DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo

"Pán strážnik, pokúsil sa ma zožrať!" sťažovala sa Červená čiapočka na odbore ochrany rozprávkových bytostí.
"A vy ste nič nespoznali? Ani keď prehovoril?"
"Starká mala nádchu.."
"A že má trochu inú figúru ako vaša starká, vám nenapovedalo?"
"Starká držala stále nejakú diétu...pane, dôrazne žiadam, aby bol vlk odstrelený!"
Strážnikovi začalo byť vlka ľúto. Dievča, čo nepočuje zlo, ani keď strašne kecá, nevidí zlo, ani keď sa mu doslova díva do huby..
"Iste, slečna."
Pošle za ním toho nováčika, čo sa mu podarilo postreliť sa pri výcviku do vlastného..ehm..pozadia. Vlkovi snáď dojde, že sa má tváriť ako štvanec..

Kdykoli, kdekoli.
Den první.
„Nezdá se ti, že to jsou modřiny?“
„Ne nejsou, to jsi se přehlídla.“
„Určitě?“
„Určitě!“
Den druhý.
„Neslyšel jsi v noci nějaké divné zvuky? Jako rány od sousedů z bytu…“
„Ne, vůbec.“
„Vážně ne?“
„Jednoznačně!“
Den třetí.
„Neměli bychom zavolat policajty?“
„A to jako proč?“
„Vždyť víš… Vrátil se dnes domů hodně opilý. Určitě ji zase zmlátí.“
„Nepleť se do toho! Co ty víš, jak to mezi nimi je…“
Den čtvrtý.
„Ve čtvrtek je pohřeb. Půjdeš?“
„Ne, proč?“
„Možná jsme tomu mohli zabránit…“
„A jak? Copak jsme mohli tušit, že je to tam tak špatný? Neblázni…“

Kam ten svět spěje, říká si občas každý z nás. Dnes se musíme vypořádat se změnami, které jsou občas častější než změna ročních období. Člověk se začal čím dál tím víc separovat, jak generačně, tak i v okolí. Doby, kdy každý znal každého a místní drbny věděly od barvy spodního prádla, až po to co jste měli k obědu, vše, už dávno uplavaly v dál. A tak člověk raději nevidí, neslyší a nemluví nic zbytečného, aby to nedopadlo tak, že to sám schytá. Zla je kolem nás spousta a lidí ochotných pomoct už mnohem méně. Ale možná časem bude lépe.

Dětský křik sténá starým domem,
žena sedí v pokoji soukromém,
čmárá si brkem na papír psaní,
okázale nevšímá si toho štkaní.
Moc dobře ví, co se nahoře děje,
že její dcera opět vítá zloděje,
ukrutného vraha nevinnosti,
mlčí ale už jenom z povinnosti.
Proč schytávat další tvrdé rány,
když jiné facky jsou jí dány?
Málokdo ví o nečestné oběti,
jak manžel zná se jen k dítěti,
o zlu se nemluví, zlo se neslyší,
nevidí se, jen chování se omluví.
Co by společnost na rebelku řekla,
vždyť je to jen ženuška vzteklá.
Nemůže ponížit vlivného manžela,
proto raději vůbec nic nedělá…

V životě se řídím jen několika jednoduchými pravidly.
Našlapovat opatrně. Tiše. Abych nezpůsobila škodu. Nebo způsobila tu nejmenší.
Nesoudit ostatní. Protože sama nechci být souzena.
Zavřít oči, když nedokážu ve všem tom životním balastu vidět to dobré. Za víčky není vždycky jen tma. Je tam celý svět.
Odstřihnout uši, když nedovedu mezi hlukem rozeznat něžné tóny. Vím, jak šumí tráva, jak zní seno, když se prohrabuje hráběmi, jak zpívá les, zurčí řeka a cinká město. Jak zní hlasy milovaných lidí. I těch, kteří už tu nejsou.
Ale hlavně se řídím jednou důležitou věcí...
Nemám-li, co dobrého bych řekla, raději mlčím.

