, ale Elin ho naráz se zaklením zarazil.
„Vojáci!“
Mikaela sevřel strach. Věděl, že odsud nemají šanci utéct.
„Dobrá, čas na záložní plán. Díkybohu, fousy zatím nemáš.“
18 Fosilie
Záchranné divadlo
Mikael stál v pokoji oděný v dlouhé noční košili a s krajkovým čepcem na hlavě. Připadal si jako idiot.
„Vypij to,“ přikázal Elin a podal mu lahvičku.
„Proč?“
„Zahřeje tě to, budeš vypadat že máš horečku.“
Když mu vzápětí začal domalovávat na tvář červené tečky, chlapec v duchu zaúpěl. Neměl by člověk umřít… důstojně?
Elin ho zkontroloval. Až na ta veliká kostnatá chodidla dobrý!
„Šup do postele. Za chvíli se začneš potit.“
„To nestihneme,“ zkusil Mikael namítnout. „Přijdou dřív!“
Elin se uchechtl.
„Kdepak. Než je sem ta stará fosilie, pardon madam Cecilie, pustí, budeš vypadat děsně. Vojáci ještě rádi utečou!“
19 Bota robota
I boty mohou zradit
„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“
Závěrečná poznámka:
Je to zrada pracovních bot – bota bot do roboty. Snad to funguje :)
20 Pro někoho odpad, pro jiného poklad
Nález
Cestovat v ženských šatech bylo… ostudné. Kráčel se sklopenýma očima a snažil se nezamotat do protivně dlouhých sukní. Ulevilo se mu teprve poté, co vyjeli do opuštěné krajiny.
Elin se pozorně rozhlížel a průběžně porovnával krajinu s mapou. Nakonec zastavil u brodu přes široký potok.
„Potřebuju si rozmyslet další cestu. Vezmi Koníka na pastvu, ať si odpočine.“
Mikael sledoval pasoucího se koně, když se v trávě něco zalesklo. Radši se šel podívat. Koník se nesměl zranit!
Pak ji uviděl. V trávě ležela… kdysi určitě milovaná, ale teď odhozená… flétna.
Okamžitě v něm zabublala radost a zakázaná magie.
Má… nebo nemá?
21 Hon na vejce
Hrát, a zároveň nehrát
Jakmile vzal flétnu do ruky, měl pocit, že ožila. Ošoupané navlhlé dřevo se dychtivě zachvělo. Hudba se v něm vzepjala způsobem, jaký neznal.
Lekl se a flétnu pustil. Věděl, že nesmí hrát! Elin mu vysvětlil, že vojáci a spousta jejich… pomocníků… mají jakési zařízení, které snadno a na dálku detekuje cokoliv magického.
Touha však byla silnější. Znovu ji vzal a přiložil k ústům. A zase oddálil. Uvažoval. Byl březen. Ptáci kolem zpívali jak o život – bylo třeba hledat partnery a zakládat rodiny!
Mikael se pousmál. Vyzkouší flétnu a neporuší svůj slib.
Vzápětí se lesem neslo nové, zvláštně melodické kosí vábení…
Závěrečná poznámka:
Kosí vábení je možné považovat za hon na vejce, že? :)
22 Škrábej se
Chvilka štěstí
„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?
23 Zlá krev
Uprchlík?
Stáli nad rozloženou mapou.
„Přímo jsou to k hraniční řece dva dny, ale po rovině, bez možných úkrytů. Když to vezmeme přes tamty kopce, bude to asi týden. Co myslíš?“
Mikael k sobě přitiskl flétnu. Jen dva dny a pak… svoboda? Konečně?
„Myslíš, že v Království budu moct zase hrát?“
Elin se pousmál. „Jistě, i když radši až dál od hranice.“
Mikael se na okamžik rozzářil radostí. Chvilku poté však znejistěl.
„Nebudou… nebudou mě místní nesnášet, když nejsem od nich? Když jsem uprchlík?“
Elin zvážněl.
„Lidé jsou všude stejní, dobří i ti… druzí. Ale neboj. Nechám tě v dobrých rukách.“
24 Nemoc šílených dětí
Bez ohledu na následky
Jeli tou kratší cestou, takže Mikael musel zůstat v ženských šatech. V poslední vesnici před hranicemi chtěli dokoupit potraviny, ale strhla se mela. Děti na okraji lesa napadla bachyně, protože se omylem dostaly mezi ní a její selata. Než ji dospělí pracující nedaleko zahnali, ležely dvě starší zakrvácené na zemi, zatímco zbytek houfku oněměl hrůzou.
Elin vyběhl na pomoc zraněným. Mikael zaváhal. Neuměl ošetřit rány… ale mohl by pomoct s tou hrůzou.
Odvedl nezraněné děti kousek dál, dvě nejmenší si vzal na klín a začal jim tiše zpívat. Poprvé v životě použil úmyslně svoji magii. Konejšil. Povzbuzoval.
Na vojáky nepomyslel.
25 Noc plná zázraků
Boj o život
Příliš se zdrželi. Stmívalo se, řeka byla divoká a vojáci se blížili. Samotný člověk neměl v proudu šanci. Schovat se? Kde? Najednou uslyšeli hlasité zvolání:
„Jeďte! Pomůžeme vám!“
Na mohutných tažných koních je dohnali dva muži z vesnice. Bleskově uvázli lana k vozíku a ukázali k brodu. Elin pobídl Koníka, jinou šanci neměli. Voda se do nich opřela obrovskou silou. Tažní koně měli jistý krok, ale brzy supěli námahou. Nepřejdou. Řeka byla příliš široká!
