DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Zrozeni bezbranní v chladivé hlíně,
v hemžení.
Jak lačně se vrhli na skořápky svých vajec!
Plně nasycení,
váhavými růžky ohmatávali nový svět.
Pod kvetoucí hrušní,
radostná chvíle, zhořklá zármutkem.
Květy spadaly
do bahna jemného jako hedvábí z Dalatu,
Strženy větrem
jak sníh hynou pod paprsky slunce.
Bolavé srdce
vzpomíná na vznešené záhyby ulit.
Zemřeli všichni,
poslední šeptá modlitbu za mrtvé.
Jen jeden zůstal
a něžné jarní květy stále padají
nespočetné jako vzpomínky.
Lavice, na které ho zastihly smutné úvahy, zapraštěla. To si vedle něj sedl věrný přítel Čára.
Lumír pomalu napřímil smutně svěšené růžky. Možná byl poslední, ale nebyl sám.

„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Ale, pane doktóre, záda mě bolej, jak se porát hrbím nad tím počítačem. A pak mám vždycky v nohou to hemžení.“
„Myslíte mravenčení?“
„Jo, přesně to. A taky mám otlačený kolena, jak lezu na ten stůl.“
„Promiňte, co že děláte?“ Doktor zmateně zamrkal.
„No lezu na stůl. Synátor mě učil s tím počítačem a říkal, že když nebudu vědět, tak ať si jako ty zápaďácký termíny přeložim v tom překládači.“
„Ale proč na stůl?“
„No něvěděl jsem jak si k tomu sednout, tak jsem si to přeložil.“
„A co tam stálo?“
„Desktop, pane doktore, desktop.“

„Takže implantace viru do borgského společenství byla nakonec úspěšná?“
„Ano, admirále. Vrátili jsme uneseného Borga i s virem.“
„Jak rychle došlo k infekci?“
„Virus se okamžitě rozšířil přes jejich komunikační síť.“
„A první známky infekce?“
„Během měsíce se společenství rozpadlo na jednotlivé roje a ty se začaly chovat jako samostatná včelstva. Začaly zakládat své vlastní kolonie, vychovávat královny a chránit si svá území.“
„Dál ale navštěvovali planety.“
„Noví Borgové už neasimilovali. Získávali zdroje a zase se s nimi vraceli do úlů.“
„Co bude dál, Jean Lucu?“
„Borgové už nepředstavují hrozbu. Pokud nejsou obtěžováni, nezaútočí. Ještě čaj s kapičkou borgského medu?“

Na začátku fakt těžká pohodička, po všem tom zimním spaní a povalování konečně čertvý vzduch a nějaká akce, co vám dovolí roztáhnout křídla. Venku je až na řvoucí ptáky krásně, všude to voní, všechno se zelená a kvete... No, a pak se z týhle pohodičky vrátíte zpátky domů a je to jak rána palicí.
"Póózóóór!!!"
"Jdi s tou pláství někam!"
"Nemehlo jedno, kam jsi dala všechny oči?!"
"Prolézám!"
"Vosk, honem vosk, tady to teče!"
"Kam si myslíš, že to tykadlo strkáš?! Chceš žihadlo?!"
"U všech trubců, teď jsem to málem vysypala!"
Teda řeknu vám, bejt včela, to není žádnej med...

Kolem domu se začal shromažďovat dav. Siréna hasičského vozu. Chlapík s mačetou.
Než stačila zareagovat Colin mu zlomil ruku a poslal do bezvědomí.
„Kdo jsi?“
„Agent MI6.“
Proběhli hloučkem místních žen, které zíraly na požár. Naproti jela záchranka.
Irene srazila nějakého muže na zem. Nadávky.
„Mám schované auto.“
Vyběhli z hemžení čumilů. Místní policista se je pokoušel zastavit. Omráčila ho rukojetí nože.
Vedlejší ulička, starší Fiat. Colin ho odemyká. Místo spolujezdce, nastartovaný motor. Málem srazili postarší zmatenou dámu.
„Tohle chce vysvětlení.“
„Mycroft mě cvičil, abych dělal chůvu Sherlockovi. To nevyšlo, tak mě nasadil na tebe.“
Na to neměla co říct.

