DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Simbacca, Tygr a Prasátko pokračovali v cestě, ale moc daleko nedošli. Našli totiž něco, co by žádné zvířátko nikdy najít nemělo. Leželo to na zemi, takže to takticky obesoupili a pohled na ně by nejednoho šintoistu naplnil nevysvětlitelným štěstím.
Prasátko si hrůzou zakrývalo oči, jak to ostatně dělalo i při pohledu na vanu.
Tygr zase uši, protože takovou hrůzu slyší tygři opravdu tuze neradi.
A Simbacca se zahryzl do nalezené větve, aby nezačal nadávat, protože to by se v takové pohádce opravdu nehodilo.
Co že to vlastně bylo? Ztracené rádio Kryštůfka Robina. A zrovna zpívala, nebo tak něco, Miley Cyrus.

Volili.
To jiní.
Mávali vlajkami, volali a zpívali.
Mlčeli.
Chodili v průvodech.
Zůstali doma.
Rozbíjeli vitríny obchodů.
Poctivě podporovali drobné obchodníky židovského původu.
Kreslili Davidovy hvězdy.
Neměli doma barvu.
Přehlíželi vysklené, prázdné byty. A krčili rameny nad těmi, co se jednoho dne vytratili.
Zajímali se. Ptali se. Litovali.
Nebránili si v tom, aby si vzali. Jen ohrnovali nos nad původem věci.
Nekradli, nebrali. Ani živé, ani mrtvé.
Posílali syny do armády. Hrdě, důstojně.
Litovali, plakali... Odešli z povinnosti a kvůli výhrůžce zastřelením.
Krčili rameny nad průvodem zubožených lidí táhnoucích se městem. Nevšímali si objektů v dálce.
Netušili o koncentračních táborech.

Nebylo snadné nevidět zbité sluhy v jejich tvrzi, neposlouchat zvěsti o Gregorovi a těch dívkách, nemluvit o tom, jak přišel o sestru, otce a půl obličeje.
Sandor se ovšem učil rychle a Lannisterové našli pro jeho schopnosti využití.
Neviděl Cerseiny modřiny a Jamieho vztek. Neslyšel chichotání děvek v králových komnatách. Nemluvil o Joffových spádech. Neprotivil se příkazům. Když měl bojovat, bojoval. Když měl zabít, zabil. Gregor byl rytířem a svět byl plný svinstva.
Malá vlčice by to měla chápat a ne mu v jednom kuse předhazovat, že zabil toho řezníkova kluka.
Ptáček to měl pochopit a nezpívat mu o milosrdenství.

Je nespočet hříchů před tváří Nugátovou. Skoro cokoliv, na co si vzpomenete, je nebo lze použít k hříchu. Ženy vzývaly Vévodkyni, nebo spíše její barvotiskový obrázek, a doufaly v zázrak, který nepřicházel. Posílaly své syny do války. Snad už měla být poslední, stejně jako ta předchozí a předpředchozí, a v naději čekaly, v jakém stavu se jim vrátí - a zda vůbec. A modlily se k Vévodkyni za jejich zdraví.
Vévodkynin obrázek byl bohužel pouhým obrázkem, obrázek nevidí, neslyší a pomoci se u něj nedovoláš. Jen Coto věděla pravdu. Nemodlila se k obrázku vévodkyně. Ona hovořila s Vévodkyní. Ona jí naslouchala.

Nevidím zlo...
On ho viděl. Moc dobře. Viděl bídu každého jejich dne. Viděl, že nemají ani na chleba. Viděl, jak je bijí. Jak je zavírají do vězení. On to viděl.
Neslyším zlo...
On ho slyšel. Slyšel jejich řev, když procházel věznicí. Slyšel každý jejich vzlyk. Slyšel každou kletbu. Zoufalou prosbu jejich úst.
Nemyslím zlo...
On myslel jen na jejich dobro. Chtěl je vidět veselé, chtěl slyšet jejich smích. Miloval ho. Učil je ctít Boha a Pannu Marii. Učil je se postarat. Učil je, jak na zlo nemyslet.
Nevidím, neslyším, nemyslím, nemluvím...
Viděl, slyšel, mluvil. Myslel. Pomáhal.
Don Bosco, obyčejný kněz.

