DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

„Macu, rychle. Stráže se budou vracet,“ řekla Michelle šeptem.
Popadl pytel a začal obsah sypat do zásobníku.
„Co to je?“ zeptala se.
„Písek. Sypu ho do oleje.“
„Proč?“
„Pronikne k ložiskům. Jejich prstence jsou vyrobeny z cínu, mědi a olova. Jsou měkké, takže je písek začne obrušovat.“
Ozval se nářek kovu třeného o kov.
„Kuličky z chromové oceli začínají zajíždět do obroušených pouzder. Brzy...“
Stroj zaskučel.
„... se ložiska začnou zadírat.“
„A potom?“
„Zakousnou se a kinetická energie turbíny se uvolní. Pravděpodobně to celou halu rozmetá a s projektem bude konec.“
„Rozmetá?! To bychom asi měli...“
Podlaha se rozvibrovala.
„K zemi!“

Liam seděl v kavárně a psal vzaz na cigaretový papírek. Nebe se pomalu zatahovalo. Zrzavý incubus nasypal na papírek tabák a ubalil si cigaretu.
Začínalo pršet.
Vyšel ven, zahnul za roh a zapálil si. Potáhl, chvíli kouř podržel v plicích a pak vyfoukl dokonalé kolečko. V té chvíli se déšť začal chovat divně. Kapky obalily kouř a kroužek nachvíli získal stejně olověnou barvu, jakou mělo nebe. Pak se chvíli tetelil ve vzduchu a nakonec se rozplynul.
Liam čekal.
Zanedlouho se déšť začal těsně nad zemí formovat do krychle a náhle se místo kapek tichým puf objevil balíček.
"Děkuji. Předám dál."

„Pro pána krále, co je to tady za smrad?!“ zvolal zděšeně Celebrinel, Elrondův kovář, a začal rozhánět výpary zástěrou.
„My za to nemůžeme!“ ozvalo se od výhně, z níž stoupaly kruhy hustého dýmu.
„Za to může mistr Erestor!“
Celebrinel se rozkašlal a chvíli mu trvalo, než v kouři rozeznal obrysy dvojčat. Nesmlouvavě je vytáhl z kovárny.
„Co má mistr Erestor společného s tímhle nadělením?“
„Učili jsme se o Celebrimborovi a Elladana napadlo…“
„Tebe to napadlo taky!“
„Tak teda nás napadlo, že si zkusíme taky vyrobit prsten.“
„Jo.“
„No a mistr Erestor nám řekl: Vy dva můžete lít leda tak olovo.“

Do města přijeli akrobati, hadí ženy, cvičení koně a vše se vznášelo v růžovém oparu dívčích očí, které na vše hleděly se zaujetím královen. Napočítalo se 9 opic, 2 tygři a 1 osamělý harlekýn v orousaných kalhotách s maskou zemřelého pierota. Bylo pošmourné odpoledne a ptáci zpívali písně bombajských žen peroucích prádlo.
Akrobati se houpali na olověných kruzích a předváděli tance s mraky, jakých nedovedlo ani hejno kanárků, kteří uletěli nepozorným slečnám. Rozplývaly se jim pod rukama a oni plachtili vzduchem jako balón přelétající nad městem s nápisem LÁSKA JE KOŘENÍM ŽIVOTA. Smích jim plnil ústa a vše bylo bezstarostné.

„Kam až jsi doputoval?“ zeptal se muminek.
Šňupálek vypustil z pusy dým, který se zakousl do svého šedivého chvostu a vznesl se k obloze.
„K jižnímu břehu, odkud pluly lodě do zemí s palmami a tygry a básničkami, co musí mít přesně pět, sedm a pět slabik.“
Muminek se zadíval na kroužky dýmu, usmál se a začal vypočítávat na prstech:
„Kruhy olova
rozplynulé ve vzduchu.“
Zaváhal a dodal:
„Dýmka s přítelem.“
Šňupálek se na něj zadíval. „Možná na tom něco bude.“ Odložil dýmku. „Ale ta pravidla se mi stejně nezamlouvají.“
Vytáhl z batohu harmoniku a spustil neposlušně skotačivou jarní písničku.

