Pán prstenů

„Tatííí, vzal sis maminku, abys byl králem?“ Malý Eldarion s tlustou bichlí v náručí vyšplhal otci na kolena.
„Jak tě to napadlo? Já byl králem už od narození, jen jsem neseděl tady na trůnu,“ podivil se Aragorn – občas se mu zdálo, že synek příliš věří knihám.
„Ale tady píšou, žes byl strážce hranic a maminka neteř Elrose, prvního krále lidí...“
„Já jsem také příbuzný Elrose. Je to můj vzdálený prapředek.“
„To ale musí být maminka strašně stará, a na to nevypadá.“
„Říkal jsem ti, že elfové jsou nesmrtelní.“
„Tady ale píšou, že všichni jednou umřou.“
„Elfové ne.“
„Tady ale píšou...“

„Ááách!!! Veľký Sauron!“ Saruman s hrôzou kvacol na stoličku. „Och! Ešte väčší Saruman!“
„Pane?“ Gríma k nemu opatrne pristúpil. Zbadal to, čo ho rozrušilo. „Snáď by ste neverili takým povedačkám...“
„Povedačkám?“ Saruman naňho vypleštil oči. „Predpovedajú našu skazu!“
„Ale to ja hlúposť. Ste ten najväčší čarodej všetkých dôb. A najbližších desaťtisíc rokov sa vám žiaden čarodej nebude rovnať...“ zaliečal sa.
„Však?“ Saruman sa hrdo zazubil. „Ale tá kniha! Vedia o nás všetko! Skřeti, palantír, Sauron, blížiaca sa vojna s Rohanom...“
„Určite je to len niekto, kto vás šmíruje. Tu máte. Čítajte radšej Harryho Pottera...“
„Kto to je vlastne ten Tolkien?“

„Sauron udeří bez slitování,“ prohlásil Elrond a věží sebral Gandalfova střelce.
„Máme naději, pokud se najde hrdina,“ oponoval čaroděj a jezdcem dal šach Elrondovu králi.
„Každá naděje bude pohlcena.“ Elrond sebral útočícího jezdce královnou a pohlédl úkosem na Gandalfa.
„Neměli bychom se vzdávat!“ Gandalf postoupil vpřed králem – svou poslední figurkou.
„Občas je to prozíravější,“ uzavřel Elrond a po pár tazích sebral svou královnou Gandalfova krále.
„Poučná partie, Elronde. Jen jeden význam jsem nerozluštil; proč já měl místo bílých figurek červené?“
„Bilbo se během jejich výroby řízl. Museli jsme tu krev nějak zamaskovat. Červené a černé figurky navíc působí i neotřeleji.“

Nejdřív rudá. Je obklopen plameny, je v kovářské výhni, v moři ohně. Stravuje mu tělo, vpaluje se do mozku a zanechává za sebou jen spoušť. Spáleniště. Mrtvo.
Pak černá. Tma, absolutní, neproniknutelná. Kráčí temným údolím sám. A ze tmy slyší hlasy, zvrácené a zlé; studeně mluví o smrti, nenávisti, ničení, zkáze. O konci.
Až na dně propasti, když je jeho mysl téměř strávena, náhle zazní hlas, který ho volá jménem.
„Faramire!“
Tmou pronikne slabý proužek světla. Chytí se jej jako tonoucí a nechá se vytáhnout. Nahoru. Zpátky.
Otevře oči a pochopí.
„Volal jsi mne, můj pane? Přicházím. Co poroučí král?“

„Haló? Arwen? Tu Éowyn!“
„Viem... ukázalo sa mi to na displeji!“
„Už som si vybrala!“
„To?“
„Áno, to!“
„A?“
„Chcem čierneho!“
„Čierna zoštíhľuje, červený bol krajší.“
„Ale bol menší. Môj bude dlhší... hrubší.“
„Bol ergonomicky tvarovaný... krásne pasoval do ruky...“
„Čierna sa mi páči viac.“
„Oba mali aj turborýchlosť.“
„Tú používať nebudem. Rada sa s tým hrám.“
„Ja ju vyskúšam... Uvidím, ako rýchlo budem hotová.“
„Ktovie, čo sa s tým dá ešte robiť?“
„Čo by si s tým chcela robiť... iné?“
„Uvidím...“
„Tak strašne sa teším.“
„Aj ja!“
„Hihihi.“
„Hihihi.“
Obom za pár dní priviezol TNT Express ručné ponorné mixéry...