Caesar si povzdechl, vypadalo to původně neškodně. Jeden otrok, jedna věta. Ale po tolikerém opakování mu začínala vadit.
Copak nehledí jen na dobro své říše? Nenaslouchá lidem k prospěchu všech? Nemluví o samých dobrých a potřebných věcech?
Zaslouží si triumf bez hořkosti. Triumf bez připomínky své vlastní smrtelnosti. Triumf takový jakým má triumf být.
Sáhl po tradičním prostředku a nakapal si do uší vosk.
Jásajícími ulicemi projel v tichu, ale s pocitem všemohoucího boha.
A tak neslyšel, že mu otrok po jeho boku nenašeptává nenáviděnou větu: “Nezapomeň, že jsi pouhý smrtelník.”
Věrný otrok ho varoval: “Dej si pozor na Bruta.”

Při pohřbívání obětí, když na něj tedy dojde, jim snad vždy vstoupí slzy do očí. Těžko předstírat, že ti mrtví nejsou nebo že nemohli prožít lepší život.
Kolikrát touží zacpat si uši, když dorazí nové zprávy. Chtěli by slyšet o jiných věcech než o výsledcích dalších bitev a nových sporech.
Chtěli by si povídat krásné věci, radovat se spolu se svými blízkými ze života. Snad by si přáli vynechat z řeči všechny ty původce svého neštěstí. Ale takový jejich svět není. A když se o svém neštěstí zmíní, nemají už sílu hledat pro jeho popis alespoň hezká slova. Použijí ošklivá.

Nevidím zlo.
Musím se soustředit jen na technické a technologické problémy při výrobě a montáži raket.
Těla dělníků, roztrhaná při explozi, odklízejí dřív, než přijdu.
Neslyším zlo.
Přede mnou vězně nikdy nebijí, sám jsem si vybral ty nejschopnější, tak proč si ničit pracovní sílu?
Skladiště je mimo doslech od mé pracovny.
Nemluvím zlo.
Stavíme tu rakety pro mezikontinentální lety. A tím pádem se připravujeme na lety od vesmíru.
Na Londýn je namířili jiní.
Nečiním zlo.
--------------
Jmenuji se Wernher von Braun a jsem konstruktérem a velitelem továrny na výrobu mezikontinentálních balistických raket. A teď mne omluvte, musím balit. Budu měnit zaměstnavatele.

Tábor vypadal žalostně. Hadrové stany, matrace na zemi, pár beden a dieslový generátor, nikde ani noha. Edvin se obával nejhoršího, ale celou posádku našli záhy v závětří u televize, což postapokalyptický dojem dokonale podtrhlo.
„Jistý svědomitý občan mi napsal,“ hlásal kdosi v přístroji, „že nechápe ty zlé pomluvy na adresu našich chlebodárců.“
„Doktor Breen,“ vysvětloval mimozemšťan, „administrátor, arcilotr.“
„Píše, že neviděl ani neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení takzvaného hnutí odporu, že je lidstvo vyhlazováno, a nebude tedy podobné lži anarchistických elementů rozmnožovat. Svědomitý občane, dobře činíte...“
Edvin naklonil hlavu a přemýšlel, proč mu ten člověk tak hrozně připomíná opici.

Když na mezi nám zpívá ptáček,
a květy trávu ozdobí,
tu zezadu mi na můj fráček,
klesne lejno holubí.
Zhrozím se ty neřáde,
buď ti nebe těsné
no radši dělat pořádek,
než ti to tam zaschne!
Při tom dumám za co jsem si,
tu nečistotu zasloužil,
že by „ejhle člověk!“ pomyslel si?
a tak nade mnou zakroužil.
Ale hrozit na něj? na co taky,
snad ani zle mu nadávat,
zas odletí si, v bílé mraky,
přec, svá další lejna rozdávat!
Že začíná být čim dál těžší,
míst kde tu havěť nevidět?
a nehoda je hnedle menší,
ne je začít nahánět.