Autorův výběr 2014

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

Na jezírku plaval můj zatoulaný míč.
„Princezno, já ti ho vrátím, chceš,“ zakvákalo cosi z rákosí.
No nazdar, žabák, velký, hnědý, ošklivý.
„Chtěla bych, vrať mi ho, prosím.“
„Ale něco za něco – za odměnu nechci nic jiného než to, že mě políbíš.“
Představa, že líbám žábu, sice vůbec příjemná není, ale snažím se přetvařovat.
„Dobrá, tak už mi ho přines.“
Pár žabích temp a míč už mám v ruce. Také žabáka na klíně.
„Teď, princezničko, splň svůj slib,“ ozvalo se skřehotavě.
Když to musí být… Políbím žabáka, a najednou je ze mne krásná zelená rosnička.
Konečně jsem ve své kůži.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"
Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.
*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

Římané po nich brzy přestali pátrat. Toho, pro nějž přišli, už chytili.
Petr, skrývající se v lese, se rozhlédl a vklouzl na mýtinu. Měl hlad a rozhodl se opéct si svůj úlovek. Rozdělal oheň a dal se do škubání kořisti.
Vyrušilo ho hlasité zapraskání. Z houští se vypotácel rozcuchaný Jidáš s oprátkou kolem krku i s kusem větve. Petr si ho kriticky změřil. "Ty poděláš úplně všechno, co?" utrousil.
"My všichni jsme to podělali," zachraptěl nepovedený oběšenec.
Petr s ním neochotně souhlasil. "Nemáš hlad?" zeptal se a zvedl za nohu nedoškubaného kohouta. "Tenhle to taky podělal a už si nezakokrhá."

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.
Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.
Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.
Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.

"...princ zabil draka a zachránil princeznu. Byla svatba a potom se hodovalo ještě pět dní a pět nocí. A princ s princeznou žili spolu šťastně až do smrti." Přečetl a znuděně otočil stránku. Rychle pročetl další kapitolu.
"Ty pohádky jsou pořád stejné!" zabručel a zalistoval na poslední kapitolu. Poté co jí přečetl, vzdychl a otočil poslední stránku. Byla bílá, nic na ní nebylo. Vtom ho něco napadlo.
"Tati, přečti nám prosím pohádku," zavolalo na něj jedno z jeho dětí.
"Dnes si nebudeme číst," usmál se. "Dneska vám budu pohádku vyprávět."
"Byl jednou, kdysi dávno, zlý drak, který obsadil trpasličí horu..."