Výtvarné umění

Kominík. Vyšplhal se ke mně do výšin. Prý abych se chytil za knoflík, že budu mít štěstí. Já tomu ale nevěřím. Děti, co mne postavily, však ano. Ony věří mnoha pověrám a lžím. 
Co když jim řeknu, že dárky pod stromečkem nejsou od Ježíška? 

Ztratím tvář, když vám sdělím, že zvyk dávání dárků včetně svíček a hostin byl součástí pohanských Saturnálií? Křesťanství si ho ponechalo, aby získalo nevěřící. A ztratím tvář, když vám povím, že se Ježíš nenarodil o Vánocích? Možná ano. Ale je mi to jedno, protože svou tvář stejně ztratím až přijde obleva. Dokonce ztratím celou svou existenci. 

Když se vám děcko narodí o Vánocích, má na Vánoce narozeniny - a odepřete mu něco, když má narozeniny! A jsou Vánoce! 

Tomu mému navíc furt někdo něco nosí, za dveřmi se ve dne v noci ozývá Jéžišku, panáčku, já ti nesu...tuto a tamto... beránek veselý ze stáda kdovíkoho není největší problém, uvaříte s mrkví, mixnete a máte zdravý příkrm, ale to byste nevěřili, co jsou lidi schopní strčit nemluvněti! Zlato jenom ocucá, ale po myrtě mu bylo vážně špatně. Cukroví, čokoláda, sladké nápoje... A to ještě kojím. Prakticky pořád, kdekdo si to chce totiž namalovat.

A takhle potom vypadá!

Bříza se sklonila smutkem. Mladý muž se opírá o její kmen. Napůl sedí, napůl leží. Bolest se mu rozlézá po celém těle. Má zavřené oči. Soustředí se na svůj dech. Každý nádech neskutečně řeže, ale dává mu tak najevo, že ještě žije. 

Zima a horečka raněnému vykreslily ruměnec na bledou tvář. Nikoho nezabil. Má čisté svědomí, tak jako uniformu. Ta je lehká. Vůbec nehřeje. Sníh studí čím dál víc. Voják zcela zbytečně třímá pušku s bodákem. Chlad s ní odehnat nemůže. „Za chvíli budeš ledový jako já,“ mne si ruce mráz. „A to ti povídám, ne abys zapomněl dneska umřít.“

Konečně nemoc povolila sevření. Maminka poprvé dovolila ještě zesláblému synkovi vstát z postele. Pečlivě ho zabalila a posadila do proutěného křesla ke stolu. Za záda mu dala měkký polštář, aby se mohl pohodlně opřít.

Chlapec objal hrnek s horkým čajem. Teplo mu hladí ruce. Neopírá se. Sedí zpříma, Soustředěně se dívá před sebe. 

Loutky v rukách maminky ožily. „Mně neutečeš,“ rozléhá se místností hluboký hlas. Drak se přibližuje k princezně, které strach svázal nohy.

„Nééé. To je hrozné, on ji snad sežere,“ mluví za hocha jeho oči. „Utíkej!“ chce se mu vykřiknout. 

Náhle se na scéně objeví princ. Ta úleva!

Bojíš se, váháš, zda za něj vstoupit. Zástěna zastíní jasnou mysl. Realita se tam stane snem. „Nechoď tam,“ varuje tě rozum. „Pojď dál,“ láká tě čím dál silnější touha. Opovážlivost skanduje: „Jdi do toho. Hurá!“ Poslechneš ji. Rozum dostal roubík. Žádostivost mu zavázala oči.

Tak teď se nediv! Tvoje nohy se proměnily v ocas mořské panny. Zachoval si zelenou barvu a zároveň se přelévá do tvaru leoparda. Zlověstně cení zuby. Nemyješ si ruce jako Pilát, avšak postranní úmysly zakrýváš rukavičkami. Prošla sis vnitřní metamorfózou, kterou symbolizuje motýl. Letí v ústrety vzpomínkám černým jako uhel, vzpomínkám na toho, který tě opustil.

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.

Pořádek tu zrovna není, ale to očividně nikomu z přítomných nevadí. Podlaha z udusané hlíny slouží jako stůl i odkládací plocha. Svorně se tu druží škopek, hrnec a pokličky. Opodál osamocen mezi odpadky pošilhává po konvičce škrpál.
Pes sleduje dívenku a loudí po ní jídlo. Malá myška se ho nebojí. Je velmi dobře ukrytá. Nikdo ji nevidí. Natahuje ouška a poslouchá.
„Počasí nám přeje,“ říká muž se džbánkem. „Konečně máme zaseto.“
„Dá-li Bůh, bude letos dobrá úroda,“ říká pohled ženy obrácený k nebi.
„Hm,“ myslí si myš, „taky mám šanci, že se poměju. Už aby všichni vypadli, hlavně ten hafan.“

Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím.
Hm.
Myslel jsem, že mně máš ráda.
Moc na mě spěcháš.
Těšil jsem se, že spolu budeme žít.
Musím si to ještě rozmyslet. Svatba to není jen tak. Je to nejdůležitější krok v životě. Nejde vzít zpět.
Chtěl jsem ti udělat radost. Vybral jsem ten nejhezčí prstýnek. A ty mi ho vracíš, ty ho nechceš.
Zatím ne. Pochop to. Musíme se víc poznat.
To je jen milosrdná lež. Tvoje slova mě moc bolí. Nechceš mě, ale pro mě jsi všechno, víš? V mém srdci je rána tak velká, jako tahle díra v plotě.

Padá na mne noc. Hluboká, tajemná a temná. Vzbuzuje bázeň. Modř připomíná moře. Spolu s chladným svitem hvězd vytváří na obloze abstraktní obraz.

Hvězdná mapa mne vede podivnou liduprázdnou cestou, vroubenou obrovskými kamennými sfingami. Mají nepohnuté tváře, mírně zakloněné hlavy a kamenné srdce. Z vysoka mne přehlížejí. Jejich tlapy spočívají na těžkých podstavcích. Ne všechny mají zatažené drápy. Bojím se mezi ně vkročit. Ta jejich monumentálnost mne děsí. Jsou mnohem větší než sfinga v Gíze. Střeží je souhvězdí Lva. Cení na mne zuby.

A to ticho, až děsivé. Ticho. Ani neslyším zvuk svých kroků.

Je to skutečnost, nebo jen přelud?