DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Santer mi sice v dotazníku na otázku "Chtěli byste domácího mazlíčka?" odpověděl "Já bych všechny ty rudý kojoty upálil", ale řek jsem si, že jim dám šanci. Do útulku chtěli jet všichni, zvlášť Voldemort, i když jsem mu stokrát vysvětloval, že tam fakt žádný hadi nebudou.
V útulku se hemžilo a kňučelo všechno stejně, ale oni si kupodivu vyhlídli jenom jednoho. Podle chovatele ho sem přitáh obrovskej týpek, co brečel, že toho chudáčka malýho musí vopustit. Bylo mi jasný, že to nebude normální pes.
Když mu o tejden pozdějc narostly další dvě hlavy, věřili byste, že jsem se ani nedivil?

„Byly jich stovky. Hemžily se jako krysy. Nedokázal jsem je zastavit. Chtěli jen to jedno. Křičeli to pořád dokola. RÁMEN! RÁMEN! To slovo mi rvalo uši. Myslel jsem si, že se z toho zblázním.“
„Tati klid, uklidni se, už je to dobré.“
„Nic není dobré Ayame snědli všechno, všecičko a vrátí se. Vždycky se vrátí. Jsou nenasytní.“
„Kdo?“
„Narutové, ty obří oranžové nenažrané na rámenu ujíždějící krysy, které mě chtějí dostat do hrobu.“
„Ale Naruto je jenom jeden, že jsi zase nasával saké?“
„Ne když se naklonuje Ayame. Potom začíná peklo.“
„Panebože.“
„Přesně tak.“
„A k tomu všemu nezaplatili účet.“

http://a-totalita.livejournal.com/35205.html

The dancefloor is teeming with men. Like bees around a particularly beautiful flower, they gravitate towards him. Harry watches from afar as man after man dances up to him, swaying to the beat. It’s only by power of will - the one that helped him resist the Imperius - that he doesn’t join the swarm.
Or perhaps Harry has an unfair advantage. It wasn’t quite like this at Hogwarts - the Veela gene only demonstrated later - but he had always been obsessed with Draco. Over the years, he must have built up resistance. The question is - how long can he keep it up?

V těch řídkých případech, kdy je nucen opustit pohodlné křeslo a nedobrovolně se ocitá v některé z rušnějších ulic Londýna, pozoruje život kolem sebe.
Uštvaná učitelka zeměpisu ve středních letech jde navštívit svého syna do vězení. Chce s ním mluvit o jeho budoucnosti.
Maniodepresivní mladík, který se právě rozešel s přítelkyní jede strávit večer u kamaráda, rozhodnutý říct mu o svých citech.
Senior, bývalý námořní důstojník, vede za ruku malou vnučku, o kterou se stará sám. Rodiče zemřeli při autonehodě.
Tisíce příběhů. Tisíce tragédií.
Pro něj je to jen bezvýznamné hemžení. Jediný člověk, který ho zajímá, je jeho mladší bratr.

“Jdeme na to, klucí!” vykřikne kdosi a všichni najednou vystartujeme s hlasitým povykem. Závodní dráha se náma jen hemží, strkáme jeden do druhého a navzájem se předháníme.
“Nečekal jsem, že tu bude taková konkurence,” zasípá stařeček po mé levici a zpomalí. Dav se přes něj převalí jako vlna - o jednoho míň, šance na vítězství se zvyšují.
“Já už nemůžu,” zastaví se další - rychle ho předběhnu a deru se dál. Závodní dráha se zužuje. Cítím únavu, ale nedám se - upaluju dál.
Řítím se k cíli. A je to tady, protlačím se do cíle - vítězství!
Spermie splynula s vajíčkem. Závod úspěšně skončil.

Doktor ztěžka usedl na zápraží saloonu. Tu šestou whisky mu vnutil Cullen na zhnání splínu. Nezahnala.
Okolo pobíhali lidé za svou prací a slévali se v barevné šmouhy, ze kterých najednou vystoupil obraz.
Mississippi, 1863. Jižanské sídlo, bílý plot – jen muži odešli, a přišli cizí. Jeho nechali důstojníci držet koně – nemohl nic udělat.
Potom křik, pláč, smích... Než odešli, celý dům zapálili.
Doktor si sevřel hlavu dlaněmi – v ohni se hemžily stíny a přerývaly hlasy.
Šum a plameny zahnala až šedivá silueta, která mu položila ruku na čelo.
„Proboha doktore, vy teda vypadáte. Pojďte vystřízlivět ke mně, ať vás nepomluví.“

Nechápu, proč se to zrovna tady vždycky hemží dobytkem, ale smrad je to teda pekelnej. Většinou stačí zavřít okno nebo se zmazat kořalkou, jenomže já po včerejšku nechci kořalku ani vidět a kdybych zavřel okno, tak pojdu horkem.
Přemýšlím, že bych šel něco malýho štípnout do místního hokynářství, ať mě může šerif na pár dní zašít. Věznice je na druhým konci města a je tam chládek. A hlavně klid. Občas. Rozhodně tam nikdo nekvičí. Doufám.
Já vážně nechápu, jak mohli za Pony Express připojit dobytčák, začít sem místo kvalitní whisky vozit prasata a tomu nehoráznýmu babylonskýmu zmatku říkat farmářský trhy.

Vstoupili do zšeřelé místnosti a okamžitě si museli dát ruku před nos. Vzduch byl zatuchlý a plný odporného smradu.
„Panebože,“ vydechla Scullyová.
„Ten už pěkně dlouho nebyl venku,“ utrousil Mulder. Šlehla po něm pohledem. Na nemístné vtipy neměli čas.
Omluvně pokrčil rameny.
„Já si beru první patro a ty prohledej přízemí,“ přikázala mu a vydala se po vrzajících schodech.
Mulder šel do kuchyně. Za barem se ve vzduchu hemžily mouchy. Zatraceně, pomyslel si, zase to připadne na mě. S jistou nevolí se podíval za bar.
S úlevou zjistil, že mrtvola tam není. Akorát velká plesnivá hromada nádobí se zbytky jídla.

Milé lidstvo!
Rozhodly jsme se napsat ti dopis k letošním velikonocům.
V něm bychom v první řadě chtěly poděkovat, jak se na správné křesťanské kočky sluší, našemu Pánu Ježíši, za to co pro nás i naše páníčky udělal.
A pak bychom chtěly poděkovat tvůrcům DMD za dnešní téma.
Protože my se rády hemžíme! Na podlaze, křesílkách i postelkách.
Naši páníčkové se také rádi hemží. A my nemáme rády jejich hemživé zadečky, které se rozhodnou hemžit se po křesílku zrovna když na něm spunkáme. Ale my nejsme urážlivé, takže se po vyhnání zase zahemžíme páníčkům na klíně.
Vaše
Košín a Želvík