DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Na okrajích jejich talířků spočívaly decentně odložené plátky rajčat. Sedlina v šálcích zcela nepozorovaně a zcela náhodou tvořila stejné obrazce.
Skryté sourozenectví by do nich od pohledu nikdo neřekl. Pečlivě upravená menší žena v turbanu byla spořádanou manželkou jedné z nejpůvabnějších dam v sále. Ta vyšší, mírně roztěkaná slečna s věncem složitého účesu měla za sebou řadu nevyplněných nadějí korunovanou dvěma neúspěšnými zasnoubeními a právě překračovala hranici staropanenství. Živě se bavily.
Kolem elegantně prosvištěla růžová šmouha.
"Harriet? Zlatíčko, poběž, musím tě někomu představit..."
"Blbá Emma...," uhodily se obě přihlížející do čela vyšívanými kabelkami. Dvojí temné zadunění prozradilo jejich historicko-literární obsah.

Šel dnes kovář do své pracovny, do malé a prosté ládydam.
A hned za ním jeho malá nutrie, a cupitá k ládydádydam.
Kovář mile malou ládydam hladí po tom jejím dádydam,
na dlani jí rybu s láskou podává a nutrie si ládydádydam.
Vzal si kovář malou nutrii k sobě do své ládydádydam,
do ouška jí šeptá "To nic, ty má ponkerko,
dnes nebude už ládydádydam."
A nutrie se vrtí, a tiše si hvízdá,
že má tak milého ládydádydam.
Kovář jí pak do pelíšku dal,
a přikryl ji dádydádydam.
A ještě před spaním tiše ji říká
"Tys moje malá duše spřízněná."

Vrátil se a zase je navštívil. Cítila se jako v nebi, uctivě ho přivítala a už se od něj nehnula. Těšila ji jeho přítomnost, jeho slova, myšlenky. Chtěla by stále jen tak sedět a naslouchat mu.
Byla tu však její přísná sestra. Měla sice také radost, ale samou radostí se dům nepoklidí a večeře nepřipraví. Ani pro tak vzácnou návštěvu.
A sestra zatím zahálí, nic kloudného nedělá. Zkusila se obrátit na něj.
„Pane, řekni jí, ať vstane!“
Ale on rozuměl oběma. Té pečlivé i té přemítající.
„Marta, Marta... jednoho jest potřebí. Marie vyvolila dobrou stránku, kteráž nebude odňata od ní.“

Když Vlk poprvé přišel k Oveččině ohrádce, netušila, že se z obávaného nepřítele stane nejlepší kamarád.
Když se poprvé připlížil k její ohrádce, měl hlad a chtěl ji snít, ale to zvláštní světýlko v jejích očích ho donutilo na hlad na chvíli zapomenout.
Místo toho si hráli. Netušili, že díky tomu mezi nimi vznikne pevné pouto, které vydrží vše, co jim osud přinese.
Když se teď přiblížil k její ohrádce, už nebyla vyděšená a vyplašeně s bekotem neutíkala s ostatními ovcemi na vzdálenější konec paseky.
Když teď Vlk přicházel k Oveččině ohrádce, už ji nechtěl sníst. Teď ji měl rád.

Irene se znova zdálo o Sherlockovi. Jeho neskutečně efektivní mozek, nespolečenské chování a věčně chladný pohled. Jediný člověk, který se jí mohl rovnat. Spřízněná duše. Sváděla ho, hrála s ním hry, až ho nakonec donutila políbit ji.
Těsně před tím se objevil Moriarty.
„Ne, ne!“ řekl.
Probudil ji.
„Není vám nic.“
Colin stál nad postelí a ve štěněčích očích byla starost.
„Jen se mi něco zdálo.“
„O Sherolockovi?“
Proč musí být takový zatracený pitomec.
„Jo, už běž.“
„Vážně jste v pořádku, brečela jste.“
Prudce se posadila, sjela z ní přikrývka. Odvrátil pohled, spala nahá.
„Prostě vypadni a tohle zapomeň!“
Utekl.

