DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

Mmle Ubohá nesměla vidět žádné cizí představení.
Kouzelník ve vysokém klobouku tvrdil, že by to podrylo její koncentraci. Prý by pohled na konkurenci narušil její výkon.
Mmle Ubohá nesměla být fotografována nebo filmována.
Kouzelník tvrdil, že záznam zkresluje...
Nikdy se neuviděla cizíma očima.
Mmle Ubohá nesměla číst recenze. Ani na své vlastní kusy.
Kouzelník jí místo toho pořád dokola říkal, jaká je dokonalá, skvělá a vůbec. Kritici že jsou buď podplacení, nebo zaujatí, nebo prostě lžou. Kritika, má drahá? To je čiré, koncentrované zlo!
Byly dny, kdy mu to věřila. A taky ty druhé.
Občas nám jí bylo docela líto.

"A opravdu to funguje?" zeptal se dost nevěřícně ředitel věznice.
"Naprosto, vždyť, když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Pokud nikde neuvidí a neuslyší zlo, ani je nikdo nebude poslouchat, když budou říkat zlo, není přece žádný důvod, aby ho konali. Navíc, nebudou mít příležitost ho konat. Jistě, ještě je tu problém s jídlem, ale to vyřešíme. Tak co, plácnem si?"
Tak vznikla zabijácká jednotka z bývalých vězňů. Zabíjela, koho mohla. Ale léčba přece něco udělala. Jednotka nezabíjela, aby získala peníze, nebo ze zášti. Žádná z těchto špatných vlastností v tom nebyla. Vraždila, kvůli nudě, která v 'polepšovně' vznikla.

Celkem byli tři. Jejich jména nejsou důležitá. Důležité je to, co Vám řeknu za chvíli.
Jeden ze skupiny nemohl vidět zlo, protože byl celý život slepý.
Druhý z nich nemohl slyšet zlo, protože byl celý život hluchý.
Třetí z trojice nemohl říkat zlo, protože byl celý život němý.
I přes všechny tyto vady však stále zůstávali živi.
Jedli jídlo, pili pití, dýchali ten stejný vzduch jako všichni ostatní. Měli své radosti i strasti. Znali lásku, porozumění, přátelství, ale i závist, zlobu a nenávist.
Každý z nich sám za sebe byl ničím. Dohromady jako celek ale tvořili jednoho člověka, jednu entitu.

Ze všech Mýtů, které si své prokletí přinesly i do Nového světa, je na tom Káj nejhůř. Střep ze zrcadla Sněhové královny tkví v jeho oku tak hluboko, že jej nelze vyjmout magií ani skalpelem. Jeho účinky jsou strašné. Za kýmkoli, na koho pohlédne, vidí všechny zlé skutky, které kdy vykonal. Malé, velké, nechutné, tajné, zahanbující, podlé...
S takovými obrazy před očima se nedá šťastně žít, věřit lidem, mluvit laskavě, slyšet smích. Proto dává přednost rychlé práci s nožem před zrcadlem a úlevné permanentní slepotě, která ho opět učí vidět dobro.
Ne na dlouho. Oči v důlcích totiž neustále dorůstají.

"Zlatíčko, máš povolenou kravatu!" zašeptla nespokojeně. "Uprav se, ať se za tebe nemusím pořád stydět." To byla poslední věta, kterou mi věnovala, než se omluvila a odcupitala probrat cosi neodkladného s Markem. Už je to hodina, stojím a čekám. A přiznám se, trochu se nudím. Ovšem Tereza je ve svém živlu. Navazuje pracovní kontakty. Marek ji právě vzal kolem pasu. Tereza se hlasitě směje. Cítím se provinile, ale odcházím na terasu zakouřit si. Útlá plavovláska s bleďounkýma očima v šatečkách s hlubokánským výstřihem utrousí: "Že si to necháš líbit." Co na to říct. Vracím se zpět. Jsem její osobní strážce.

