DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Pokud se někdo v tak zranitelném postavení, jako byl Ašen, odvážil přít s panovníkem, musel mít zatraceně dobrý důvod.
Ašen důvod měl. Plán nabýval zřetelných obrysů a výčitky na ostrosti. Vévoda je snášel s neobvyklou trpělivostí.
„Jsou pro vás jenom figurky na šachovnici,“ prohlásil Ašen hořce.
„Nejsou. A pokud ano, chci vyhrát a přitom žádnou neobětovat.“
„Pošlete tam mě!“
„Ani nápad.“
Nedokázal Ašena přesvědčit, že dítě pronikne lehce tam, kde on by zbytečně zemřel.
Naslouchal jeho zoufalému naléhání, které mohl utnout jediným rozkazem.
Jenomže pak by se svým strachem zůstal sám.
Ašen byl jediný, s kým sdílel svou nevyslovenou úzkost.

[„Tohle fakt není možný,“] fňukal Simbacca do přítmí jídelny, takže to znělo, jako by tam brečelo nakopnuté kotě, [„já už to dál nezvládnu. To by nezvládl nikdo, rozumíš mi? Rozumíš, já vím. Vždyť ty nejlíp víš, čeho je ta ženská schopná, sám toho musíš snášet ještě víc než já. Měli bychom s ní něco udělat, chápeš, než nás odrovná, jednoho jako druhýho. Já ji mám rád, ale takhle to dál nejde. Můžu se o tebe opřít, žejo?“]
Na druhé straně jídelny, u stolu mistrů, se odehrávala podstatně kratší konverzace.
[„Proč si Simbacca povídá s drtičem odpadků?“]
„Připálila jsem mu šopák.“

Již pět dní se doktor neukázal. Přistihla jsem se, že o něm sním. Těším se na něj. Okupuje mne strach, že už ho neuvidím. Teprve teď si uvědomuji, jak mi chybí. Je to jediná spřízněná duše tady v ústavu. Místo něho se mojí společnicí stala deprese.
Tak moc jsem si přála, aby vešel. Teď je tady. Srdce se mi splašilo. Určitě pozná, že se mi líbí.
„Potřeboval jsem klid na soustředění. Analyzoval jsem nahrávky.“ nehnul brvou. „Rád bych na Vás vyzkoušet svoji hypotézu. Souhlasíte?"
Vy jste dobrý! Nic o tom nevím, neznám rizika a mám souhlasit?“ Pobouření mi zatemnilo mysl.

Procházíme se po Letné. Ještě kvetou kaštany, ale první ovadlé kvítky už padají do trávníku.
"Co tě trápí, Jane? Poslední dny se málo usmíváš."
Váhá s odpovědí: "Mám pocit, že mne někdo sleduje."
On zvážní: "Doufal jsem, že ty prášky ti pomáhají. Říkalas, že se to po nich hodně zlepšilo."
Jane vážně odvětí: "Tohle nejsou jen zlé sny. Ten pocit je tak skutečný!"
"Víš dobře, že dokud jsem s tebou, nic zlého se ti nestane." na to on.
Jane si sedá na lavičku: "Nejdražší, vím." Položí mu utrápenou hlavu do klína.
Za jedním z kaštanů se mihne zlý černý stín.

Bol slávny, poznal ho každý. Celý čarodejnícky svet o ňom rozprával.
Skutočnú rodinu nikdy nepoznal. Vedel, kto sú jeho rodičia, nebolo mu však súdené pri nich vyrastať.
Mal okolo seba hromadu ľudí, verných a lojálnych, ktorí preňho umierali. Každý by si myslel, že má všetko na svete. Každý si to myslel! Nikto ho nechápal.
Chýbala mu spriaznená duša. Niekto, komu by sa nebál hovoriť aj o svojich najtajnejších túžbach, či obavách. Niekto, kto by ho nikdy nezradil, nepodviedol a neoklamal. Pretože aj ten najvernejší človek môže zradiť.
On však aj tento nedostatok vyriešil.
„Nagini, poď drahá, zabiješ si nejakého mukla...“

V hostinci U Zubatý bylo živo. Odložila kabát a rozhlédla se po lokále.
„Hej ty!“ houkl na ni hostinský zostra, „holobrádkům nenalejvám!“
To už se na ni obrátilo několik štamgastů.
„Co tady vůbec pohledáváš, ha!“ přidal se k hostinskému jeden z nich. Místo levého oka měl černou pásku.
„Hledám práci.“
Lokálem zaburácel smích.
„Práci! Ha!“ zasmál se jednooký drsně. „Ale můžeš to zkusit u lorda Grahama. Když budeš mít štěstí, tak tě jenom vypráská bičem! Ha!“
„Co umíš, chlapče?“ ozval se další. Vysoký. Ramenatý.
„Jsem námořník.“
Muž si promnul vousy.
„Trochu hubenej na námořníka... Ale pomocník by se mi hodil.“

Tonička a strýček, Onkl, jak mu říká, přijeli do Prahy na žebřiňáku. Praha je veliká, Toniččiny oči ještě větší. Snaží se poznat nový svět.
~
Tonička a Onkl na výletním parníku. Onkl předčítá Písmo. Toniččiny oči sledují topiče.
~
Šestnáctiletá Tonička utíká z domova, aby byla s topičem. Pěje ódy na její oči a žádá ji o ruku. Naivní Tonička přijímá.
~
Šestnáctiletá Tonka stojí na ulici. Oči má uplakané. Slzy jí smaže první políbení, poctivě zaplacené.
~
Tonka může na Emanovi oči nechat, Emanuel má oči pro jiného.
~
Vyžilá a zpitvořená Tonka Šibenice. Oči má kalné. Poslední myšlenka patří Onklovi na výletním parníku.

Potkali jsme se v prostředí, kde je přátelství deviací a dobré vztahy tradovaným mýtem. Co začalo jako dodatky k oficiálním větám, přerostlo po pár měsících do diskusí, v nichž se ocitly oficiální věty v pozici dodatků. Já o sobě začala přemýšlet a jemu se začal měnit život. Rozuměli jsme si, i když jsme spolu leckdy nesouhlasili, ale právě nesouhlas nás nutil cizelovat svoje argumenty a přijímat názory druhých. Pak už jsme si rozuměli i beze slov. Chápali svoje nepochopitelné jednání, svoje radosti i smutky. Byl moje spřízněná duše, dokud nezačal trvat na tom, že bychom měli spříznit i naše těla.