Od doby, kdy jsme si sedli do jedný lavice, špatná pověst se s náma táhla jako smrad.
A přitom to začalo tak nevinně. Požádal jsem Ivana, jestli by mi nepůjčil gumu.
Ivan vytáhl peněženku a zeptal se, jestli nevadí, že je jahodová.
Záchvatem smíchu jsem si vysloužil vyhazov za dveře.
Ivan se objevil na chodbě o pět minut později.
Zeptal se mě, jestli mi ty lidi vevnitř připadají jako debilové. Odpověděl jsem popravdě. Ten den jsme spolu poprvý zašli na pivko.
A taky poprvý synchronně poblili záchodovou mísu, ukradli půllitr, namalovali na Kalouskův billboard čuráka a usnuli na tramvajový zastávce.

On se smál,
ona plakala.
On v temných časech král
oni v něm rivala.
Ona šaty s vlečkou
on černý hábit.
Ona nos s pihovou tečkou
on nepřestával ji vábit.
On chytrý a sám
ona v zástupu chlapců jen.
Zatímco on léčil šrám
ona z hradu vybíhala ven.
Ona kouzelnická princezna
a on obávaný havran.
Když její noc byla bezesná
on seděl u ní, zklamán.
Její rozum byl vždy příznačný
zatímco jeho srdce křehké.
Když v jejích očích průzračných
se všechno lehko řekne.
Její kniha čímsi vzpomínková
a jeho přezdívka „ten zlej“.
Ona byla Lily Evansová
a on Severus Snape.

Švih sekery proťal vzduch. Mělo to být rychlé, bezbolestné, ale nebylo. Kat sekl podruhé, potřetí a teprve se čtvrtým seknutím tělo znehybnělo.
* * *
Procitnutí bylo neočekávané.
Stál jsem vedle špalku, zírajíc na zubožené tělo s napolo useknutou hlavou.
Trvalo mi dlouho než jsem pochopil, že má duše neodešla, zhmotnila se v bílém kouři, coby pouhý odraz mého těla.
Bloudil jsem světem, hledal další lapené duše, ale nedařilo se. Tedy až do dne, kdy jsem v lese spatřil krásnou ženu.
Společně jsme se vydali hledat nové útočiště do nedalekého hradu.
Já, rytíř Nicolas de Mimsy-Porpington a má spřízněná duše, Helena z Havraspáru.

Byla první, kdo se mnou začal v práci mluvit. Říkala, že si s ostatními nerozumí a že je šťastná, že jsem přišla.
Začala mi volat i po práci.
Zakrátko už jsme chodily do kina a na kafe.
Esemesek přibývalo. Psávala mi, že prý se nemá komu svěřit, že jenom já ji chápu. Já jsem její spřízněná duše.
Manžel si začal stěžovat, že ho zanedbávám.
Telefon vyzváněl i v noci. Lkala, že jí chybím, že je sama.
Vyžadovala pozornost.
Neuměla jsem ji odmítnout.
Potom zmizela naše kočka.
Děti říkaly, že je někdo sleduje.
Teď má soudní zákaz se se mnou stýkat.

Poprvé: Seděla v kavárně se spolužačkou. Nudila se, proto pohledem zkoumala ostatní lidi. On si jí nevšiml, četl knihu. Uložila se jí do paměti jeho košile.
Podruhé: Nemohla ho vidět, protože jí právě vítr rozfoukal vlasy a ona se je snažila zkrotit. Šel proti ní. Pohled na ni mu projasnil celý den.
Potřetí: Přistoupil do metra. Ona stála přímo naproti. Měl stejnou košili, jako v té kavárně, proto jí byl povědomý a usmála se na něj. Taky se usmál, i když si nebyl jistý, jestli ji někdy viděl.
Smáli se tak na sebe ještě několikrát, než na sebe poprvé promluvili.