Stínohra

Nikdy už si potom nevybavila přesně, jak to vlastně začalo.
Usmála se na sebe, když procházela kolem zrcadla. Slušelo jí to.
Kdo z nich se první naklonil, první se toho druhého dotkl... jinak.
Červenala se a vrhala kradmé pohledy kolem, aby se ujistila, že je nevidí nikdo ze známých.
Obvykle on odvážel domů ji. Dnes měla auto ona... a tak skončili před jeho domem.
Automaticky zavřela oči, když se k němu naklonila pro pusu na rozloučenou.
Políbil ji. Naplno. Zeptal se, jestli zůstane.
Věděla, že dělá chybu. Proti vší logice doufala, že ten nahoře se zrovna teď dívá někam jinam...

Nechtěla šmírovat, jistě, že ne.
Byla na sebe pyšná za to, že svému synovi dávala volnost.
Zahlédla ho čistě náhodou cestou z práce v nákupním centru a chtěla ho jít alespoň pozdravit.
Jenže v tu chvíli jí došlo, že není sám.
Stál vedle něho kamarád.
Nebude ho přece ztrapňovat, když se zjevně dobře baví.
Na jejich gestech a postoji bylo něco zvláštního.
Teprve po chvíli zaznamenala ruce spojené propletenými prsty.
Když pak jeden druhého se smíchem krmili zmrzlinou, prokládanou polibky, usoudila, že viděla už dost.
"Myslím, že nám náš syn brzy přivede někoho představit," sdělila svému muži potutelně u večeře.

Kdyby tohle byl román, našla by v kapse jeho kalhot ještě poslední dárek - prstýnek.
Kdyby tohle byl příběh, přišel by jí od něj ještě poslední dopis.
Kdyby tohle byla fantazie, našla by ve složce jeho počítače ten poslední geniální vynález.
Kdyby tohle byla fikce, našla by pod jeho polštářem tu fotku, na které jsem se mu tak líbila.
Kdyby tohle byla pohádka, objevil by se v tom zrcadle, co den před odletem přidělal, aby jí dal poslední polibek.
Nic z toho se nestalo a jeho věci jsou jenom připomínkou ztráty.
Dokud zpoza poslední stránky jeho Bible nevypadne snímek z ultrazvuku.

Hostina byla vcelku komorní - pouhých padesát lidí.
Přišel čas na krájení dortu.
Děti nezajímal ani tak dort samotný, jako spíš na něm umístěné marcipánové figurky. Rozdala je všechny hned po nakrojení prvního kousku - samozřejmě kromě dvou úplně nahoře.
Krájela a rozdávala zbytek dortu, když ji něco zatahalo za sukni.
"Mamí, já nemám koko..." postěžoval si její téměř dvouletý syn smutně.
Usmála se a zvedla ho tak, aby dosáhl na figurky na vrcholu dortu.
"Tak si dej - mě, nebo tátu," pobídla ho.
Malá ručka se zastavila napůl cesty k nevěstě.
Koutky pusy dítěte se stáhly a z očí začaly tryskat slzy.

Nikdy nebyla ten typ, co by nakukoval do kočárků, nebo se rozplýval nad malými "přírůstky" do rodin svých známých a příbuzných.
Děti si občas půjčovala, ale s ulehčením je vždy zase vracela rodičům.
Z mateřství měla vždycky trochu strach a hodně respekt, protože to byl dlouhodobý závazek.
Bylo pro ni tedy překvapením, když se její biologické hodiny ozvaly hned zkraje pěkně nekompromisně.
Ještě větším překvapením pro ni byl příval emocí, který se přes ni převalil když 'svého' malého človíčka poprvé sevřela v náručí.
Láska a touha chránit. Radost a úleva.
A trocha strachu o to, jak péči o něj zvládne...

