Anna ze Zeleného domu (L. M. Montgomery)

“Vlastně jsem nikdy nebyla malá,” pronesla Anne najednou.
Marilla zvedla překvapeně hlavu od vyšívání. “Jak to?”
“Nikdy jsem neslyšela Anne je ještě malá, pomožte jí. U paní Thomasové si muselo každé dítě pomoci, jak dovedlo, a u paní Hammondové… Přišla jsem tam, když mi bylo osm a nejstarším dvojčatům pět. Měla jsem je všechny na starosti. Nesměla jsem být malá.”
Marillu zabolelo u srdce.
“Mohla bych být někdy malá u vás?” zeptala se Anne tiše.
Marilla na okamžik zaváhala, pak přikývla. “Pomůžu ti s tím křížkovým stehem, jsi na to ještě malá,” dodala po chvíli sevřeným hlasem.
Anne zazářily oči.

Jo seděla u krbu a ohřívala si zkřehlé prsty. Tohle nikam nevede. Možná by měla zapomenout na sny a raději se vdát. A svou knihu raději roztrhat a spálit. Nikdy se tím neuživí.

*

Anna otevřela obálku: „Vážená slečno Shirleyová, bohužel Vám musíme oznámit, že Váš rukopis…“ Pořád to samé. Její příběhy nejsou vhodné pro současný knižní trh. Nikdo ji nevydá. Není spisovatelka.

*

„Nikdo o tvoje básničky nestojí, nejsi prostě dost dobrá!“
Emily se hádala se svým bratrem.
„Jsem víc než dobrá, Austine. Jenže jsem žena! Být mužem, tak by mi stačila polovina mého talentu, abych byla uznávaná!“

*

Přesto nepřestaly psát.

Jane se viděla s Ruby po delší době a rozhodly se vypravit na bylinky. Ruby totiž měla podrážděný žaludek a poblíž Vrbového jezírka rostl pelyněk, který by jí mohl pomoci.

„Škoda, že jsi včera nebyla na večírku, bylo to božské! Všichni chlapci se mnou chtěli tancovat, představ si to!" švitořila vesele Ruby, třebaže vyprávění bylo přerušované kašlem.

„Ruby, opravdu je to jen žaludek?" zajímala se Jane.

Kamarádka nevypadala vůbec dobře. Samosebou byla pořád krasavice, ale přeci jen o dost zhubla.

„Ale samozřejmě, co jiného by to bylo?"

Jane přikývla. Přesto si pomyslela, že tady bude i pelyněk krátký. Souchotiny poznala.

Malá zrzavá dívka v obnošených šatech se opatrně proplížila do salónu. Tam nedočkavě zamířila k prosklené skříni.
Ano, byla tam. Přicházela jí vstříc, usmívala se. Obě na sebe zamávaly. „Konečně zase spolu!“
A pak ji druhá dívka vzala s sebou na druhou stranu skleněných dveří. Šly spolu, jako už několikrát, do tajemné překrásné zahrady, kam za nimi nemohl nikdo zlý ani nepříjemný…
Příliš pozdě zaslechla kroky. Paní Thomasová nakoukla do dveří.
„Ale Anno, už zase se tam zhlížíš? Dítě, proč zrovna ty jsi tak marnivá?“
Anna tiše odešla. Jak má vysvětlit někomu bez fantazie, že tam má svou jedinou přítelkyni?

„Nenávidím geometrii. Ach, Gilberte, nemohli bychom se učit raději angličtinu?“ Anna vypadala takřka zoufale.
„Pokud chceš v Redmondu zářit, musíš ovládat i Pythagorovu větu.“
„Tak Pythagorovu větu zrovna umím, to spíš ty ostatní věci mi dělají starosti. Není fér, že u angličtiny se nemusím zdaleka tak snažit. Jenže moje hlava není dělaná na geometrii, mozek mi to nepobírá. Na rozdíl od tebe. Ale odpustím ti, že jsi lepší než já v geometrii. Ale kdyby byl v geometrii lepší takový Karel Sloane,“ povzdychla si.
Sluneční paprsky se odrážely v Anniných vlasech a Gilbertovi Blytheovi v tu chvíli na geometrii vůbec nezáleželo.

Byla spousta každodenních věcí, o kterých si Anna myslela, že na nich nejde přece nic zkazit.
Pít rybízovou šťávu. (Kdo mohl vědět, že zrovna v téhle lahvi je víno. Vážně nechtěla Dianu opít!)
Praní a žehlení kapesníků. (Jsou ze stejného plátna jako košile, a košile se škrobí, proč by se neměly škrobit kapesníky? Ale bylo jí skutečně líto, že se Matěj neměl do čeho vysmrkat.)
Obarvit si vlasy. (Prostě si na ně naplácáte vodičku a ony se obarví, v čem je potíž? A co to má mít společného s chemií?)
Chodit po plotě. (Provazochodci dělají těžší věci.)
Ignorovat Gilberta Blytha.