DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Skláři vložili staré kostelní okno do pece. Nejprve se olověné kruhy roztavily, páry vystoupaly k odtahovým otvorům a rozplynuly se ve vzduchu. Skleněná kolečka se rozžhavila dozlatova jako dukáty a propadla se do tekuté skloviny, která se táhla jako med.
Paul Meyr pokýval hlavou. Barvivo obsažené v kolečkách obarví i vyrobené skleněné tabule. A případné zbytky olova jim dodají křišťálový lesk a tvrdost. Zbývá vyfouknout ze skloviny válec, ten rozříznout a v rovnací peci jej změnit v tenkou tabuli.
Kaltenbašský kostel bude mít okna vyskládaná z dvaceticentimetrových destiček. Uvidí je každý, kdo přijde na mši. Nejlepší reklama pro moderní sklárnu.

Co vezeme, jsme nevěděli. Myslím, že ani velitel netušil, jak strašná věc to je. A pak jsme přeletěli nad město, poklop se otevřel, pád a třesk. Letadlo se prudce stočilo z kurzu, vystřelilo vzduchem jako hračka. Letěli jsme pryč nejvyšší rychlostí a nikdo z nás nechápal, co se vlastně děje. Netrvalo to ani minutu, a pak ...
Netrefili jsme cíl, ale to bylo jedno. Úplně jedno, protože exploze byla strašlivá, decimující, hlučná, tak hlučná!
Enola Gay sebou škubla, záblesk výbuchu se vypálil na sítnici. Na chvíli jsme oslepli. Pak se olověné kruhy rozplynuly ve vzduchu. Ale já to uvidím už navěky.

„Lásko?“ ozve se z kuchyně nejistý hlas.
„Co se děje?“
„Co mám dělat, když jsou v té vodě bubliny?“
Protočím oči. „Nasyp tam ty farfalle.“
„Far co?“ ptá se.
„Ty těstovinový mašle.“ Ještě pořád si to nepamatuje.
„Dobře.“
Kuchyň utichne. Slyším jen pobublávání hrnce.
Po deseti minutách zaslechnu nějaké podezřelé zvuky.
Zvuky tiché paniky a šoupání hrnce po sporáku.
„Co tam děláš?“ kontroluju.
„Ech… nic! Všechno v pohodě!“
Zpozorním. Raději se jdu na tu pohodu podívat.
Z kuchyně se na mě vyvalí olověný dým a smrad.
„Menší hrnec tam nebyl?!“ zděsím se. „Vždyť se podívej, jak se mu rozpouštějí ucha!“

Studená cela. Ani nevěděl, jak dlouho tu je, ve tmě, sám, ke kameni přikován. Minuty se tu vlekly jako století, století mohla plynout jako voda. Jeho mysl, chřadnoucí stejně jako tělo, mu donekonečna, k zbláznění, promítala okamžik pádu, tu osudnou bitvu, ve které skončil poražen. Pokořený, bezmocný, slabý. Když se otevřely dveře, zdráhal se přijmout tu naději, která vcházela v podobě mladého muže. Ale vysvobození přišlo, s každým douškem vody jeho síla rostla. S tichým prasknutím zmizel poslední kruh okovů z olova. Kostěj Nesmrtelný byl volný.
O mnoho verst dál procitla Marja Morevna z olověného spánku s pronikavým výkřikem děsu.

Zase mě vyhnaly. Protivný cizí kočky. Ještě nedávno jsem měl domov i pelíšek. Pak začali balit, mě vystrčili za dveře, naskákali do auta a odjeli. Týden jsem se snažil dostat domů, nebylo kudy. Musel jsem hledat jídlo jinde. Tady misky jsou, ale ty cizí kočky mě k nim nepustí… Jdu dál, nohy už mám jak z olova, bříško mě bolí hlady. Je mi zima, prší.
„Hele, kotě. Asi se zaběhlo sousedům, zazvoň!“
„Ale to není naše… bože, pojď sem, prtísku…“
V tu chvíli se olověné mraky na obloze rozplynuly. Rozpustil se i olověný kruh strachu kolem mého srdce.
Mám domov.

