Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Jojo, a já sem mu tenkrát řek, eště budeš hochu špendlíčkem hrabat, abych si tvou tvrdou skývu vzal! No a už nepřišel, a dodneška tluče bídu s nouzí..."
"A tak si dejte eště buchtu, dědo, nestyďte se," přerušil dědečka Honza, s nadějí, že mu tu pusu na chvíli ucpe.
"Jó, hochu, to je servis, to je jiná než ty dva před tebou! Ty seš sympatickej, slušně vychovanej... A že seš to ty, já ti Dorotku dám. Kdo je Dorotka? No tady moje hůl. Kdyby ti někdo ubližoval, tak ho zmydlí. Ubrousek? K čemu by ti byl, když pečete takový buchty...

Když v Bjørkhallenu odejde slunce na dva dny, celý hrad potemní, lidé se shromáždí v refektáři u společného ohně a aby neusnuli a nevydali se napospas příšerám z temnot, vyprávějí si příběhy.
„Když jsem byla malá,“ začala nesměle Lisa (a zčervenala, protože pořád ještě nebyla moc veliká), „táta mi vyprávěl o kraji, kde skoro nikdy neprší. Půda je tam plničká slunce. A na dlouhých stráních roste vinná réva. Ta saje svými kořeny teplo a světlo ze sluníčka, které napadalo na zem. Ukládá ho do hroznů a lidi ho pak lisují... a vozí sem na sever, aby nám tu nebyla zima.“

„Vyprávěj děvko!“
„Ne!“
„Vyprávěj nebo zemřeš.“
„Držte hubu! To ani v pekle od vás nebudu mít klid?“
„HRAJ!“
„ZPÍVEJ!“
„VYPRÁVĚJ!“
„Dobře, ale naposledy.“
Hraje píseň tklivou, na flétnu z kostí vyřezanou. Bolestivá slova zpívá, z nich příběh skládá. Vypráví o boji s géniem s Konohy, jež se hrdě utkal s obry lidožrouty. Odolal síle jejich, do světa iluzí lapen byl písní démonky. Ku pomoci přispěchala paní větru s vějířem, nesoucím smrt.
„Krása, pokračuj a možná ti dnes kosti nezlámeme.“
„Nebudu už hrát. Konec. To raději chcípnu.“
„Probuď se Tayuyo, máme misi Orochimaru chce toho Uchihu, tak dělej, nemáme moc času.“

"Večeře a nocleh?" škrábal se na hlavě hostinský. "Dobrá - za představení!"
Principál pokrčil rameny, šťouchl do satirika. Ten se vypotácel pozpátku na jeviště.
"Dámy a pánové. Jednou jsem se propadl s koněm do bažiny. A tak jsem se uchopil za vlasy a vytáhl nás. Vynadal jsem koni do líných potvor, protože měl křídla a mohl vyletět sám. Hnal jsem ho na Olymp. Koně si nechali a mne skopli dolů. Zapadl jsem do země a došel si pro motyku, abych se vykopal..."
Skončil za necelou hodinu.
"Víš, kolik klasiků jsi vykradl?" chechtal se v zákulisí principál.
"Od toho přece klasikové jsou!"

Členové navrhovaného oddělení vyvíjejí z vlastní iniciativy podezřelý systém KOZEL aka Konečně Opravdu Zajímavé Elektronické Losování. Podle popisu jde o zcela zbytečnou nápodobu Sazky.
Ačkoliv si nikdo z nich nestěžoval na umístění v průchozí kanceláři, namontovali na dveře „automatické čítače průchodů“ a každému údajně tisícímu průchozímu předávají dětský diplom. Soudruhu Tichému vnutili již tři, i když je žádal, aby s tou blbostí už přestali.
Titulují se mezi sebou „Hlavý Okruhliak“, „Půlokruhliak“ a „Čtvrokruhliak“. Další přezdívky ani jejich původ se nepodařilo zjistit.
Ačkoliv plní plán práce na sto procent a jsou autory řady zlepšení, jejich navržení na nejlepší pracovníky roku zamítám.

