DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Huculovi to na malé loučce pod širým nebem prospívalo. Felix ho přes ohradu hladil, než si ho kůň přestal všímat.
Návštěva vylákala ven z dílny truhláře Drdu. „Kůň zafungoval,“ řekl, doprovázený dětským výskáním. „Díky.“
„Já díky. Za tu hospodu.“
Drda mávnul rukou a nespouštěl oči z dalekých jabloní. „Třeba byste mi to mohl oplatit.“
„A čím?“
Ven vyběhly dvě holčičky - rozjívené jako jezinky, obalené hoblinami. Ta větší mohla být asi desetiletá.
„Tati, vem mě na ramena!“
„Ty jsi snad malá?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Vezmu, až budeš zas malá.“
„To možná nikdy,“ usoudila zamyšleně.
„Čím oplatit? Řeknete mi to?“
„Možná nikdy.“

Dobře se dívej, Anežko, ať víš, jak se zachovat. Až budeš starší, budeš to sama dělat.

Až já budu velká, bude ze mě selka

Nezavírej oči před dopadem rány. Necukni sebou, když se krev rozstříkne na bílé peří.

Přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka

Nevšímej si toho, jak potvory buší perutěmi. Pořádně se rozkroč, ať tě nestrhnou. Drž pevně.

Kyselého nemám a sladké vám nedám

Čekej, dokud to neskončí.
Neboj se, nakonec ztratí sílu. Vyčerpají se.

Jděte pryč, nemám nic.

Nakonec to vždycky musí skončit.

Vždyť vás ani neznám.

To poznáš, uvidíš.
Pak si na mě vzpomeneš.

Až budeš velká. Až vyrosteš. Až budeš starší. Na to jsi ještě moc malá.
Slýchávali jsme to asi všichni. A myslím, že všichni tyhle věty "milovali" stejně. Chtěli jsme vyrůst, chtěli jsme být dospělí. Rychle a hned. Záviděla jsem starším holkám. Že umí jezdit na koni. Že mají řidičák. Nebo kluka. Chtěla jsem být velká.

Proč teď, když musím řešit diplomku, státnice a hledání práce na plný úvazek, nikdo nepřijde a neřekne "To neřeš. Na to jsi ještě malá"? Proč nemůžu být zase malá?

Holčička si hladí koně a obdivně vzhíží ke mně v sedle.
"Ty se máš," povzdechne si.

It is like watching herself until it isn't - there comes a point where Wanda melts into Wanda, and the past is the present, and they are all there again. Pietro. Her mother. Her father. The future is an echo; a dream she just woke up from. This is real. Pietro's fist on her arm as he pretends to punch her, her father's laugh. The dull glow of the television.

She knows what comes next.

But for now, this is the world. The four of them, this half-remembered home, her favorite shows. This is all of it. A few moments more.

"Byla jsem se tam podívat. Spinká."
"No, hlavně že o půlnoci řádí."

"Máme pro ni nachystané jídlo?"

"Tohleto já nejim. Nechci. Nechutná."

"Nemůžu to najít. Podíváš se? Asi jsem to někde zapomněla."
"Kde jsi to měla?"
"Nevím."
Bojujeme se zmatkem. S roztržitostí. S nepořádkem.

***

"Nemůžu to najít. Někdo mi to vzal."
"Vždyť jsi to měla tady."
"Nikde to tu není. Někdo tu byl."
Bojujeme se vztekem. Se strachem. S rozčarováním.

"Co se ti stalo?"
"Upadla jsem."
"A že jsi nic neřekla?"

"Maminka se se mnou nebaví."

"Táta mi nebere telefon. Asi obědvá."
Je deset dopoledne.
"A nevezeš Jana do práce?"

Mnohonásobné deja vu. Dospěla jsem a vše je zas méně skutečné, až se to vytratí...
Šílím?
"Ani ne, jen od tvých průchodů časem odpadají stohy alternativních realit, zapisované šílenými psavci."
Šílím, mluví ke mně soška Acalanáthy z římsy.
Ale chci pryč!
"Pochop paradoxnost časovosti. Řekněme že gnóze váží míň než nic a přichází ihned, takže se může přihodit do v minulosti. Prozřeš a celá ta chyba se vůbec nestane. Bod navíc pro Siddhártův presentismus."
Tak šílená zas nejsem.
"Stejně jsem spíš eternalista. Zaklínej se Thornem a Novikovem a přejděme ke kořenu věci: Až zase budeš malá, dostaneš artefakt obracející čas..."

„Jyn, je čas jít spát,“ řekla Lyra, když nakoukla do dětského pokoje.
„Mě se ještě nechce spát,“ protestovalo děvčátko s tmavohnědými copy.
„Když slunce zapadne, všechny děti musejí být v posteli. Jinak si pro ně přijdou Sithové, pamatuješ?“ zkoušela matka nezbedné dítko postrašit.
„Ale já už jsem velká!“
„Aha, tak to už asi nebudeš chtít slyšet pohádku na dobrou noc,“ řekla Lyra naoko zklamaně. „A to jsem zrovna měla přichystanou jednu o rytířích Jedi a záhadné jeskyni plné barevných krystalů…“
Jyn prosvištěla pokojem, jako by ji poháněly hypermotory a po hlavě hupsla do peřin. „Prosím, mami vyprávěj! Pořád jsem malá.“

Když se konečně rozhodl, že odejde z Petrohradu, z Ruska a od celé rodiny, ulevilo se mu. Měl plán.

Přesvědčit příbuzné ve Vídni, které nikdo nikdy neviděl a nikdy jim nepsal, aby mezi sebe přijali stejně neznámého člověka. Který ještě navíc, čistě byrokraticky, ani neexistuje.

Shromáždit hotovost. Aspoň na cestu, když ne na živobytí. To trvalo skoro dva roky. Škudlil na všem a naprosto tajně. Některé noci nemohl spát, pořád myslel jen na to, že jeho tajnou zásobu najdou.

Povedlo se. Mohl by se nadechnout, ale ještě to nešlo. Strach, že ho odhalí, byl pořád větší a větší. Paranoia nemizela.

“No táto, podívej se na to! Moje svatební šaty…”
Muž vzhlédl od rozečtených novin. Manželka stála ve dveřích a mávala zaprášeným cárem bílé látky. Celou neděli uklízela ve skříních a on už toho začínal mít dost. Něco zavrčel a vrátil se ke čtení.
“Myslíš, že bych se do nich ještě vešla?” nenechala se odbýt.
“No, to záleží,” manželovi, který takovou otázku ten den slyšel už mnohokrát, konečně došla trpělivost. “Musela by jsi zhubnout. Víš, už nejsi nejmenší. Dřív jsi bývala štíhlá jako proutek.”

***

“No a potom, ctihodný soude, vstal z gauče a upadl. Přímo na nůž. A pak ještě třináctkrát.”

Her new environment continued to surprise her.
"Seriously?" she looked at Shamila. "I never liked these..."
"Humor me," the Indian woman smiled and pushed the door open into a huge hall filled with trampolines.
Two hours later a thoroughly exhausted, laughing Maddie staggered out into the street.
"That was... different," she turned serious. "I used to be terrified and bored by places like that..."
"And now you know it wasn't you. It was people you were with. Early onset empathy does a lot of damage. Reclaim whatever of your childhood you still can. Relearn who you are, then move forward."