DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Protáhla se palubním průlezem. Koutkem oka zahlédla temný stín Nemesis. Už kolem nich nekroužila. Děla však burácela dál.
Vain to zvládne…
Opakovala si.
Zvládne to. Ona musí za kapitánem…
Přikrčila se, když v ráhnoví dvojpalubníku zaburácela salva. Kdosi s výkřikem přepadl přes zábradlí.
Musí mu říct, že nabírají vodu.
Slepě tápala před sebou. Oblaka dýmu halila palubu do šedého hávu. Neodvažovala se napřímit. Udělat ze sebe cíl pro kule nepřátelských mušket.
Rychle! Kapitána!
Pak děla na okamžik utichla. Dým se rozestoupil. Zahlédla otcovu postavu. Záblesk zlatých epolet.
„Pane!“
Vrhla se vpřed. Třeskl výstřel. Jediný. Z pistole.
„Táto!“
Zlatý záblesk zmizel.

"Anakine, řekni mi prosím tě, že tohle není tvůj plán útěku..."
"Obávám se, že to je ono, mistře."
"Dyť ty zpropadený kruhy se rozplývaj! Jak po nich máme vylézt ven? A nikde jinde se zachytit nemůžeš, zeď je úplně holá!"
"Je to nějaký speciální druh holografického olova. Pak se zase znovu se zhmotní v určitých intervalech. Nejnovější prototyp, slyšel jsem."
"To se nás separatisti snaží zabít?"
"Myslím, že to přesně chtějí, když už se ptáte."
"Nesnáším lezení po nestabilních površích. Zvlášť po takových, které nedávají smysl."
"Můžete si postěžovat hraběti Dooku, až ho příště uvidíme."
"To si piš, že udělám."

Mirek Šlouf umí své chlapce úkolovat. Však taky ještě zažil stalinské pětiletky.
"Miloš jí chce navždycky vodrovnat. Tak vymejšlejte, pitomci, až se z vás bude kouřit. Akce Olovo!"
"Cože?" nechápe Šíma.
"Volovo, ty vole! Pb!"
Šíma stále nechápe.
"Petra Buzková, volovo má značku Pb, jako Petra Buzková, už chápeš?"
"Tý vole...Fakt! "
"Takže vo ní vymyslíte co nejhorší sračku! Pomluvu! Likvidaci! Jasný, Šíma?"
"Já neumím moc myslet. Mozek se mi rozplývá ve vzduchu."
"Můžu to prásknout?" zajásal Šarapatka. "V Čechách se vždycky všechno napráská."
Miloši Zemanovi, pročítajícímu si podklady k prezidentským pamětem, se zkřivila ústa nevolí.
"To tam nedáme," ucedil.

"Zabíjí. Je silně toxický."...hmm..zajímavé čtení. Odložila referát, který měla dcera do školy opravdu pěkně zpracovaný a zamyslela se. Trezor se zbraněmi byl zamčený, ale věděla, kde jsou klíče. Byly tam náboje. Vyrobené z olova. Byla tam i olůvka, návnady na ryby. Zabíjení, to bylo jeho...brát životy.
A teď? Otrava olovem v jídle. Trvá to dlouho, ale je to poměrně jisté. Zasmála se. Řešení měla celou tu dobu na dosah ruky. Začne hned zítra. Vyšla před dům a zadívala se na oblohu. Olověné mraky se jako na znamení v kruzích rozplynuly a jí pohladily po tvářích paprsky slunce.

Zakázka vypadala slibně. Transport na vězeňskou planetu. Dva dozorci, třicet vězňů. Ti dostanou ochromující látku, jenom pro jistotu. Jsou spoutáni okovy.
Středověk, pomyslel si kapitán.
Sešel na nákladní palubu, namířil zbraň na dozorce, kteří plnili injekční stříkačky.
„Opíchejte sebe, hoši!“
Překročil bezvládná těla.
„Gilian!“ zařval.
„Tady,“ ozval se slabý hlas.
Prodral se sténající masou.
„Zase v průseru, bráško? Kdo jsou tvoji kamarádi?“
„Vzbouřenci. Fajn kluci a děvčata!“
„To určitě, pitomečku,“ odfrkl a zvýšil hlas: „Vážení, změna letového plánu! Příští stanice Daro!“
„Proč Daro?“ zeptal se Gilian zvědavě.
„Protože tamější atmosféra rozpouští těžké kovy,“ odpověděl nenaloženě. „Pilník nemůžu najít už léta.“

První, co jsem začala vnímat, bylo nepříjemné pípání srdečního monitoru. Potom jsem zaregistrovala bolest. Patrně vycházela z břicha, asi mi někdo vyndal všechny vnitřnosti a pak je naházel zpátky dovnitř. Ba ne, bolelo úplně všechno. Strašná tíha tlačila celé mé tělo dolů, jako by na mně ležel náhrobní kámen. Zdálo se mi, že na mě někdo mluví, ale doléhalo to ze strašlivé dálky a tak nezřetelně. V tu chvíli jsem ucítila dotyk na ruce a zkoncentrovala se na něj. Musím otevřít oči. Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu a já zaostřila na obličej osoby, která říkala: "Maminko, máte krásnou holčičku!"

Další apokalyptická vize.
Čas se točil v podivných smyčkách.
Lapal po dechu, jak vzduch pomalu houstl. Byla to taková ta podešťová vůně, jen mnohem sytější.
Ležel na trávě, takže dobře viděl na nebe.
Znáte takové to zvláštní světlo, když někde svítí slunce, ale nad vámi jsou mraky v barvě olova? Každý obrys je desetkrát výraznější než kdykoli jindy.
Teď jako by obloha zkapalněla a proudy vzduchu v mracích vytvářely hrozivě krásné obrazce.
A pak se dalo do deště. Jenže tentokrát pršelo vzhůru. Nebe polykalo kapky, za nimiž zůstávaly jen rozšiřující se kruhy.
Probudil se zpocený, jako vždy. Další apokalyptická vize.

Doktor se díval z okénka letadla. Pod sebou města jak tečky drobné mozaiky. Mezi nimi modrá nitka, která se proplétala zelení.
Pochybnosti se rozplývaly jako olověné kruhy ve vzduchu. Když přimhouřil oči, kruhy se měnily v chuchvalce mraků.
Náhle se letadlo začalo zmítat v turbulencích. „Jako můj poklidný život.“ pomyslel si. Touha být nablízku té, která podmanila mou mysl, s ním pořádně zacloumala.
„Rozhodl jsem se správně. Musím pryč, zapomenout!“ přesvědčoval sám sebe bez valného úspěchu.
Hana zaháněla smutek hudbou. Prohlížela si jediné foto svého idolu, které tajně pořídila mobilem. Žal ji sevřel do svých okovů.
Lenka ji marně prozváněla.

Čechové jsou národ na nic!
Nešťastný - a v nouzi lká!
Každý druhý z nich je panic -
nešťastný a v nouzi lká!
Věrný Čech jsi - zbabělec,
pročež přijdeš na buben,
to ti přeje mistr duben!
***
Byl pozdní večer - šestnáctý duben -
šestnáctý duben - smogu čas
a vzduchem zněl Ivan Hlas,
o kterém povídat si nebudem.
Odpadní vodou bublaly stoky.
Lhal manžel ženě, milence a naopak
a pak je všechny sežral ropný drak.
Pasáci mnuly kurvám boky.
Jezero splašek v křovích stinných,
přivádějíc své těžké kovy v var,
vypouštělo olověné kroužky par.
Dlouhé proužky oparů vinných
bloudily větracími šachtami,
samy. Ach tak samy.