DMD Bonus č. 1 pro 5. 4. 2015.

Zase v práci. U Gibbse. Jak se mu mám podívat do očí? A proč se za mnou nepřišel podívat? Jindy to udělal. Že by ten uteklý vrah byl takový prohřešek?
Nebo snad... že by něco tušil? To ne, to by něco řekl. Já... musím si s ním o tom promluvit. Takhle to opravdu dál nejde.
Už tehdá na tom molu jsem pochopil, že je pro mě něco víc. Když jsem se ho prvně dotkl rty... i když jen při umělém dýchání...
Ale, je tu mnoho proměnných. Gibbsova pravidla... a co když není... a jsem vlastně já?
Bože, co mám dělat?!

„To je v pořádku, klidně jdi domů,“ řekla a odvrátila se, aby jí neviděl do tváře.
Táhlo na půlnoc, když nastoupila do výtahu. Kovové dveře se za ní konejšivě zavřely a stroj se s cukáním dal do pohybu. Jezdila nahoru a dolu, zas a znovu tiskla tlačítka. Po chvíli ztratila přehled, jestli právě jede do pětky, nebo do nuly; obraz blikajících číslic a vjem pohybu se rozpojily a přestaly dávat smysl.
Trochu doufala, že se s ní výtah utrhne.
Pokoušet se o sebevraždu tímto způsobem bylo zoufale málo nebezpečné. A přeci to bylo to nejdivočejší, čeho se té noci odvážila.

„Tenhle je od vchodu-" personalistka mi pred nosom mávala zväzočkom kľúčov, „-a tenhle od tvé kanceláře.“ Široko sa usmiala. „Pojď, ukážu ti ji.“
Bezmyšlienkovito som pripevňovala karičku na môj už tak kastelánsky zväzok zavesený pri opasku, a obzerajúc sa okolo seba som nasledovala klepot podpätkov. Celé to tu dýchalo úžasne pracovnou atmosférou.
Konečne môžem začať nanovo! Konečne sa zbavím nálepky FELáčky, a ak mi to nič neskazí, bude zo mňa distingvovaný projekt manažér!
„Tak, tady to je.“ Personalistka ukázala do otvorených dverí.„Tvůj kolega již dorazil.“
Nakukla som dovnútra. Spoza stola sa na mňa zubil Dušan.
„Nazdárek! Chyběl jsem ti?“

Se začátkem školního roku se do Bradavického hradu nahrnulo spoustu nových mladých duší. Vyjukaní z nového prostředí, které se mělo stát jejich domovem, se prvňáčci pohupovali v davu za pláštěm profesorky, která je zavedla do Velké síně. Ředitel se po jejich příchodu zvedl k proslovu.
„Než se dostanu k hlavním řečem večera, rád bych poděkoval profesorce Grangerové, že dala na mé prosby a uvolila se vzít do rukou hodiny obrany proti černé magii, než se najde vhodnější kandidát na pevný úvazek. Nezodpovědnost v jejích hodinách je na vlastní nebezpečí.“
Hermiona se pousmála. Kdysi pro ni vyloučení bylo horší než smrt.

"Hej, hej Petrželi! Hej Petrželi!"
"Já sem mrkev, Pomeranči! Jsem mrkev!"
"Hej hej Petrželi, hej Petrželi, proč si tak hnusně svraštělej?"
"Já nejsem Petržel! Jsem Mrkev!"
"Hej, hej Petrželi! Proč máš na sobě hnědý skvrny?"
"Já nejsem Petržel!!! Kolikrát to mám opakovat? Já nejsem Petržel!"
"Hej, hej Petrželi! Proč máš tak seschlej spodek? Hej Petrželi!"
"Nejsem. Petržel. Ty. Malá. Oranžová. Zrůdo!"
"Hej, hej Petrželi! A proč máš schnilý listí? Hej, hej Petrželi!"
"Di do prdele, Pomeranči! Já nejsem Petržel, já jsem Mrkev! Rozumíš? Jsem Mrkev! Mrkev! Mrkev!"
"Hej, hej Petrželi! A nemyslel si spíš mrtev? Ha ha ha ha ha!"

(Pološero, omšelá pracovna. V křesle tušíme siluetu historika, taktéž omšelého. Slyšíme hlas. Tichý, podbarvený šumem letité magnetofonové pásky.)
Vždycky to bylo o fous. Myslím, že právě to jsme na těch výpravách milovali – to, jak nám v jednom kuse někdo dejchal na záda. Ale měli jsme svý cestičky. Pamatuju, jak jsme jednou, někde ve starejch Zátorách, stáli na kraji střechy a Lexa povídá: „Teď se nedívej“, a vzal mě za ruku, zničehonic… A mně to najednou došlo.
(Pauza)
Tohle tam Jestřáb nemoh‘ napsat, víte? Třeba to jednou někdo udělá.
Historik se usměje a pohladí přebal útlé knížky. Čirá nostalgie.
Přístav volá.

Svraštělý děda nožem strouhal lískový prut a sledoval k lesu se blížící auto s pražskou značkou. Když zastavilo přímo před ním, znechuceně si odplivl. Z vozu se vyloupl pár v šusťácích a s košíky, jejich pozornost se okamžitě stočila k dědovi a začali ho nadšeni zpovídat.
„Tak co dědo? Rostou, rostou? Aspoň pár hříbků kdyby bylo.“
Ten jim však nevěnoval ani špetku pozornosti a dál strouhal svůj prut. Nechali ho být a vkročili do lesa. Napůl zarostlou ceduli „Vojenský prostor“ jen překročili a zanedlouho zmizeli v mlází. Když děda zdálky zaslechl dvě prásknutí protipěchotní miny, jen se uchechtnul.
„Zatracený naplaveniny.“

Liam byl z nadcházejícího večera nervózní. Ze začátku šlo všechno dobře a pak najednou…
„Pane Sullivane!“
Liam vyběhl na pomoc.
„Májo, nedělej to!“ Bral schody po třech a strhl Máju na zem, než stačila zvednout hlavu. „Májo, ne. Nesmíš to udělat.“
„Promiňte,“ hlesla zákaznice, „to je tím hlasem, víte?“
„Vím a teď vážně nepomáháte.“
„Omlouvám se.“
„Nemluvte, prosím.“
Liam Máju popadl, aby jí zabránil pohlédnout na klientku, což se cukrářka snažila udělat pokaždé, když dívka promluvila.
„Dívej se na mě. Pořád,“ řekl a táhl Máju pryč. „Omlouvám se, madam, hned budu u vás,“ křikl ještě nahoru.
Gorgona se chápavě usmála.

Že má vévoda z Belor Danim zelené prsty a vzklíčila by mu snad i předvařená rýže se v oblasti šuškalo a spekulovalo již dlouho. Lucien toto otcovo nadšení nikdy nesdílel a zahradu i rozsáhlé skleníky přenechával raději zahradníkům. Že ono nadání nebylo ani tak devizou speciálního umění jeho otce mu došlo ve chvíli, kdy si v nejtužších letošních mrazech pochutnával nejen na polévce ze "zaručeně čerstvé zeleniny", ale také na mrkvovém salátu. Když pak konečně zašel na prohlídku jednoho ze skleníků, musel uznat, že jeho otec byl spíše geniálním technologem. Tehdy se rozhodl vzít péči o rostlinstvo do svých rukou.