Minerva

„Faraoni jedny zatracený,“ lamentovala domácí.
Faraóni? Tady?? Teď???
„Mravenci,“ vysvětlila bytná, když viděla můj nechápavý pohled. „Ty potvory vlezou všude.“

Přeměnit brouka na knoflík je v Bradavicích učivo třetího ročníku. Na schopnostech kouzelníka ovšem závisí, jak dlouho brouk knoflíkem zůstane.

„Jé, to jsou krásné korálky,“ jásala Lucka, když zase jednou přišla na návštěvu. „Takové zlatavé. Odkud je máš? Můžu si je vzít? Našila bych je na šaty tvé známé Elen.“
Elen byla mimořádně protivná manželka pražského lektvaristy. Kývla jsem.

To, že se zlaté korálky proměnily ve stovky mravenců právě uprostřed plesu, nebyl nedostatek mých schopností. Naopak. Finito incantem zvládám skvěle.

„On tě stejně nechce, tak proč se zdráháš?“
„Jak to víte?“ zajíkla jsem se.
Zasmál se.
„Nevím, jen jsem uhodl, že jsi do Prahy před někým utekla. Tak pojď, vždyť o nic nejde. Trocha radosti na nějaký čas.“
Zavřela jsem oči, abych si nepřipadala tak obnažená. Samozřejmě, hábit jsem měla zapnutý až ke krku, ale má duše, ta byla nahá. Ale neměl nakonec pravdu? O co jde? Chvilka potěšení, úlevy od marné touhy… alespoň na pár měsíců, než se vrátím domů.
Otevřela jsem oči a poprvé si Harolda pořádně prohlédla. Vypadal dobře.
Vztáhla jsem ruku a rozepnula si první knoflík.

PODZIMNÍ VÝSTAVA KVĚTIN – PŘÍLEŽITOST, JAK POTĚŠIT VAŠE ŠEDÉ, MODRÉ I ZELENÉ OČI

Výstavu pro vás připravil Československý svaz zahrádkářů, místní organizace Zelená fiala
Místo konání: Praha, Bílá hora, Růžová alej 35
Koná se: 25. října 1967, od 9 do 18 hodin
Naše spoluobčany zveme na podzimní výstavu květin, které pro vás vypěstovali členové místního svazu zahrádkářů. Čekají vás růžové, žluté sasanky, fialové podzimní astry i zářivě oranžové jiřiny.
Černou barvu nechte doma. Navlékněte modré nebo oranžové svetry a těšte se na modré nebe nad hlavou.
Vstupné: 3 Kč, děti do 6 let zdarma.
Rudá hvězda věčně září nad socialistickými zahrádkami.

Na výlet s Luckou a její rodinou jsem se těšila. Noční prohlídka Křivoklátu naplánovaná jejich známým kastelánem Mirkem, vypadala jako skvělý nápad… do chvíle, než se zasekly dveře hladomorny. Lucerna, kterou Mirek držel v ruce, jen matně osvětlovala vlhké zdi.
„Mami, já se bojím.“
„Vydrž, za chvilku pro nás přijdou.“
„Těžko, zamumlal zasmušile kastelán, „nikdo neví, že jsem vás sem vzal.“
Nenápadně jsem se chystala použít odemykací kouzlo. Potmě si nikdo nevšimne.
„Pojďme si zazpívat, bude nám veseleji,“ rozptylovala Lukáškovy obavy Lucka.
Tmou se začala linout jedna melodie za druhou.
Tohle byla pravá magie. Zaposlouchala jsem se. Moje kouzlení počká.

