Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Pipi si listovala knihou, ale i když listovala a četla na přeskáčku, byla stejně zmatená, jako kdyby četla pěkně od první stránky. Nakonec ji hodila za hlavu.
"Pááábení!"převalila na jazyku to slovo. Jí se víc líbilo paběrkování, ale pábitel byla docela určitě taky. Svalila se na postel a nohy nechala padnout ještě zvlášť, několikrát.
Tohle ale chtělo nový, neotřelý čin, který by ji zapsal...
Skutálela se z postele a zalovila v prachu pod ní. Všichni by o ní docela určitě řekli, že zrovna ona své pábitelství dokazovat nemusí, ale nebylo nic špatného na tom aspoň řádně zakopat nový poklad.

Velikonoce mám ráda. Rozhodla jsem se, že nabarvím živá kuřátka. Nasypu jim skalici modrou. Tu slyším ze dvora árii „Ó vy lípy“ - přechází do zvučného „Hody, hody". Francin, od rána jako na trní, ztuhne a zatne pěsti, vyběhnu na dvůr, snaží mi v tom bránit, zakopnu, strhnu ho, chvíli se bezmocně válíme, a tu cítím mocné údery pomlázky. Utíkám, Pepin za mnou, běžím na spilku, skáču do mladiny, nořím se do libé tekutiny … na resuscitaci se už nepamatuji.
Večer mi Francin namazal jelita levandulovou mastí. Škoda, žádný další koledník nepřišel, ale stejně by o ta mrtvá kuřátka asi nebyl zájem.

Nejprve na jejím stole přistane lákavý hotdog. Hned vzápětí se před ní objeví velký rozesmátý obličej.
"Ahoj, jmenuju se Quentin a jsem z Montargis. Tohle je naše bistro ,U dvou přátel´. Protože Ruby a já jsme přátelé. Ruby má takový hluboký oči, jako kůň. Vy je máte spíš jako kočka. Tajemný.
Než jsme si tohle bistro otevřeli, museli jsme utéct z vězení, ukrást pár aut, nějaké oblečení, a já zastřelil člověka. A teď musím dát těm vedle ty sendviče. Tak ahoj!"
Dobromyslný muž se přesune k vedlejšímu stolu.
"Ahoj, já jsem Quentin a..."
"Drž už hubu!" ozve se od kasy.

Slyší jeho hlas oknem, když jde domů kolem hospody Na Růžku, halasný, jindy tajemný, zase jindy vábivě něžný, splétá historky s dovedností iluzionisty, míchá skutečno s neskutečnem, vzlétá na vlnách smíchu posluchačů, po zavíračce si je přivede domů, siluety za skleněnými dveřmi obýváku, ona se sklání v kuchyni nad žehlením, připravuje dětem svačiny, hlas stoupá nad smíchovské střechy a věže a komíny až k oblouku Mléčné dráhy, takovou má ten hlas moc, naslouchá mu, když leží, on vyprovází hosty, přijde do ložnice, studeně jí popřeje dobrou noc, Mléčná dráha se zřítí a ona usne v slzách, jako včera, jako pokaždé.

Nad plovárnou Šeberák líně zapadalo slunce. Pivo ze sedmého schodu klouzalo do jejich hrdel, osvěžovalo i mámilo smysly a zvalo k prozkoumání života z té světlejší stránky.
Lynda něžně pohladila displej svého telefonu, když pouštěla Davida Bowieho.
Ivan vyfoukl obláček kouře a slastně přimhouřil oči.
Saša se zadíval k obzoru a nastavil tvář laskavým paprskům.
Než vůbec promluvili, joint stačil oběhnout deset koleček.
„Tady se vždycky dějou tak podivný věci.“
„Jo, vždycky mi tu klesne tlak.“
„Život je tady tak nějak hezčí, co?“
„Je tu fakt krásně.“
„Ale jestli na nás ten vodník nepřestane blbě čumět, tak mu rozbiju hubu.“

