DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Stála tu od nepaměti. Občas k ní přišel člověk, pronesl Slova, a ona ho obdarovala. Dnes přišli čtyři najednou. Muž pronesl Slova, ale v jeho hlase byla lakota a pýcha. Takové obdarovat nesměla. Pak Slova vyslovila žena. Mírně, pokorně.
Pustila je dovnitř. Jejich hemžení v břiše ji lechtalo, ale musí to vydržet, alespoň chvíli.
Zavřela se. Okamžitě poznala, že uvnitř někdo zůstal. Ale teď otevřít nesmí, musí dodržovat Zákony.
Po nějaké době k ní přišli znovu. Poznala muže a ženu od minula. Žena opět pronesla Slova:
"Horo, horo! Otevři se pro člověka poctivýho, a vydej mu málo z bohatství svýho."

Zpráva se Městem šířila jako lavina. NEBEZPEČÍ, neznámý objekt na hradbách. Královna po krátké poradě vyslala průzkumnou četu.
Když se velitel s ostatními prodral davy čumilů, strnul. Bylo to gigantické, zabořené doprostřed hradeb. Koule, z neznámého materiálu, s drsným, jasně barevným povrchem.
Velitel se rozhodl pro průzkum bojem. Obklopili kouli ze všech stran, a zaútočili.
Po nějaké době se vyčerpaně stáhli. Velitel viděl, že dokázali částečně narušit povrch koule, ale potrvá ještě dlouho, než... Náhle se koule otřásla, vznesla se, a zmizela. Bylo po boji.
...
Chvíli jsem pozoroval hemžení mravenců, a pak sáhl pro vajíčko. Vzorek vyleptaný kyselinou byl nádherný.

Že já si to radši nerozmyslel.
Všude spousta hluku, davy lidí prodírající se dalšími davy lidí, zpocená těla, rány do zad, kabelky v žebrech, gláda na mojí sandále...
„Ty vole, to není normální tohleto!“ zařvu bezmocně na vzdalujícího se pankáče.
„Klídek, kámo, už tam budeme,“ uklidňuje mě Jirka a proráží nám cestu svými ostrými lokty.
„To doufám. Protože ti řeknu, tohle je vážně to nejpříšernější, co jsem za poslední měsíc zažil. Že já radši nešel s Ivanem na točený.“
„Si děláš prdel, ne? Nechat si ujít akční Svijany za 6,90?! Hele, pomoz mi s tou basou a jdeme k pokladně.“

Odemknou těžkou mříž a smýknou jím na chodbu. I tady, mezi silnými zdmi místodržitelského paláce, slyší nezřetelné šumění a pohyb davu. Všechno se v něm sevře. Na schodech zakopne, pak jde dlouhou chodbou, ruce stále svázané za zády. Hluk z venku sílí. Předhodí ho Pilát poutníkům jako pesachovou atrakci? Ukamenují ho? Otvor světla na konci chodby bodá po dnech v temnotě do očí. Dveře na balkon místodržitelství. Kdosi jimi vklopýtá dovnitř. Pohled zmučených hnědých očí se mu zaryje do srdce jako trn.
“Máš kliku, mizero”, sykne stráž. “Nazaretský tě dostal na svobodu.”
Vystrčí ho na balkon. Řev davu ho ohluší.

Geralt se naposledy nadechl čerstvého vzduchu a sestoupil do krypty. Schodiště pokryté hlínou a zbytky rostlin skončilo a před zaklínačem se táhla chodba. Geralt pozdvihl louči a naslouchal. Nic.
Pokračoval, až narazil na dveře do vlastní kobky. Ty byly oproti zvyklostem dokořán. V kobce samé to žilo. Po podlaze běhalo takové množství krys, že z toho přecházel zrak. Krysy byly i na katafalcích, lezly po římse u stropu a několik se jich houpalo na hácích určených k pověšení luceren.
"Nechutné," zavrčel Geralt a vytáhl z brašny velkou lahev.
***
Vyšel ven a v patách se mu plížily obláčky dýmu. Hrobka hořela.