V bytě číslo 15 v pátém patře panelového domu u náměstí panovala celý den atmosféra, která by se takřka dala krájet. Šlo o to známé a zcela nezaměnitelné ticho před bouří. Teď už je večer. Půl osmé. Podává se večeře. Muž a jeho dcera sedí u stolu a vyčkávají. Dlouho se nic neděje. Otec začíná soptit. Sprostě nadává a vysílá neslušné signály směrem k manželce. Strhává se válka. Žena přichází z kuchyně, třímá talíř polévky, klopí jej manželovi do klína. Ten se zdvíhá, napřahuje ruku, posílá družku k zemi. Slovní přestřelka je slyšet až k sousedům. Dcerka prchá z pokoje.

Poodhrnula záclonu. "No jasně, zase ta vožralka zespoda. Pojď se podívat! Nechává děcka doma samotný a kdovíkde se peleší. A ten její starej, to je taky něco, mlátí je jak..."
Sousedka dychtivě naslouchala.
Záclona tyto věci odkrývala velice často.
"Chudáci ty děti!"
Jednoho dne na místo přijela policie v závěsu se sanitkou. Rozčileně sledovala muže nesoucí nosítka s malou bezvědomou postavičkou.
"Vždycky jsem věděla, že to takhle jednou skončí," vykládala každému, kdo ji poslouchal.
"Co od takovejch čekat..."
"Proč jste to nenahlásili?" neudržel se jednou někdo.
Nevěřícně se na něj podívala.
"My jsme přece slušný lidi! Nebyla to naše věc!"

V zahradě roste rožitý ořešák. Le se na něj vždycky těžko, jenže já znám kou, a to mě vyve až do koruny. První ořech měl ve skořápce m, takže jsem ho roupla snadno, ale hned druhý nešel rousknout ani za nic. Vrátila jsem se pro tátovo že a hnala se omkrk zase zpátky, abych se jím pustila do bivého ořechu. Jenže ořech se nedal, a jak jsem do něj rozbeně bušila, mila se pode mnou větev. Táta se pak moc rozbil. I když jsem že uže rychle vytáhla, stejně zre. Moje princeznovské pozadí to pěkně slí. Hry mě potom svědomí.

Lodovik? Nic nevím. Nic nemůžu říct.
Počkej, dcero!
Psát mi nezakázal.
Vím, kdo to je a také kým není.
Není tak svatý, tak dobrý, jak se tváří.
To já mu dal mnišský šat, to já ho oděl ctností, to já dal jeho odpornému plánu nádech zbožnosti.
Teď si to vyčítám.
Plán. Jen zástěrka to je. Že prý chce vrátit mravnost do ulic Vídně. Že sám si zasáhnout netroufá. Ničeho tím nedosáhne a dobře to ví. Je to pro něj jen hra. Hra na Prozřetelnost.
Už víš, kdo se skrývá pod tou kápí?
Bojím se o tebe, dcero. Bůh tě provázej.

„Odpusťe, miss,“ potřásl jsem hlavou. „Ale je to stejný zmetek jako ti lumpové. Tvářil se, že neslyší jejich urážky, předstíral, že nevidí, jak se vám snaží ublížit. Ani slovem se vás nezastal.“
Odvrátila své překrásné sametově hnědé oči.
„Neznal jste ho před tím, než poprvé okusil ohnivou vodu. Byl to čestný muž. Mohl se stát velkým náčelníkem našeho kmene.“
Pohlédl jsem s odporem na lidskou trosku válející se na slámě. Pomočený a v kaluži vlastních zvratků vyspával whisku, kterou si dnes prolil chřtán. Jen z ohledů na ni jsem si neodplivl.
„Jak říkám, zmetek.“
„Přesto Nšo-Či svého bratra miluje, mister.“