Žaponérie

Řady před výlohou se hromadily a tržba rostla. Po sedmi dnech, kdy se na ni ptal každý den jeden člověk, však začal majitel slýchat řeči. Před výlohou stávali lidé, ale nikdo nevcházel dovnitř.
Nechal si tedy zavolat ochranku domu.
"Co se děje? Proč jsme dnes nevydělali ani sen? Zvlášť když nám jeden sedí ve výloze."
"Zákazníci se bojí, pane."
"Vždyť venku jich ale stojí!"
"Ano, pane. Sedm. Pořád ti stejní."
"Sedm? A co dělají?"
"Kulí, pane. Kulí oči."
"Krásná je. Pozvali jste je dovnitř?"
"Ne na výlohu. Na přicházející. Kdokoliv přijde, hrozí mu příšerný osud. Snad je v pokoji neočarovala!"

Ičiro začal opět poskakovat po místnosti v pokusech vypadat jako kovboj z televizních seriálů, které v poslední době nabyly na popularitě. Vydával při tom ty neidentifikovatelné zvuky. Za mým úsměvem nad jeho hrami se skrýval úzkostlivý hořký smutek. V dlaních mi ležely jeho výkresy ignorující veškerá pravidla kompozice či reálné fyzické stavby čehokoliv, přesto jsem jen přikyvoval, když mi začal vyprávět, o jaké monstrum se jedná.
"A co kdybys tu udělal trochu jinou barvou? Nebe přece není žlutozelené."
"To je radioaktivita!"
"Ale trochu modré by tam mohlo být," přistrčil jsem k němu pastelky.
Odkopl je stranou a pokračoval v hře.

Přichází tři herci.
Herec1: Já jsem jeden místní člověk. Doprovázím dva poutníky do zdejší svatyně. Jen pojďte za mnou.
Herec2, Herec3: Ano. Ano.
Herec1: Dnes je krásné počasí. Bude-li takové i nadále, budeme tam raz dva. Hleďme! Člověk se na chvíli zapovídá a je tu.
Prosím, pánové. Račte vyslovit své prosby.
Herec1 odchází.
Herec2, Herec3 se jdou pomodlit a darují svatyni mince a jídlo.
Herec2: Já jsem jeden poutník a přišel jsem prosit bohy o bohatou úrodu.
Herec3: I já jsem jeden poutník. Snad mi bohové dají syna.
Herec2, Herec3 odchází, Herec1 přichází, krade obětiny.
Herec1: Moje prosby bohové vyslyšeli.

Zvláštní jednotky Šinpú. Znělo to zvláštně. Šel do toho dobrovolně, nikdo ho nenutil. Ale teď, když před ním ležel list bílého papíru, nebyl schopen do toho jít s takovým nadšením. Nějaké poslední myšlenky? Poslední vzkazy rodičům? Nemůže tam přece napsat, že do toho nejde.
Mladá sakura.
Ano, byl mladým stromem, který čekal na popravu. A tak její listí spadlo k zemi dříve, než přišel jeho předem určený čas.
V prach se mění během chvil.
Nechtělo se mu uhořet v kokpitu. Musí však pomoci oslabit nepřátelský útok.
Přec netouží v to.
Zmačkal papír. Úředník se chopil pera za něj. "Jdu tedy."

"Hanšiči, musíš mi pomoct," přišel jednoho dne Medvěd* prosit k inspektorovi. "Do lázní mi nikdo nechodí, protože nějaký samuraj rozhlásil po městě, že okrádáme zákazníky, zatímco se koupou."
"A co se mu ztratilo?"
"Prý meč. Ale ten den odešel s oběma."
Na druhý den se Hanšiči se samurajem setkal. Předchozí den si na něj již vše pečlivě zjistil.
Přitočil se k němu u stánku s vějíři.
"Říkáte, že k Lázeňskému Medvědovi lepší nechodit? Proč?"
"Okradli mne tam."
"A ohlásil jste to?"
"Oni mi vše proplatí."
"Takže neohlásil. Platit nic nemusí, protože ohlásil on vás. Za poškození pověsti. Tak funguje zákon."

Tezuo udeřil dlaní do automatu. Byl to už rok. A tohle nebyl příběh od Murakamiho, aby se vydal hledat jukebox, který by mu jí připomínal. Potřeboval se sebrat jiným způsobem.
Posadil se na kraj zídky u hospody, aby si zapálil cigaretu. Jak v bundě pátral, narazil dlaní na malý sešit. Kdysi mu do něj psávala vzkazy, myšlenky, co ji napadly. Poslední záznam byl o měsíci z jejich výletu do hor. O tygru a reinkarnaci.
O nohu se mu otřela černá kočka. Podrbal ji za uchem.
"Stále se touláš?"
"Jako ty. Doufala jsem, že ses přes mě už dostal."
"To Murakami... "

Hanšiči přede mne položil talířek s plátky masa.
"To je salám. Ze země Rakouska-Uherska. A toho se týká i dnešní historka."
Nagasaki bylo spojením s vnějším světem pro uzavřené Japonsko. Několik dní po vylodění evropské výpravy byl Hanšiči povolán. Zmizelo cenné zboží. Hrabě Erwin Dubský na něj proto tlačil, aby situaci rychle vyřešil, proto se rychle dal do práce. Nechal si potvrdit drby o prodejcích exotického zboží, ale nic nezjistil. Teprve hostina místního pána vzbudila podezření.
"Dotyčný zbožňoval cizokrajné zboží a podával všem asi deset deka salámu. Toho ale bylo mnohem víc v jeho spíži. Ta loď byla prvním importérem."

Na střeše chrámu v Nikkó sedí tři vyřezávané opičky. Jedna si zakrývá oči, druhá ústa a třetí uši. Tyto tři moudré opičky symbolizují vyhledávání dobra v lidech, jejich řeči i v té vlastní.
Domácnost detektiva Hanšičiho ji několik dnů hlídal zpovzdálí žebravý mnich. Obličej mu skrýval proutěný koš a v dlaních svíral misku na mince. Jako každý den vyšel detektiv ven a dal mnichovi zlatou minci. Hanšiči dobře věděl, že si jej představený místního kláštera hlídá. Vsadil se s ním, že dokud neodhalí, čím představený porušuje řád, bude posílat klášteru drobné. Dávno však věděl, že představený občas porušuje striktní vegetariánství.

Za deštivých nocí navštěvuje obchodní čtvrti samuraj oděný do slaměného pláště. Chodí od obchodníka k obchodníkovi, a pokud má navštívený štěstí, zanechá po sobě pouze kaluž vody. Nechce nic koupit. Má jen jednu otázku: "Kde je žena?"
Prý je zadlužený. Aby jej od dluhů zachránila, chodila jeho manželka prodávat majetek vždy skryta cizím očím v závoji deště. Nakonec mu utekla za lepším.
Městem se šíří, že navštívil i místního překupníka zahraničních cenností. Ten si jej spletl s pašerákem bílého masa.
"Už ji včera nalodili. Ráno odpluli. Peníze jsem ti poslal."
Oba ráno nalezli v krvi.
Samurajův duch bloudí městem dál.