Pán prstenů

Bylo prvního května. Jarnímu kýči nic nechybělo. Dva postarší hobiti se rozvalovali v trávě a filozofovali o životě.
„Poslyš, Same, jak se teď vůbec máš?“ zeptal se Smíšek svého kamaráda.
„Co děti odrostly, je u nás takový klid. Večery míváme s Růžou pro sebe… To víš, jako zamlada,“ odvětil Sam a zálibně si prohlížel křivky své ženy, kypré hobitky, která nedaleko sbírala pampelišky „Jak vidím, dnešní večer bude speciální, když máme ten první máj…“
„Ale přece jen, ve vašem věku…“ nadhodil Smíšek.
„Naopak, ve stáří je to důležitý pro zdraví…“
Smíšek jen pokrčil rameny.
„Pampeliškový salát přece obsahuje tolik vitamínů…“

„Daj nám ho,“ zasyčal čarodejník z Angmaru.
Strach. Štíhle a mocné prsty mu zvierali rameno. Počul vlastné srdce, cítil ľadový pot, ktorý ho oblial. Dych sa mu zrýchlil, keď mu siahli na krk.
„Nie! Je môj!“ zúfalo pozeral na čiernu ruku, na zlatý prsteň putujúci k svojmu prvému majiteľovi. Nenávisť. Vzali mu ho.
„Si mŕtvy.“
Koniec. Všetkému a všetkých. Koniec Stredozeme, koniec posledného dobrého. Všetci budú mŕtvi, všetko bude zničené. Zlyhanie. Nedokázal to, neuspel. A jeho verný Sam. Oči mu skĺzli k drobnej postave ležiacej v kaluži krvi. Smrť. Slzy. Beznádej. Nechápanie.
„Prečo si zradil?“ vydýchol s posledným úderom srdca.