Pán prstenů

Když se Tom Bombadil rozloučil s hobity, vydal se opět k domovu.
Hola hoj, cinkylink, cynkybřink, hleď tu hleď,
Slunce svítí na vše živé, na celičký svět.
Ptáček zpívá, myška píská, včeličky se rojí,
Tom Bombadil pospíchá už za Zlatěnkou svojí!
Najednou se zastavil a podíval se přímo pod své nohy. „Ho hó!“ zaradoval se. „To bude mít milá moje radost!“ Znovu se rozběhl veselým krokem s kytičkou v ruce.
Hola hej! Pospíchej! Domů cesta nese tě,
hop a skok, břink a cínk, jak je krásně na světě!
Zlatěnko, milá má, nebudu už dlouho pryč,
přispěchám, zamávám, donesu ti petrklíč.

Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

„Legolasi, mám dva! Kolik ty?“ hulákal Gimli z hradby
„Devatenáct!“ zvolal zpátky elfský princ, ohnal se mečem po dalším skřetovi a zvýšil své skóre na dvacet.
Bitva skončila až dalšího dne, a tak skóre mohlo dojít výrazné změny. Oba soupeři se poměřovali zkoumavým pohledem.
„Kolik?“ nevydržel nakonec Gimli.
„Dvě stě čtyřicet devět,“ odvětil elf.
„Cha! Já mám dvě stě padesát!“
Náhle se u nich objevil Aragorn, celý od krve. Gimli zbledl.
„Nic mi není,“ klidnil ho hraničář.
„Nesnášim pohled na krev,“ vyblekotal trpaslík a odběhl k blízkému křoví.
Legolas se zamračil. Měl pocit, že mu Gimli s počtem zabitých lhal.

Autorská poznámka: vyskytuje se jedno sprosté slovo. Pardon, nemohla jsem si pomoct. A podle dodatků v NK měl Aragorn syna a několik dcer, jejichž jména nejsou známa.
„Tatí! Sestřičky Venria a Calwen se mi zase posmívali, že jsem ošklivý tlustý třištvrtěelf!“ Aragon si povzdechne. Je pravda, že jeho synek je poněkud, ehm, oplácanější. V mysli podezírá svou ženu Arwen, že to, co k Frodovi cítila, nebyl jen soucit. Vždyť synek Eldarion žere, inu, jako hobit.
Ale to poslední ho překvapilo. „Třištvrtěelf?“ Eldarion honem pokývá hlavou. „Ano, ada. Víš, dědeček byl přece půlelf, ale vzal si elfku. Takže nana je třištvrtěelfka. No a ty prý máš také nějaké elfy v rodině, tvůj pra-pra-pra-hodněpra-dědeček byl prý bráška dědečka Elronda.“
Aragon zaúpí. Měl by v Gondoru zařídit povinnou školní docházku.

Vím, že umírám.
Přinese jim má smrt zadostiučinění, sýčkům? Šeptali si přece o mém původu. Má krev svobodného lidu Severu jim byla málo. Málo správná.
Je jen krev zárukou opravdového žití?
Já jsem žila jako královna. Viděla jsem slunce vycházet nad mořskou hladinou i nekonečnou hvězdnou klenbu nad pláněmi Rhovanionu. Slyšela jsem nářek racků na pobřeží i radostné ržání koní. Cítila jsem, jak hedvábí protéká mezi prsty, i nad všechny látky světa heboučký dotyk svého syna. Ochutnala jsem složité delikatesy i nad ohněm opečený kus chleba. Mohou říct totéž?
K čemu je vám dlouhý život, potomci Númenoru, když je prázdný?
---------------------
Pozn.: Gondorský král Valacar si za manželku vzal Vidumavi, dceru krále Seveřanů z Rhovanionu (od nich odvozují původ Rohirové). Protože Seveřané jakožto ne-potomci Númenorejců měli kratší život, vytvořil tím podhoubí pro remcání trůnuchtivých příbuzných proti schopnostem jejich syna ("smíšená" krev). To vyústilo až v Příbuzenský svár a občanskou válku v Gondoru po Valacarově smrti.