Toho dne Aren Stříbrný list potřeboval zaujmout trošku drsnější publikum, než před kterým obvykle hrával. Proto místo lyrických balad zvolil raději vyprávění příběhů.
„A tak se tam vloupal a vůbec netušil, kdo nebo co se v té hrobce nachází. Jako bylo by pro něj lepší to vědět, mohl se dožít rána, ale takhle si ho podal jeden nekromant, co si to zvolil za sídlo. Chudák Tom, ani si neužil to, že v té hrobce byli diamanty. Ráno sice vypochodoval z hrobky po svých, ale živej teda rozhodně nebyl. On měl vždycky v životě smůlu a i tu smrt zrovna nevyhrál.“

V obýváku náčelníka Simbaccy bylo veselo.
To, co leželo na zemi, totiž nebyla ani tak zhýralá předložka před krb, jako ctěný pan otec náčelníka Simbaccy.
[„Tahle poloha mi připomíná, jak jsme s Chlouppkem a Wyrrgym vymetali hospody,“] říkal a okousával při tom parkety, [„já zlitej jak doga, Chlouppek zlitej jak doga, Wyrrgy zavřenej v kumbále na smetáky, bájo. Dokonce do zpráv jsme se dostali, jak jsme byli čarovní, a o tolika dobrejch i špatnejch hospodách jsme drabble napsali.“]
[„Dědečku,“] oslovila koberec Kerribecca, která vstávala nejdřív, aby stihla zalít lilie, [„dáš si k snídani čaj, mlíko, kakao nebo horkou čokoládu?“]
[„Rum!“]

„Navíc tu budem' muset zůstat, prostě z toho máme takový ponurý vězení,“ vzdychal si kovář.
„Ale prosim vás,“ obrátil se k němu muž sedící poblíž, „jakýpak ponurý vězení? Burácí tu obavy, ale taky zvoní dětskej smích, a je proč. Dyť se podívejte, tamhle se promenáduje vlaštovička zvoucí ke hře, tamhle vanou kvítky třešně a tady probíhá nějaká broučí porada. Koukněte, jaký slunce kreslí do mraků nádherný obrazy, a hle korouhvička, střelka kompasu bloumajících. Přišli sme snad za nadějí, ne? Tak proč se hned na všechno mračit?“
„Takové věci opravdu vidíte?“
„Šak vám to povidám. Něco hezkýho máte dycky na dosah.“

Dokonce si navykl na své potulky po Krkonoších nosit diamantový řezák, kterým ze zrcadel v útulnách a boudách, co na horách potkal, vyřezával malá kolečka, z nichž ve chvíli když jich měl dost nalepil na jižní stěnu své chatrče tak, že se slunce zapadající za Milešovkou odráželo ke grilu, kde, ozářen, takřka osvícen z obou stran, opékal na dřevěném uhlí malé biftečky, z nichž měla Ivana vždy takovou radost, že i špenátová polévka přestala být přesolená a dala se zamíchat hliníkovou lžící, štěrchající o dno ešusu, což nikdy nezapoměl oglosovat svým : “ To sou k nám hosti, ani se neumějí najíst.”

U ohniště na pobřeží Těžce nemocného moře sedělo pět postav a jedna hlubokým, dutým hlasem přednášela.
„Zajímavé historky se stávají také při výlovu rybníků,“ soudila ta věc s krunýřem a prasečí hlavou, načež zůstala pár minut beze slova zírat do mořské pěny. Edvin, Batman i Dorotka už dávno spali, pták Noh klimbal.
„To jsem jednou, ještě takhle zamlada, tancoval humří čtverylku s jednou fešnou bělicí, to já rád, a už jsme odcházeli, že budeme dělat polívku...“
V publiku kdosi chrápl, což Paželv kvitoval zlým pohledem a vytasením pointy.
„No a ten četník mu ji navlhčil, a pak mu ji usek!“