Frodo se sice ke zničení prstenu nakonec neodhodlal, ale morální dilema za něj vyřešil Glum a jeho ostré zuby. Nebyl ale čas uvažovat nad tím, jaké to bylo štěstí – kolem se začínala valit láva a oni museli se Samem utéct. Venku se naštěstí nacházelo pár příhodných kamenů, kde se dalo před lávou skrýt a uvažovat o nesmrtelnosti chrousta dokud nezemřou hlady.
„Same, jak bylo to slovo, které hrdinové v příbězích říkali, když zvítězili. Víš, v těch, co nám vyprávěl vždycky Gandalf na podzimních sklizních...“
Sam se pousmál: „Gloria, pane Frodo, to je to slovo.“
„Tak tedy, gloria, zvládli jsme to!“

AN: BJB č. 2.
„Cože? Muj syn Sam že je teďka hrdina? Jen esli je hrdinství honit někde po kopcích ňáký Černý fujtajble, dyš v doma v Kraji de všecko vod desíti k pěti. Ňáký šikovný ďouče dyby si rači našel a doma seděl.
A to voblečení, co si votamtaď přitáh. Nemám nic proti tomu, aby na sobě nosil železářství, dyš mu to příde pěkný, ale jak v tom bude plít záhony?
Copa řikáte? Že by měl kandidovat na starostu? No, bylo by to pěkný, ale aby mu do hlavy nevlítla ta, no, pejcha.
Počkat, jakej starosta?
Kdo mi pak bude pomáhat vokopávat bandory?“

A/N: K tejto téme v LOTRovi mohla vzniknúť len kravina... Takže ďalší BJB.
Ale aj tak fandom nezradím!
Nad močiarmi sa ozval vysoký, kvílivý zvuk, ktorý trhal uši...
„Prízraky na krídlach! Skryme sa, hobitkovia!“
Hodili sa do najbližšieho krovia...
„Čo to je?“
„To sú oni... volajú ma, volajú ho,“ žvatlal Frodo.
„Nazgûl,“ pochopil Sam.
Zapchávanie uší...
„Glo-glo-glo,“ dusil sa Glum.
„Čo?“
„Glo-glo,“ zmätene ukazoval k oblohe, hrôza v očiach. „Glo-glo ria...“ prehltol.
„Čo? Gloria?“
„Nie! Glo-glo-glo ria...“
„Tak sa už vytlač!“ znechutene sykol Sam utierajúc si z tváre Glumove sliny, ktoré naňho vyprskol.
„Nehýbte sa. Tichuško...“
O čosi neskôr v Osgiliathe.
„Skryme sa!“ zakričal Faramir. „Do protileteckých krytov! Všetci, hneď!“
„Prečo?“
„To sú nazgûlovia a nesú riadené strely!“

AN: BJB
Já hned říkal, že tudy nemáme jezdit, ale oni nedali pokoj. Prý zkratka.
„Ale co, žádný Bral z boje neutíká,“ povídám si a vyrazím vpřed.
No, řeknu vám, v Hvozdu to není nic moc – černé stromy, co mají černé myšlenky, takový má jeden z toho lesa pocit. Ale cesta probíhala celkem v pohodě, tedy až na drobný incident s tou akční vrbou. Dědek Vrbák! Hnusák je to.
I když padla mlha, pořád to bylo dobrý. „Sleduj stále zadek poníka před sebou,“ říkám si. Jenže pak po mně hrábla ta studená pazoura Mohylového ducha, a to tedy byla rána pod pás.

Jsem silný, jsem nepřemožitelný, jsem nezničitelný. Jsem prstenový přízrak, nazghul, král dávných dob. Všichni se bojí mé síly, všichni podléhají už po mém jediném pohledu. Nemůže mě zabít žádný muž ze zdejší země, nemůže mě zabít nic. Koho se odhodlám chytit, toho dohoním, komu chci vzít život, tomu ho vezmu.
Proč se tedy cítím tolik nesvůj z ledové vody před kopyty mého koně, kam elfka odnesla půlčíka, kterého můj pán ve své temné zemi tolik chce? Proč bych měl zůstat na břehu a nechat ji, ať pláchne s mou kořistí? Je to jen voda a já jsem nazghul. Není důvod bát se.
Po tomto složitém vnitřním monologu pobídl černokněžný král angmaru svého vzpínajícího se koně do mírného proudu řeky a ostatním prstenovým přízrakům pokynul, aby ho následovali. Elfka ani půlčík neměli šanci – on už pomalu přecházel do jejich světa, a ona brzy zemře.
Kopyta zaklapala po kamenech na dně říčky a elfka začala něco drmolit v té své hatlamatilce. Nejspíš prosila o smilování; to ji ale on neposkytne.
Jak nemilé ale bylo, když se hladina řeky zdvihla a z hor se k nim přihnali bílí koně z pěny a smetli je do studené mrazivé vody! Proklatá elfka! Zkazila celý den!