Na stene v sídle trpaslíka Glóina pod Modrými horami viselo množstvo sekier.
„Vidíš, Gimli?“ obrátil sa Glóin na svojho syna. „Správny trpaslík má veľa sekier. Ale aj tak sa len do jedinej zamiluje. Tu máš, skús ju zdvihnúť.“
„Ufff...“ maličkému Gimlimu sa ju nepodarilo zdvihnúť. Glóin sa zasmial.
„Ešte musíš vyrásť... a zosilnieť. Pozri sa na ňu. Aká je nádherná... vyrezávané porisko a ostrá čepeľ. Trpaslík dá pri výrobe do sekere kus duše...“
„Au!“ zapišťal Gimli. Prešiel prstom po čepeli. A porezal si prst. „Ja som videl kostičku!“
Žuch...
„Gimli! Tak vstávaj! Žiaden trpaslík neodpadne pri pohľade na trocha krvi!“

Arwen nešťastně stála před zrcadlem. „Na co je nesmrtelnost, když si musím hlídat jídelníček,“ vzdychala tiše, „s takovými boky nemůžu na žádnou korunovaci jít.“
Jako na zavolanou se otevřely dveře pokoje a s potutelnými úsměvy se objevili její bratři. „Arwen, drahá, přivezli jsme ti dárek,“ zatrylkoval Elladan. „Až od trpaslíků ze Železných hor!“ přizvukoval Elrohir. Arwen nejistě přešlápla, vtípky svých bratrů většinou nechápala.
„KORZEET!“ vykřikla oba elfové najednou, a než se stihla Arwen vzpamatovat, začali na ni navlékat kosticovou konstrukci.
„Tak?“
„Hmm, nevypadá to špatně,“ pokývla Arwen hlavou a nakrucovala se, aby viděla náhle zpevněné tělo.
Mám ráda své bratry...

AN: Toto drabble bych ráda věnovala všem, kdo mi píšou krásné komenty, za které vůbec nestíhám děkovat. Je chabou náhradou za radost, kterou mi tím působíte :o).
Z vězení ho museli vynést, tak byl slabý. Zhubnul, oblek na něm plandal, v obličeji se zrcadlilo prožité utrpení.
Vilda Bělonožka ztratil v Zamčených dírách váhu i část dřívější starostovské důstojnosti.
Z vězení vyšla sama, tak byla silná. Oblečení i výraz tváře měla naprosto pod kontrolou. Nikdo si nevšiml, že se o deštník opírá víc, než obvykle. Lehce se naklonila nad starostu na nosítkách a tiše řekla: „Konečně je poznat, kde máš pas a kde boky. Opovaž se znovu se začít přejídat, takhle vypadáš k světu“.
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova neztratila v Zamčených dírách ani glanc ani svůj ostrý jazyk.

„Musíme stredom, po bokoch sú veľmi silní a tvrdí,“ mračil sa Boromir.
„Lesť?“ usmial sa Legolas.
„Zariskujeme,“ zamrmlal Gandalf.
„Správne,“ prikývol Aragorn. „Boromir a Gimli... vy sa vrhnete na strany. Odlákate ich.“
„A vy dvaja sa prešmyknete dopredu.“
„Musíme si ale švihnúť. Máme málo času...“
Vrhli do boja. Vhadzovanie vyhrali. Hobiti ostali na striedačke. Nemohli riskovať, aby ich elfovia prišpendlili na mantinel. S Boromirom a Gimlim mali práce hneď štyria. Legolasovi a Aragornovi už ostával len jeden. Poradili si s ním a brankárovi strelili nádherný gól. Spoločenstvo prsteňa vyrovnalo a predlžovalo sa.
Ako krásne sa dá zabíjať čas v Roklinke...

Téma: Až na konec světa...
„Pane Frodo, já to nechápu. Proč se plahočíme pěšky, když jsme mohli jet na ponících?“
„Ale Same! Na ponících to není pravé dobrodružství – do Mordoru jsme také nakonec došli pěšky, a teď ti najednou nohy neslouží?“
„Neříkám, že neslouží, ale mám doma Růžu a děti, a takhle se vrátím strašně pozdě. Určitě nestihnu zítřejší večeři!“
„A kam vlastně jdeme, pane Frodo?“
„To je právě to kouzlo cestování pěšky, Same. Nikdy nevíš, kam tě cesta zanese, protože se pořád něčemu vyhýbáš. Můžeme takhle dojít až na konec světa, a ani si toho nevšimneme!“
„Konec světa? To mě Kmotr nepochválí. Ani Růža...“