Děti běží po ulici a strkají do sebe. Na bedně od ovoce sedí chlápek s kytarou, hraje a spiklenecky podává svému kamarádovi s harmonikou láhev kořalky. Dívka, co vedle nich seděla, si rozpustila vlasy a začala tančit. Čas stojí. Není to jako v Národním, ale je v tom radost a smyslnost, sukně se jí vlní a všichni muži po ní najednou touží a děti se zastavily a tleskají do rytmu.
Bydlet v ghettu má kromě nízkého nájmu další výhody, je tu život. Máně stačí podívat se skrz zamaštěné sklo a vidí všechny ty antické tragédie i romány z červené knihovny.

Bylo to silnější než on.
Silnější než příkazy neměnného Kodexu Řádu rytířů Jedi.
Silnější než svědomí.
To úporné hemžení midichlorianů hluboko v jeho těle,
které prostupovalo každou buňkou a hnalo ho vstříc touze zbavit se napětí.
Neuvažoval nad tím, co všechno tím pokazí a zmaří.
Komu ublíží či vystaví nebezpečí smrti.
Jenom se bezhlavě hnal vpřed za svou touhou.
Prostě jen potřeboval veškeré hemžení sdílet s milovanou bytostí,
spolu s ní stvořit nový život.
A kdyby jen jeden.
Hned dva nové životy vzniklé ze samotných midichlorianů.
V jeho rodině to pak bude dědičné.
Potomci Anakina Skywalkera budou plodit samá dvojčata.

Nevěděl jsem, že na prozatímním ústředí MI6 se pohybuje tolik lékařů. Přicházejí a odcházejí, prohlížejí si střídavě přístroje a mně a jsou důležití.
„Nemohl bych už jít domů?“ zeptám se jednoho z nich. Je mi z toho hemžení bílých plášťů na nic, víc než z tupé bolesti hlavy.
Službukonající bílá vrána však vypadá neústupně.
„Uvědomujete si, že máte otřes mozku?“
Do místnosti vstoupí další lékař, něco si opíše z displeje a odejde.
„Už skoro ne,“ odpovím. „Je mi fajn. Nic co by nespravil aspirin nebo dva.“
Pochopitelně o tom nechce ani slyšet. Jenomže udělá chybu. Když odchází, zapomene zamknout dveře.

Měli dobrý výhled, ale moc si to neužívali. Aspoň do té doby, než se Gwen vrátila.
"Hotovo," prohlásila.
"Proč to nemůžem udělat jako obvykle?" zabručel Skywalker.
"Protože by to zničili. Tentokrát tam prostě nevtrhneš a nebudeš zběsile máchat mečem."
Zahleděli se na geonosianské hnízdo.
"Nesnášim je, hemží se tam jako nějaký odporný hmyz," ucedil Anakin.
"Ale oni jsou hmyz," poznamenal Obi-Wan.
"A bude to fungovat?"
"Ovšem," řekla Gwen, "koukej se."
Hemžení geonosiánů totiž nabralo panický charakter.
Z úlu vyvalila bílá pěna a hmyzáci v ní uvízli.
"Když soda zabírá na mravence, tak patřičně upravená soda zabere na tyhle," řekla Gwen.

Roklinka vypadala jako mraveniště. Chodbami od rána pobíhali sloužící s vázami, košťaty, hadry a vědry, smýčili a rovnali, do toho všeho občas nakráčel Erestor a důležitě cosi odškrtával v seznamu.
„Ale ne! Jasně jsem říkal, ať tam dají ty fialkové!“ zakvílel Lindir a začal strhávat závěsy.
„Arwen! Kde je Arwen?“ Lady Celebrían rozčileně těkala po místnosti. „Už máš být dávno učesaná, mladá dámo!“
Elrond se odplížil do dřevníku a s úlevou se opřel o dveře. Pak zjistil, že tu není první.
„Koho, proboha, napadlo pozvat vaši tchýni?“ optal se Glorfindel a loknul si kořalky.
„Koho asi.“
„Vodku?“
„Dejte to sem.“