"Hráli jsme na Slovensku a navečer jsme se vraceli do Plzně - hele, jezdili jsme dodávkou vo kus větší než dvanácetroska. A byli jsme v náladě, až na řidiče... no dobře, včetně řidiče. Ale pohodička, tenkrát jsme to neřešili.
Takhle kus za Brnem jsme v příkopě potkali pána s kolem, totálně vožralýho, spal jako špalek. A někoho napadlo, že uděláme dobrej skutek a svezem ho. Naložili jsme pána i kolo a jeli jsme dál.
Když jsme si na něj vzpomněli, už jsme přijížděli do Plzně.
Tak co, v příkopě jsme ho našli, do příkopu jsme ho vrátili... tenkrát jsme nic neřešili."

Žebráci před troskami císařského paláce zpozorněli.
Lodě s turisty ještě nepřiletěly, a tak jediným zpestřením byl ošuntělý chlápek, co se zjevil, kdo ví odkud.
„Bejval jsem nejlepší pilot v Galaxii!“ zahulákal místo pozdravu.
„Nejni tady pro tebe místo!“
„A kdo řiká, že chci žebrat? Jo, tohle bejvalo město, srdce Impéria,“ Han Solo očima přehlédl ruiny Coruscantu.
„Byl jsem u toho, když imperiálové dostali na prdel u Yawinu i u Endoru. Lidi, to byla nádhera, když bouchla Hvězda smrti. Vohňostroj jak supernova. No, a pak přišla Nová Republika ...“
Mávl rukou, otráveně vzdychl: „Kdepak, chlapi, bez pořádnýho nepřítele stojí život za hovno!“

„Já jsem znal sedláře, Arochel se jmenoval. A jeho žena, to vám byla strašná semetrika. A ten sedlář měl tovaryše. No a von měl ochočenou krysu. To byl mazel, z ruky mu žrala, na rameni mu sedávala, no co vám budu povídat. A sedlář jedenkrát přišel do dílny, ta krysa tam běhala a on spustil: Už tady zase lítá ta havěť?! A jeho žena to slyšela a myslela, že mluví o jejich dětech. No to jste měli slyšet ten řev!“
„Co pil?“ zeptal se udiveně Lindir.
„Nic,“ odvětil suše Erestor, „Až se napije, přijde ta o tom, jak zabil balroga.“

Každý pohyb rukou, způsob jakým sundaval ze skříní krabice vzpomínek.. každé tisknutí prstů, jak svíral v rukou jednotlivé předměty, které mu evokovaly tolik situací.. každá vráska kolem očí, která byla za ta léta vyryta úsměvem, který doprovázel toulání mysli uplynulým životem.. způsob jakým mluvil, vypravoval.. jako by to znovu prožíval.. to nadšení a dětsky upřímná radost mne těšila.. ten tón v jeho hlase, vděčnost za můj zájem.. každý záchvěv jeho stařičkých vrásčitých rukou, kterými mi ukazoval pořád nové a nové věci.. fotky, dopisy a jiné předměty.. tyto chvíle jeho pábení miluji.. tedy, milovala.. než jeho pábení, vystřídalo, dřevěné podzemní vězení...

„Víš,“ říkal netečnému klukovi před ním, „já tady taky nechtěl být. Studoval jsem. Byl jsem nejlepší v ročníku – taky jsem dostal stýpko. Děkan vo mně mluvil při promoci... ne moc lichotivě, co si budem povídat, ale táta byl hrdej. Táta pořád je hrdej, jen by byl radši, kdybych se voženil.“ Při té představě potřeboval setřít z čela pot. „Co, ženský, na ty se musí umět. Já znám triků... moh bych tě nějaký naučit. Jen se musíš z tohodle dostat, jo? Tak uděláme dohodu. Já tě naučím, jak na holky, a ty mi tady na tom stole neumřeš, oukej? Sestro, retraktor.“