Scorch fascinovaně zírá do nitra mraveniště. "Podívej se na to, Seve. Těch tam je."
"Tak kdo si dá?" ptá se Yanna.
Lea nakrčí nos odporem.
"Jak to chutná?" ptá se Tess.
"Jako med," odpovídá mistryně Jedi a na ukázku vezme jednoho mravence s nalitým zadečkem a strčí si ho do pusy.
"Já se na to nemůžu dívat," vypískne Lea a odvrátí zrak.
"Není to nejhorší," prohlašuje Tess, olizujíc si prsty. "Vlastně je to skoro stejně dobrý jako lízátka."
"Jdeme do toho, Seve?" hecuje kolegu Scorch.
"Jen počkej, až jednou někdo ukousne prdel tobě, Scorchi," zamumlá Sev a sáhne do mraveniště.

Ne a ne! Byly jsme tam včera a ještě teď se červenám!
Jaký nic nestalo? Ten chlap si myslel, že ho ošahávám! Navíc jsi to udělala naschvál. Zneužíváš toho, že tě lidi neviděj.
Jaké zoufalé hladovění? To bylo před sto lety!
Ne, ani perníčky. Dokonce ani dubenecké. Vždyť jsi drak, proboha!
Dobře, tak naposledy. Ale v normálním košíku. Odmítám vozit neviditelného draka v autíčku. Už tak vypadám jako blázen.
Kromě toho je to nebezpečné, protože je tam vždycky plno lidí, děti se hemžej, kam se podíváš, a ty obvykle samým vzrušením neudržíš plameny.
Fakt nechápu, co na tom supermarketu vidíš...

Letošní sčítání prasat u Bídáka dávno proběhlo. Ale i tak se měli štamgasti na co těšit. Ne nadarmo byl Bídák milován a proklínán zároveň. Moc dobře věděl, po čem jeho hosti touží. Když ne po dívkách lehkých mravů, tak rozhodně po korbelu napěněného moku. A tak bylo jasné, že ochutnávka nové várky bude speciální událostí.
Nikdo si nebyl jistý, že se dostane dovnitř. A tak se snažili strávníci pojistit všemi možnými způsoby. Nejčastějším bylo prochlastat se až do dne, kdy byla načata nová várka piva.
Ano, byli ožralí jako děla. Ale vždy se vyhnuli hemžení před hostincem, které právě začínalo.

„Na co to koukáš?“ podivila se Fosh, když spatřila Simbaccu nad mikroskopem, což mimo hodinu působilo opravdu podezřele.
[„Ále,“] broukl otesánek, aniž by zvedl zrak, [„táta se bavil s Jessicou o ženských a nějaké antikrupici nebo co a říkal, že to pro něj nemá cenu, protože má takovou hemživost, že to překoná veškerou ochranu. Tak jsem se chtěl podívat, jestli jsem to zdědil.“]
Fosh zbledla, protože byla starší, vyspělejší a v některých oblastech teoreticky zkušenější.
„A co vidíš?“ zeptala se, ač si nebyla jista, zda to chce vědět.
[„Jako hemžej se pěkně, ale třeba tendle midichlorian mi přijde vyloženě línej.“]

„Radši tam nechoď,“ zarazil Lucius svou ženu.
„Pán zas někoho mučí?“ zeptala se, znechuceně se otřásla, ale dodala. „Na to už jsem si, Merlinžel, zvykla.“
„Je to Bellatrix,“ řekl tiše, věděl, jak blízké si ty dvě byly, i když s ní poslední dobou v mnoha věcech nesouhlasila.
„Cože? Ta je přece v jeho přízni,“ hlesla Narcisa vyplašeně.
„Vedla útok na studenty v Prasinkách. Měla za úkol přivést tu Potterovu kamarádku, ale selhala,“ vysvětloval.
Jako hypnotizovaná Narcisa otevřela dveře. Její sestra se plazila u Voldemortových nohou a sípala:
„Odpusťte, Pane. Ty děcka se strašně hemžily, nebylo možné se k nim dostat…“