DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Vesničané mu ji přivlekli až k faře. Cestou ji mlátili a hlasitě povykovali.
"Krade slepice!"
"Uhranula Svojšovi krávu!"
"Mladá Rezková potratila, když se na ni podívala!"
"Ten den, co se tu objevila, se spustilo krupobití!"
Viděl, koho přivlekli. Potloukala se kolem vsi asi týden. Vesničané v ní viděli zlo. On asi desetiletou holku, teď hodně potlučenou.
"Co s ní, otče?"
"Zlodějka! Do želez s ní!"
"Čarodějnice! Zaslouží upálit!"
Snažil se je neslyšet. Nejsou zlí. Je to jen omezenost. A strach z neznámého.
Vzal děvče dovnitř a usmál se na ně.
"Ma dara, mri čhaj. Beš tuke tele. Sar tut vičinen?"

"Vítám vás v Galenově obchodě. Je libo náhrdelník pro slečnu?"
"Ne, ale rádi bychom navštívili tvoje sklepení," sdělila trpasličímu obchodníkovi Hawke.
"Moje... Cože?"
"Věděl jsi, že se v tvém podniku praktikuje krvavá magie?" uhodil na něj Fenris.
V trpaslíkově obličeji se mihlo několik různých výrazů. Moc dobře věděl, o čem je řeč.
"To musí být omyl. Mám v podnájmu pouze pár chudých studentů."
"Studentů, co obětují bezbranné elfky?" zavrčel Fenris.
"Občas si přivedou dámskou návštěvu, to ano."
"A nemrtví, co ti v noci vylézají ze sklepa tě netrápí?" Hawke ho odstrčila. "Máš sklep plný krys, Galene. A město vyslalo deratizátory."

Bídák měl co dělat, aby stihl točit jeden korbel za druhým. I tak si našel čas zajít ke stolu, kde si zrovna Kruege a Hora pochutnávali na ovaru.
"Takže kluci. Budeme dělat, že Kruege neviděl ten vzkaz, že má zaplatit sekyru. Taky budeme dělat, že jsem vyhazovači neříkal, aby ho nepouštěl dovnitř," začal s milým úsměvem, což bylo něco děsivého.
"No když jsme se tak hezky shodli, tak já budu dělat, že jsem se nedomlouval s Kruegeho šéfem a nebudu dostávat jeho výplatu přímo."
"Tak tohle není dobrý kámo," vydechl Kruege.
"Aspoň mezi námi není nic zlého," uklidnil ho Bídák.

Když Elsje vystoupila na tribunu, kterou pro její popravu stloukli, neslyšela hukot davu. Slyšela jen křik umírající herberkářky, jež po ní chtěla tu nejsvatější oběť. Ale nakonec by dala přednost hluku lidu.
Zavřela oči před sluncem pálícím na Dam. V červených skvrnách na víčkách viděla rudou krev prýštící zpod sekyry zaseknuté v té ženské. Nemohla před tím nikam utéct.
„Lituješ svých činů?“ ptal se jí tlumočník. Pohlédla na kněze, hrozivě lamentující svatá slova. Chtěla křičet, dralo se jí to z hrdla, ale nemohla. Mlčela.
Malíř přeplul gracht a pohlédl na její tělo bezvládně visící na sloupu. Smrt dostala přídech nesmrtelnosti.

Lid vzal vládu do svých rukou a to se vykořisťovatelům, kteří tyli z dřiny dělníků, nelíbilo. Samozřejmě si lid bral majetky, které tito fabrikanti a kulaci neoprávněně vlastnili. Vše do rukou lidu! A jak řekl soudruh Gottwald, s reakcionáři bylo třeba zatočit.
Přebíral jsem jménem lidu cirkus. Nic moc, vykořisťovatel zřejmě majetek schoval.
Koně?
Postřílet! Pracující lid potřebuje maso.
Direktorovic slečinka pro ty koně brečí, prý je měla ráda.
Do výroby s tebou, ať poznáš tvrdou pěst dělnické třídy, imperialistická děvko! Už žádné natřásání před zbohatlíky.
Cvičení medvědi? Zastřelit. Stejně se pracujícímu lidu nepředváděli.
Direktor brečí.
Konečně nastává spravedlivý řád.