Nemocnice jí nikdy apriorně nevadily.
Tuhle si vybrala, protože se všichni kolem shodli, že je nejlepší.
Po té tragédii začala mít záchvaty paniky, neustále byla nervózní.
Bála se o všechny a o všechno.
Datum porodu měla před týdnem. Doktoři se rozhodli jí ho teď vyvolat uměle.
Dovezli ji na pokoj. Samostatný. Bílý, čistý. S výhledem do parku.
Lehla si a zrak jí padl na přístroj vedle postele.
"Proč je tu tohle?" zeptala se, se stopou hysterie v hlase.
"To jsou resuscitační pumpy... čekáte snad nějaké komplikace?"
Všichni mluvili tlumenými hlasy a opakovali, že všechno bude v pořádku.
Už jim nevěřila.

Záviděla mu, když odjížděl.
Zprávu o pádu letadla nejdřív téměř přehlédla. Pak si ji nespojila.
Telefonát ji zastihl zcela nepřipravenou.
Nemohl přece být mrtvý.
Jak jí to mohl udělat? Nechat ji samotnou, zrovna teď!
Kdyby se vrátil,... byla by lepší, slibuje.
Zamkla, zatáhla žaluzie, vyvěsila telefon a zahrabala se do peřin.
Nevěděla, odkud se to dozvěděl Chris, nebo kde vzal klíče od jejího bytu. Ale najednou byl tady, staral se o ni.
Samotná jeho přítomnost byla potvrzením, které nechtěla.
Křičela na něj, obviňovala ho, dokonce ho i praštila.
Když chtěl odejít, sesypala se.
Zůstal a držel ji.
Nemohl udělat víc.

Hned jak vešla, věděla, že je něco v nepořádku.
To, že se v tomhle podniku konala taneční vystoupení bylo součástí koloritu..
Tentokrát však tanečnici, která Saskii přišla lehce povědomá, očima fixovali jak Radovan, tak Chris. Téměř neodpověděli na pozdrav, a o nějaké konverzaci nemohla být do konce vystoupení ani myšlenka.
Ta známá-neznámá si po vystoupení přišla sednout k nim. Saskia si připadala neviditelná a hloupá, protože tanečnice rozvinula odbornou konverzaci na vysoké úrovni.
Už věděla odkud ji zná - a věděla, že je zadaná. Přesto se Saskia nemohla ubránit pocitu, že jí chce ukrást ne jednoho, ale hned oba její muže.

Hráli squash. Chris a Radovan se náramně bavili.
Jí tenhle sport nikdy nijak zvlášť k srdci nepřirostl.
Pravděpodobně proto, že jí nešel.
Ale nesměla si trhnout ostudu, takže lítala v té podivné kóji ode zdi ke zdi.
"Poskakuješ trošku jako koza," rýpl si Radovan. "Možná by ses měla víc soustředit."
"A s tou raketou moc zametáš. Stačí ji nastavit, ten míč se od ní vlastní kinetickou energií odrazí..."
Stiskla rty a do dalšího úderu dala všechnu svoji sílu.
Do stěny narazila nejprve Radovanova raketa a pak i on sám.
"Teda, to vůbec není fér, dát mi takovýho přizdisráče! Jen počkej..."

Saskie si unaveně promnula oči. Četla už druhou nebo třetí dizertační práci na tohle téma. Informací bylo možná až příliš mnoho. Znovu zaostřila na rozečtený odstavec.
"...naproti tomu ve Francii, kde má tato metoda nejdelší tradici v Evropě, se ukazují problémy přílišné ochrany utajení. Vývoj statistiky případů řešených soudně za posledních deset let vidíme v tabulce. Ohledně vývoje staršího (za posledních padesát let) více viz. str. IC a násl."
Saskia založila rozečtenou stránku a otevřela fascikl z druhé strany - nikdy by nevěřila, že nějaká práce může mít sto stran příloh.
Strana IC se pyšnila barevnou a zcela nesrozumitelnou změtí čar.