Když se v novinách objevila zpráva, že dánský Červený kříž má povolenou návštěvu Terezína, lidé se zaradovali. Ne každý věděl o hrůzách koncentračních táborů a oficiální zpráva Červeného kříže to mohla změnit.
Nacisté však už věděli, co dělat. Stačilo omítnout několik domů při hlavní silnici, do oken dát závěsy, připravit makety obchodů, muzea a banky. Všichni staří a zmrzačení měli přísný zákaz vycházení. Čirou náhodou měla delegáty ještě před příjezdem potkat skupinka pěkně oblečených dívek s košíky ovoce. Ovoce, které chybělo na jídelníčku už několik měsíců. Vše dopadlo, jak nacisté doufali. Vyslanci neviděli utrpení. Neslyšeli pláč. A tak zlo neodsoudili.

Byl už večer a Cris si přisedl k Tonymu. Oba se dlouze na sebe podívali a pak se Tony uchechtl.
"Co je?" zeptal se rudovlasý.
"Crisi, dokážeš ty vůbec lhát?"
"A proč bych lhal?"
"To lidi dělaj, aby přežili. Je to instinkt."
"Já nerad lžu." Anthony se zasmál.
"Celkově jsi strašně pozitivní. Někdy mám pocit, že ti ani nedochází, co se děje a v jak moc velkém průšvihu jsme."
"Děláš, jako kdyby to byla tak zlý, vždycky jsme se z toho dostali."
"Pravda, ale to neznamená, že budeš ignorovat fakt, že jsme v rejži!"
"Vždyť jsme jenom ve vězení..."
"Ugh..."

V Batman Begins Alfred Brucovi několikrát zopakuje, že nad ním nikdy hůl nezlomil. Vždy se mi vybaví podobnost s učitelskou profesí; na tu je také potřeba koňská dávka tolerance a trpělivosti. I ten největší třídní "hajzlík" dovede jednou příjemně překvapit. To, že si sem tam někdo při hodině nevhodně nahlas uleví hrubším slovem, nutně neznamená, že se vůbec neumí ovládat. Vždycky nám říkali: "Buďte k žákům konkrétní". Takže neexistuje žádné: "Vy jste úplně blbej," ale: "Ty časy Vám moc nejdou." A že je někdy docela fuška to s některými jedinci zvládnout. Doufám, že mi ten nadhled vydrží, stejně jako Alfredovi.

Když slova přísahy na rtech mi visí
a v záři pochodní břitký meč tasím,
zlo kolem plíží se jak tlapky krysí,
myšlenky na to však jak požár hasím.
Když dlažbu pokropí horká krev rodných,
zabíjím, nemám však vědomí hříchu,
pohledem uhýbám do směrů vhodných,
zvítězit nechávám jenom svou pýchu.
Když plamen hladový stravuje stěžně,
„Ne, bratře, vážně se nebudem‘ vracet.“
Hlavici meče jen pohladím něžně,
nechápu, proč náhle chce se mi zvracet.
Až jednou zemřu a budou mě soudit,
celý kruh Valar chci mít za porotce.
Nebudu jak hlupák o milost loudit,
však zeptám se, zda je zlé milovat otce.

Slyšela svého otce, jak říká mistru Thornvaldovi, kde leží hroby jejich rodiny.
Ale nepochopila, jak to souvisí s platbou za mistrovu práci. Ne dostatečně včas.
Když o Svátku mrtvých nesla k hrobům obětiny, jak jí otec nařídil, byla už skoro tma. Přesto viděla muže, který tam na ni čekal. Poznala ho. Dokonce ho chtěla pozdravit.
Pak ji zatáhl do jeskyňky ze starých, mrtvých růžových keřů.
Nedošlo jí, že se smí bránit. Ne dostatečně včas.
Skončil. Pak ji ještě proklel. Pokud prozradí jeho jméno, zemře.
Když ji těhotnou vyháněli z domu, styděla se. Bála se. Mlčela.
V Bjørkhallenu její krev promluví.