Pán prstenů

„Stěny Morie, kdysi nejskvělejšího sídla trpaslíků!“ prohlásil Gandalf obřadně a přiložil hlavici hole ke skalní bráně. Zašeptal několik slov, ale kámen se nepohnul. „Nazghul aby to spral! Ti zmetci změnili heslo,“ zamrmlal čaroděj potichu a nenuceným hlasem vyhlásil pauzu.
Gimli celou dobu stál a zamračeně zíral na hladinu blízkého jezera.
„Cítíš nebezpečí?“ začal brzy vyzvídat Aragorn a vrhal po neklidné vodě podezřívavé pohledy.
Trpaslík si ho změřil bezvýrazným pohledem. „Jde o to, že v zimě jezero zamrzlá jenom tenkým ledem. Jenže to malým trpasličatům nevysvětlíš. Jednou jsem se pod ten led propadl,“ Gimli se zamračil, „nemám tuhle vodu prostě rád.“

A/N: LOTR pokus... ak mi to neprejde, tak budem prinútená odbočiť od fandomu:D
„Bilbo?“
„Áno, Frodo?“
„Môžeš mi vysvetliť, čo to znamená pokrvný brat?“
„To je brat po krvi.“
„Akože vlastný brat?“
„No... nemusí to byť len vlastný brat. Vieš čo? Tu máš knihu Winnetou. Prečítaj si ju. Tam mal indián za brata belocha.“
„Aha, takže to znamená, že mojím bratom môže byť aj niekto úplne cudzí.“
„Iste, Sam napríklad.“
„A to je hobit... Ale bratom by mi mohol byť aj elf alebo trpaslík...“
„Alebo nazgûl, ak by si takého našiel. Načo to chceš vedieť?“
„Ále... v DMD nám zadali túto tému, tak sa ju snažím pochopiť, aby som vedel, čo vlastne písať...“

Závěj bílých květů pokrývá devátou mohylu, však v myslích lidí i v paměti travnaté země navždy zůstane hrdý král.
Nikdy nebyl poražen.
Nikdy nebyl pokořen.
Nikdy, ani ve smrti, nebyl na kolenou.
S jeho jménem na rtech vyráží Jezdci do útoku.
Jeho jméno zasévá hrůzu do srdcí nepřátel.
Jeho jméno nese strážná pevnost jeho země, útočiště jeho lidu.
Když se rozezní mohutný roh, zpívá jeho jméno; jeho jméno je slyšet v dusotu koní, nese se ozvěnou v zimním větru.
A když se Brody přes Želíz ve vzpomínce na Dlouhou zimu pokryjí tenkým ledem, jako kdyby i řeka šeptala jeho jméno.

Sam seděl před svou vlastní norou a hleděl na židli postavenou u kompostu. Chyběla jí jedna noha a lak byl zčásti popraskaný.
...
Než odešel s Frodem zničit Prsten, seděla na té židli Růža v hospodě, když se s ní naposledy loučil při odchodu. Měla ve vlasech pentle a usmívala se jako letní slunce.
...
Možná, kdyby si pospíšil, nestihl by Saruman dojít až sem.
Možná, kdyby si pospíšil, nemusel upadnout Kraj do temnoty.
Možná, kdyby si pospíšil, nepostihl by hobity žádný trest za vzdor.
Možná, kdyby si pospíšil, nebyla by prolita žádná krev.
Možná, kdyby si pospíšil, mohla Růža Chaloupková žít.

A/N: Šialenosť, ktorá ma vytiahla od televízora. Možno preto, že som si už tradične pustila LOTRa :D A možno preto, že DMD je proste návykové!!!
Nikdy som nebol čestný.
Často som sa nachádzal na tenkom ľade.
Hazardoval som, riskoval.
Nectil si zákony, ani žiadne pravidlá.
Bral som to, čo som chcel.
Zbytočne mi dohovárali. Nepočúval som.
Nepočúval som ani vtedy, keď mi hovorili, aby som sa šetril. Aby som jedol všetko, čo obsahuje vápnik. Mal som snáď ožierať kamene?
A stalo sa mi to osudným.
Pohybovanie sa na tenkom ľade, ľahkovážnosť a laxnosť ma pripravili o to najcennejšie.
Nie Isildurov meč (to sú len žvásty lekárov, ktorí zlyhali pri mojom liečení), ale osteoporóza ma pripravila o prst a prsteň...
Kašlem na vitamín D a vápnik!
A/N2: Osteoporóza (riedke kosti) je ochorenie látkovej výmeny kostného tkaniva, ktorá sa prejavuje ubúdaním množstva kostnej hmoty a poruchami mikroarchitektúry kosti, čo vedie k oslabeniu pevnosti kosti a tým k zvýšenej lámavosti. http://www.osteoporoza.sk/pacienti/cojeosteo/