Kamenné monolity se poslušně rozpustily a odhalily tak krásu kolibříkových stanů. Čtrnáct nebo možná dvacet tisíc droidích uklízeček tancovalo kozáčka a pak odplulo vstříc malému měsíci, co možná měsícem nebyl. Ewočí komando opékalo na rožni speeder a u toho hrála imperiální kapela. Na vrcholu pyramidy se zjevil duch Exara Kuna a s veselým výskotem se svezl po sjezdovce dolů. Začalo pršet. Carridské slunce pomalu odcházelo. Nakonec se zjevil Luke, začal žonglovat s olověnými kruhy a ty se pak rozplynuly ve žhavém ovzduší Nkllonu.
"Tak tahle várka bezinkovice je bezpečně nejlepší," šťastně si vzdychl Kyp Durron a vrazil hlavou do zdi.

Byl krásný jarní den a oni se po dlouhé době zase všichni společně sešli.
Postávali ve skupinkách, zdravili se navzájem, sdělovali si novinky, vyřizovali vzkazy od kamarádů, kteří nemohli dorazit, občas také broukli nebo zabrblali. Postěžovali si na tu drahotu a taky že zase pár občerstvení, stojících u jejich oblíbených cest, vyškrtlo z menu ty nejlepší delikatesy.
Žabák labužnicky vypustil několik kroužků dýmu a pár dalších se ho snažilo napodobit.
Pak nastal shon.
„Na start!“ hulákal organizátor.
Motory zaburácely a Trabanti vyrazili na první orientační jízdu toho roku.
Kroužky dýmu vypuštěné z jejich výfuků se pomalu rozplývaly v jarním povětří.

Vidím je v dálce. Bojím se toho co znamenají. Musím si pospíšit.
Nepřestávají bojovat, věří, že přijde. Musí jinak ho sám vlastnoručně zabiju. Proti nim, nic nezmůžou. Musím se do toho vložit, porušit slib. Technika Pěti Bohů a smrtící moc mých očí nám dají alespoň nějaký čas.
„No tak sensei neumírejte mi tady, ta díra není tak velká. Kurva zastavte to krvácení nebo ho ztratíme!!!
Slzy smáčejí zakrvácenou zem. Jeho křik se nese k nebesům. Se zatnutými zuby a sevřeným srdcem se dívá na trosky vesnice a těla svých přátel. Olověné kruhy dýmu rozplývající se ve vzduchu, oznamují pád Konohy.

„Došlo k poškození mozku?“ Ostrý hlas M staví lékaře do pozoru. Já zírám do stropu, který nevidím, a představuju si, že se mi pomalu zvětšuje zornička jednoho oka, jako Davidu Bowiemu.
Poslední věc, kterou si pamatuju, je provizorní sklepní tělocvična dočasného ústředí MI6. Páchne to tu zoufalstvím výkonnostních tabulek. Nenápadně se ovívám formulářem pro krevní testy a rychle mířím za zpoceným 005. Pak kdosi zakřičí. V dalším okamžiku už ležím na podlaze a skutečnost se začíná rozplývat.
Hlasy.
„Normálně vyrvaly i kus stropu! Ten krám je snad z olova!“
"Pánové, nezavoláme radši doktora?"
„Zatracený kruhy, ty snad pamatujou ještě Churchilla!“

Do zámečnictví přišla stará paní, mlela o tom, že potřebuje olověné kruhy, Pažout jí nabídl kroužky na klíče, ale nechtěla, že jí teče doma voda, že se jí rozpustilo potrubí, všechno se rozpouští, kočka, koberce, staniol, televize se rozpustila, to je tím, že hodně větrá.
Horáček zašeptal Pažoutovi, je blázen, a Pažout zavrčel, taky je to naše stará učitelka ze 3.B! Jak ta nás nesnášela, jak se do nás navážela, vždyť já zlobil jenom kvůli tomu!
Ale už není naše učitelka, je stará, má potíže, povídal Horáček, a tak šli a potrubí spravili, a Pažout řekl, dobře jsme udělali!