„Už ji vezou,“ ozývalo se mezi lidmi na městském rynku. Jejich oči sledovaly zamřížovanou káru, ve které se choulila osoba, kterou všichni dobře znali.
Koně se zastavili za městskou branou, kde byla připravena hranice. Biřici vyvedli odsouzenou, zatímco muž v černém plášti četl rozsudek: „Bylinkářku Magdalénu uznal soud vinnou ze spolčení s ďáblem. Odsuzuje se k smrti upálením. Rozsudek budiž vykonán ihned.“
Magdaléna se rozhlédla a její hlas rozezněl popraviště: „Pohrdám vámi všemi. Nevidíte zlo kolem sebe. Myslíte, že mluvíte pravdu, ač z vašich úst čiší jed. Nasloucháte polopravdám. Proto proklínám vás i celé město.“
Za rok vymetl město mor.

„Nemůžeš projít. Cítíme v tobě zlo.“
„Jděte mi z cesty, vy zablešený opice.“
„Nevyhrožuj Prastarým nebo tě stihne trest.“
„Už jsem byl potrestán. Vesmír mi vzal to nejcennější.“
„Je nám líto tvé ženy, ale hněv ji zpátky nepřivede.“
„Ten ne, ale změna pravidel ano.“
„To nemůžeš udělat!“
„Ale můžu. Vezmu si, co mi vesmír dluží.“
„Zastavíme tě!“
„Mě nikdo nezastaví. Jsem Doctor, co jste vy!“
„Mizaru!“
„Kikazaru!“
„Iwazaru!“
„Jenom tři pitomý opice. To je toho.“
„Je nám to moc líto hochu, ale můžeš si za to sám. Nevidět zlo, neslyšet zlo, nemluvit zlo, to bude tvůj trest po zbytek věků.“

Její syn právě rozbil další rádio. Po sečtení všech tabletů, telefonů, televizí a jiných spotřebičů to bude už nejméně dvacátý přístroj. A nemůže se utěšovat, že to nebylo schválně, kladivem a šroubovákem se omylem rozbíjí jen těžko. Odejde od dveří ke sporáku, pustí ventilátor v digestoři a zpívá, aby se nemusela dívat a poslouchat ty hrozné křupavé zvuky z pokojíku. Když něco řekne, syn stejně neposlechne a manžel jen zamumlá, že synovi nic nedopřeje. Že destrukce přejde a přijde konstruktivní období. Jen aby to bylo dřív než synáček zjistí, že kladivem a šroubovákem lze zajímavě rozebrat i zvířata a lidi...

Malá místnost, železný stůl, skleněná stěna.
Policista, který se spisem přechází sem a tam.
"Váš otec byl pěknej hajzl. Někoho takového tu tak často nemíváme. Není divu, že skončil tak jak skončil. Všechny ty vraždy se mu jednou musely vrátit."
Zvednu k němu nechápající výraz.
Neslyším.
"Přestaňte předstírat, že nic nevíte. Jistě v tom máte prsty. Ve všech těch zmařených životech! Tohle je také vaše vina!"
Otevřená složka s fotografiemi pleskne o stůl.
Netečně zírám na tu zkázu v naší jídelně.
Nevidím.
"Řekněte mi, co od Vás chci slyšet a můžeme se domluvit."
Zlehka zavrtím s nevinným výrazem hlavou.
Nemluvím.

"Ne, my si tu poradíme, děkujeme."
"Máme se dobře, stavte se na večeři a uvidíte."
Starosta Andalu takhle vždy odmítal kolonisty snažící se přestěhovat jeho lidi.
Andale bývalo hezké městečko, ale když bomby přestaly pršet, v Andalu zbylo pár domů uprostřed radioaktivní pustiny.
Starosta svým svěřencům dávno vysvětlil, že se jim lépe žije, když jsou sami, a tak se obyvatelé Andalu s cizinci nebavili a žili své životy téměř jako před válkou.
Kupec, který navštívil Andale, byl vždy pohoštěn čerstvým masem.
Nikdo se na nic neptal, ani na to, kde se bere to maso, když široko daleko nebyla žádná stáda.