Veselá písnička zní zšeřelým lesem.
Náhle však umlká; zpěvákům stiskla hrdla zvláštní tíseň, pocit divné hrozby, vzdálené a přece blízké, neznámé a přece nutící k ostražitosti.
Jako kdyby se někdo, kdo je sám neviděný, díval.
Jako kdyby je někdo (neznámý, nikdy nespatřený, ale nebezpečný, možná hnusný, jako když zvedneš kámen a narazíš na klubko červů) hledal.
Slyší dusot kopyt.
Slyší svůj dech.
Cítí, jak narůstající strach svírá (schovej se, nedýchej, nasaď si Prsten, cítíš, že bys měl, ne, nedělej to, nehýbej se, nebo tě Ten Černý uvidí).
Pak lesem zazní jasné hlasy elfů a rozptýlí tmu v srdcích.
Na chviličku.

„To je lembas, elfský chléb,“ vysvětloval Legolas hobitům a kousíček si uždibnul, „Tomuhle množství říkáme dávka a dospělému muži vystačí na celý den!“
Pipin vyvalil oči. „Na celý den? A to vážně?“
„Ale jistě – lembas obsahuje mnoho přísad zvyšujících činnost metabolismu. Pokud bychom snědli dávek příliš, mohli bychom se klidně i předávkovat a umřít.“
Pipin se začal dusit. Smíšek mu bušil do zad, zatímco se nenápadně vyptával: „A jaká dávka je ta smrtelná?“
„Z našich nepříliš ověřených výzkumů vyplývá, že šedesátá.“
Po elfově odchodu zavládla mezi hobity na chvíli ticho.
„Ty, Pipe, koliks jich měl?“
„Šedesát dva. Musím jít zvracet!“

A/N: Pochybujem, že toto niekoho rozplače, ale doják to svojím spôsobom je. Viac zo seba nedostanem!
Pripútali ho k stoličke.
Mučenie...
Zrada...
Nenávisť...
Bolesť...
Nenávidel sám seba. Zradil dôveru. Všetkých. Ak sa náhodou stadeto dostane, dokáže sa niekedy pozrieť niekomu z nich do očí? Tatkovi, Rúže... pánovi Frodovi?
Nie, radšej umrieť priamo tu, než by riskoval vidieť výčitky v ich očiach. Pán Aragorn a Boromir. Smíšek a Pipin. Legolas a Gimli. Nikto z nich ho už viac neprijme.
„Teraz ma už môžete zabiť, keď viete, kde je prsteň,“ šepol.
Po tvári mu stekali slzy. Neboli to slzy bolesti z mučenia. Boli to slzy straty. Prišiel o všetkých...
„My ťa ale pustíme, keď už vieme, kde hľadať...“

Veľké Oko ťa vidí, Frodo. Stále ťa sleduje. Vie o každom tvojom kroku. Neskryješ sa pred ním.
„Ale figu! Nevie o mne, nemá odkiaľ o mne vedieť!“
Nazgûly sú ti v pätách. O chvíľu ťa dostanú.
„Nedostanú. Nik ma nedostane. Nemajú ma ako vystopovať!“
Vedia o hobitovi, ktorý prsteň ukradol.
„To nie som ja!“
Vedia o tom, kto nesie prsteň.
„Ja ho nenesiem, len... len... len ho mám na krku.“
„Pán Frodo, je vám niečo?“
„To robí milášik. Hobitkovia sú v nebezpečenstve!“
Frodo, ja ťa vidím!
„Nevidíš!“
Vidím. Som Big Brother a ten všetko vidí!
„Sauron si dal nové meno?“

Téma: Nástup!
Lórienským lesem se rozléhal křik a tiché tepání elfských nohou o zem.
„Nástup! Říkám nástup, vy bando kulturních barbarů a duševních diletantů!“ Celebornův hlas hřímal nad hlavami spěšně se šikujících elfů. Hněv jejich pána je natolik zaskočil, že ani nic nenamítali proti takovémuto despotickému přístupu. Pár jich dokonce nenápadně skrývalo provinilé obličeje za dlouhé vlasy.
„Dobrá,“ prohlásil pán lesa, když se konečně dostavili všichni, „máme celou věčnost na to, abychom tu v tomhle nástupu stáli. A budeme tu stát, dokud se nedozvím, koho z vás napadl ten neskutečně vtipný nápad, zabalit lembas pro Společenstvo do stránek mého přísně tajného deníku?!“