Návštěvu Petřínské rozhledny jsem mistru Haroldovi nedokázala odmítnout. Ale byla jsem obezřetná.
Jak hrdě zdůraznil, díky umístění na kopci sahá do stejné výšky jako věž Eiffelova. Na vrchol prý vede 299 schodů.
Stoupali jsme vzhůru, mistr těsně v mých patách. Jeho ruka na železném zábradlí občas překryla mou. Dech se mi napětím zasekával. Co teď?
Na dvoustém devadesátém schodu jsem zakolísala a prudce do mistra vrazila. Zatímco já se zachytila zábradlí, on se řítil dolů. Rychle jsem zamumlala polštářové kouzlo. Přece jen jsem ho nechtěla zabít.
„Strašně mě to mrzí, mistře,“ lkala jsem nad jeho zhroucenou postavou.
Lžu jen výjimečně.

Lucčiny kreace byly úžasné, ale šila je jen pro svou rodinu a pro mě.
„Měla by si sis někam dát reklamu, lidi ti pak ruce utrhají,“ navrhla jsem jí.
„To jako pana Vajíčka?“ zasmála se. „Poslat medvědy pro med?“
Představa české speciality vajíček na medu mě zaujala, ale trochu jsem nechápala souvislost jídla a oblečení.
„Pochop,“ vysvětlovala Lucka. „Reklama se dělá na zelí, na mlíko a na bagry. Já si přece nemůžu dělat reklamu. Dyť bych z toho měla problémy.“
Naštěstí kouzelníci neměli socialistický pohled na svět.
V Pražské vědmě se prostor našel. Lucka začala oblékat celou pražskou kouzelnickou komunitu.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice poměrně odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.

Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji sám vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“

Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Dospěla jsem k přeměně zdánlivého nic v něco – přišel čas vykouzlit růži jen tak ze vzduchu.
Teorie je prostá – vzduch přece obsahuje všechny potřebné molekuly.
Ovládnout je natolik, aby přestaly volně poletovat a vytvořily pevnou hmotu, je obtížné. Přimět onu hmotu žít a dýchat, dokáže jen málokdo.
Já ano.
Vzduchem se se rozlinula omamná vůně.
Pohled mistrových šedých očí byl nesmírně intenzivní.
„Jste opravdu mimořádná čarodějka,“ pronesl zvolna. Chvíli to vypadalo, že se dotkne mé tváře, ale pak suše dodal: „Měla byste se vrátit domů, Minervo.“
Pohodila jsem hlavou.
Po pouhých dvou měsících studia? Nepřijatelné. Potřebuji se ještě tolik naučit.

Z domova:

Vzhledem k neustále narůstajícímu šíření volných myšlenek na území ČSSR, které se z mudlů přenáší i na kouzelnickou komunitu, zapomínající pak na Zákon o utajení, vyhlašuje Ministerstvo kouzel toto opatření:
VŠEM KOUZELNÍKŮM SE ZAPOVÍDÁ POUŽÍT VÍCE NEŽ TŘI KOUZLA DENNĚ.
V případě neuposlechnutí, bude patřičný kouzelník neprodleně zbaven magie a vyhoštěn z území státu. (Kouzelníci se do dnešní půlnoci dostaví na ministerstvo kouzel, kde budou jejich hůlky opatřeny hlídáčkem.)
Opatření neplatí pro motáky a kouzelníky mladší jedenácti let, dosud nevlastnící hůlku.
Opatření vchází v platnost zítra, 5. dubna 1968 v 0.00 hodin a bude platit do odvolání.

Byla jsem osamělá – než jsem se spřátelila s dcerou své bytné a její rodinou.
Při pohledu na bundičku synka Lukáška, ozdobenou lokomotivou, jsem se neudržela: „Kdes to sehnala?“
(Už jsem pochopila, že takové oblečeni v obchodě běžně nepotkáš.)
Lucka se nadmula pýchou.
„Nesehnala, ušila. Ten můj pořád říká: Hlavně, aby to moc nestálo. Naštěstí mě šití baví.“
Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Takovou krásu bych nevykouzlila ani náhodou. (A že bych ji uměla ušít, o tom jsem si mohla nechat jen zdát.)
„Vytvoříš něco i pro mě?“ zaprosila jsem.

Já měla parádu za pár liber, Lucka nečekaný zdroj příjmu.