Na druhé straně se však objevili další jezdci! Brodí se jim vstříc. Nová lana, výkřiky. Společně opět postupují.
Mikael nadšeně chytá Elina za ruku.
Mají šanci!
26 Křoví
Dostiženi
Ta úleva, když se vozík konečně vynořil z vody! Mikael chtěl zavýsknout radostí, když se za nimi ozval dusot kopyt a křik.
„Stát! Okamžitě se vraťte!“
Šest vojáků právě štvalo koně do řeky. Elin vyskočil z vozíku, popadl Koníka za opratě a táhl ho dál od břehu.
„Tady nás zatknout nesmějí, že ne?“ chytal se naděje Mikael.
„Záleží na svědcích,“ trpce odvětil Elin.
Najednou se kolem nich objevili lidé. Někteří nesli pochodně, jiní různé špičaté nářadí. Tři mládenci se nečekaně opřeli do vozíku, zatímco neznámá dívka ukazovala Elinovi, kudy dál. Než se vojáci dostali přes řeku, stál tam mlčící dav.
Závěrečná poznámka:
Hm, doufám, že za křoví se dá považovat dav obklopující hlavní hrdiny (něco jako zpěvák a tanečníci v pozadí:))
27 Zelenáč
O fous
Koně nervózně přešlapují před nehybnou řadou lidí. Velitel se rozhlíží – ve světle pochodní není po uprchlících ani stopa. Ve vojácích bublá frustrace a vztek. Měli k vozíku jen pár metrů!
„Předejte nám stíhané zločince,“ požádá nakonec.
„Žádní tu nejsou,“ odvětí klidně starý muž, stojící před ním.
„Neodvažuj se lhát!“ vykřikne najednou jeden z mladých vojáků. „Okamžitě je vydejte, nebo budete litovat!“ Velitel po něm šlehne pohledem. Nezkušenost neposlušnost neomlouvá! Ani blbost ne.
Starý muž se mu zadívá do očí a nepatrně se pousměje.
„V Království nemáte žádná práva.“
Velitel přikývne a zavelí odchod.
Pečlivě skryje úlevu – tohle bylo o fous!
28 Chiméra
Mladí soucit neznají
Úvodní poznámka:
Garon je ten starý muž z minulého dílu.
Elin seděl proti Garonovi.
„Kapitán… překvapil,“ podotkl Elin opatrně.
Garon přikývl.
„Měli jste štěstí, že byl ve službě zrovna Antonio. Bez něj by bylo zle. Minimálně s chlapcem.“
Na Elinův tázavý pohled vysvětlil.
„Kapitán přišel do této části Jezerní země asi před dvěma lety. Za nevěstou. Dlouho bránil severní hranici Království, chtěl víc klidu. Tady dělali problémy jen pašeráci. Jenže pak zjistil, co se děje s magickými dětmi.
„Protestoval?“
„Oficiálně nemohl. Ale bdí. Pokud o někom ví, vede vojáky víc za přeludy než za dětmi.“
„Ten vojín ale byl… horlivý.“
Garon smutně přikývl.
„Mladé odchoval Řád. Soucit je jim cizí.“
29 Speed dating
Rozděleni?
Garon i Elin drželi v rukou pohárky s pálenkou.
„Napadlo mě, že by mohl Mikael zítra ráno odjet do hlavního města s naším hrnčířem. Tvůj kůň je vyčerpaný a kluk by tu neměl zůstat déle, než je nutné.
Postava zachumlaná v dece se zavrtěla a na Elina se upřely oči plné znepokojení.
„Antonio musí někdy spát a vojáci touží po odvetě. Pokud kluka odvezou, bude ztracený. Právo neprávo.
Oči poplašeně zamrkaly.
Elin chvíli mlčel. „Máš pravdu, musí pryč.
Oči zoufale prosí!
„Mám vzkázat hrnčíři?“
Povzdech.
„Ne. Zítra ráno kousek popojedeme a utáboříme se v lese. Nemohu ho opustit i já.“
Závěrečná poznámka:
Eh, snad se dá smlouvaná schůzka s hrnčířem považovat za speed dating, který nevyšel:))
30 Myš dobré naděje
Město dobré naděje
Elin s Mikelem se zastavili na výhledu. Pod nimi se rozkládá město, kterému dominuje královský palác.
„Konečně. Vítej, Mikaeli, v Městě Dobré Naděje!“
„Tak se opravdu jmenuje?“ nevěří Mikael.
„Když tu byl kdysi hrad, jmenovalo se Královské Podhradí. Jenže rychle rostlo. Takže Královské Město. Jenže pak přišla myší pohroma. Král tehdy otevřel hradní věže, a nařídil, aby i z ostatních vhodných kamenných budov vznikly dočasné sýpky. Zachránil tak životy lidí i osivo na další rok. Tak vzniklo to jméno.“
„Ty jo! Budu v naději…“ rozesměje se Mikael. Pak zaváhá. „Myslíš… že mě tu přijmou?“
Elin přikývne. „Určitě. Hudba ti pomůže.“
Tak končí další dílek z bohatého děje Alžběty druhé :) Tedy z druhého dílu románu Alžběta a drak. Mikael na čas zůstane v Akademii, kterou založila a sponzoruje paní Kristina Assani. Naučí se spoustu věcí nejen o magii, najde si nové přátele, a nakonec se stane nezbytnou částečkou v úsilí změnit situaci v Jezerní zemi tak, aby se tam lidé s magií nemuseli bát o svůj život.
Moc děkuju všem, kdo četli a komentovali :)