Olověné kruhy se svíraly. Brzy mu začnou lámat kosti.
„Bolí to,“ podotkl Arthur Dent.
„Experimentovali jsme s bezbolestným mučením,“ řekl Krucerián omluvně, „ale nemělo to žádné výsledky.“
Dveře vyjekly. Do místnosti se mátožně vploužil Marvin a namířil na Kruceriána laserovou puškou.
„Pusť ho a vzdej se,“ zamumlal znaveně.
Krucerián stiskl tlačítko. Kruhy se rozplynuly ve vzduchu.
„Jenom iluze,“ vysvětlil smutně. „Šetříme, víte.“
Artur si ohmatal žebra. „Potřebuju šálek čaje.“
Když odešel, Marvin ztěžka dosedl vedle Kruceriána.
„Vy šetříte, a tady se plýtvá,“ povzdechl si. „Nejbrilantnější mozek ve všech vesmírech, a nemám na práci nic jiného než zachraňovat toho bláznivého pozemšťana!“

Nebeská klenba byla temně fialová a budila dojem, že se pod tíhou podzimní bouře prolomí. Vichřice přišla tak prudce, že strhávala nepřipravené jezdce z koně, blesky divoce křižovaly oblohu a pověrčiví klekali na zem v očekávání Ragnarögu. Očekávali příjezd armády démonů, kteří povedou zemi k její záhubě.
Všechny čarodějky měly oné noci stejnou děsivou vizi. Nebesa hořela a nad hlavami všech se vznášel kovově šedý kruh. Při úderu blesku praskl a zhroutil se k zemi.
Všechny čarodějky se oné noci najednou prudce probudily. Filippa Eilhart rozhodla o okamžitém svolání lóže. Tu noc zemřela jedna z nich. Dívka s královskou krví.

Třásly se mu prsty, když škrtal zapalovačem. Polykal to slovo pořád dokola a hltal se zármutkem.
Láska.
Co to, sakra, je? Ušklíbl se. Je to nechutné. Prostě si vezmete člověka, řeknete si „Hm, tak to třeba vyjde“ a opakujete s ním ten proces, co máte podvědomě zakomponovaný v těle.
Protože jste lidé. Máte schopnost milovat stejně, jako automaticky víte, jak se dýchá.
Stružka v zeleném čaji se táhla od ouška k protějšímu konci. Taková ta skoro usedlina, která vypadá jako morová nemoc.
Potáhl a s výdechem se díval na oblohu, jak se na ní rozpouští dehtové kruhy v barvě olova.

Bylo to neštěstí, strašlivé neštěstí. Celá laboratoř se proměnila v strašlivé inferno a bylo jen otázkou času, než zcela zmizí. Všechny předměty v dosahu několika desítek metrů byly vystaveny zvyšujícímu se žáru, který nemohly vydržet. Knihy, svitky i kůže už dávno lehla popelem a díky skokovému zvýšení teploty se železné a alchymisticky vděčné olověné kruhy připevněné ke stěnám doslova vypařily. Nikdo by v takových podmínkách neodkázal přežít. Ani upír, ani vlkodlak, natož pak člověk. Možná, že si ti výzkumníci, co to měli na triku, na poslední chvíli uvědomili, že experimentovat s fénixem nebylo zas tak skvělým nápadem, jak se zdálo.

Smrad. Nic více, nic méně,
kdesi šlapka, někde sémě,
prach, špína, lidské zvíře,
nepotkáš tu svého rytíře.
Litry alkoholu brázdí cestu,
na znamení odporu, protestu,
proti společnosti trochu slušné,
proti chátře bohaté a tučné,
tímhle padlým rájem kráčí ona,
vlasy zlaté, v nich stříbřitá spona,
okolo samý démon a jed,
ale ona statečně kráčí vpřed.
Před očima olověné kruhy,
zmizeli z života barvy duhy,
mysl opitá lahví levného vína,
ve všech ohledech shledána vina,
ty olověné kruhy prudce jí sráží,
když kráčí touhle hříchu pasáží,
a najednou cosi dorazí k jejímu sluchu,
ale olověné kruhy dál se rozplývaly ve vzduchu.