DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

Na kemp jsme dorazili až za tmy. Zapálili jsme oheň a střídavě pozorovali oblohu s hvězdama a plameny našeho ohýnku. Pak Robin vyndal z futrálu kytaru a spustil první verš: „Přiletěl k nám mimozemšťan od Mléčné dráhy…“
„Viděli jste to?“ ozval se náhle Čára. „Támhle u lesa? Něco tam zablikalo a zase zhaslo.“
„To bude ten mimozemšťan, o kterým Robin zpíval,“ zasmál se Árčí. „Vzal to přes Plejády až sem.“
„Tak se na něj jdeme podívat.“
U lesa jsme vytřeštili oči. Na mechu leželo malý lesklý cosi, u kterýho seděl zelenej mužíček. V maskáči.
„Ahoj, můžu si k vám přisednout?“

„Tam někde ve tmě král Angmaru svolává své věrné za hradby svého města, aby tam zformoval své oddíly,“ začal hovořit Gandalf. „Schyluje se k závěrečnému boji, milý Pipine. Bude to bitva, kterou Středozem ještě neviděla. Helmův žleb byl jen takovou malou předehrou k tomu, co nás čeká. Jen se podívej, jak zlověstně tmavá je obloha nad městem prstenových přízraků.“
Z Minas Morgul se ozval hluk, který byl slyšet až do Minas Tirith. Tmavé nebe nad ním se k úžasu všech, kteří stáli na hradbách Bílého města, rozzářilo barevným ohňostrojem. Teprve teď Gandalf pochopil, co se děje. Probíhá oslava Sauronových narozenin.

Když šla princezna do puberty, začaly králi šednout i chlupy na uších. Zlaté vlasy si obarvila na černo a nechala si udělat dredy. Budiž. Hvězdu na čele si nechala přetetovat na áčko v kroužku. Uf. Když začala squatovat s drakem v jeskyni, toleroval to. Když přišla s tím, že si draka vezme, bylo to na něj až až, ale měl jí rád, tak svolil, abdikoval a dal jim věnem půlku království. Drak se ujal vlády. Prostřední hlava kralovala, levá byla pro demokracii a pořád vyhlašovala volby a ta pravá byla diktátor jak vyšitý. A princezna měla konečně vysněnou totální anarchii.

Měla to být taková typická bojovka. Šli jsme ve skupinkách po svíčkách, na konci jsme se museli podepsat a vzít si tatranky. Jediným zpestřením byl učitel, schoulený v černém plášti při cestě zpátky. Když jsme kolem něj prošli, zvedl se a začal nás honit.
Bohužel to ale úplně neodhadl a osmileté dětičky reagovaly trochu jinak, než očekával. Ondřej začal houkat jako siréna a bleskurychle vyběhl k chatě. Anežka nechala v lese botu, ale nejlepší byl Jirka, který si učitele všiml. Respektive o něj zakopl. Ani tehdy ho však nepoznal, zlostně se zvedl a s výkřikem: "Blbej pařez!" do něj kopnul.

Morrisonova nemoc. Objevila se jako blesk z jasného nebe. Nebyla způsobena žádnou známou infekcí, nebyla podmíněna geneticky, nevznikla po úrazu. Zkrátka a dobře nikdo netušil, kde se vzala. A nedala se léčit. Mozky nemocných jednoduše něco neznámého likvidovalo.
Nikoho tenkrát nenapadlo, že by nemoc vůbec nemusela být pozemského původu. A i kdyby napadlo... ničemu by to nepomohlo. Stejně by se nedala léčit. V lidských silách bylo jen jakž takž tlumit příznaky, kruté, neúprosné a podivně pravidelné bolesti hlavy.
Nemocní do sebe pěchovali kvanta opiátů nebo páchali sebevraždy, když už ty šílené bolesti nebyli schopni snést.
Lodě žádný z nich neslyšel.

Všude kolem byla černočerná tma.
Zbyli jenom oni čtyři. Poslední svého druhu. Vyčerpaní, zmatení a chvějící se hrůzou. Neměli na výběr. Nemohli nikam uniknout. Museli zůstat.
"Já mám strach."
"Neboj se, sestřičko, neboj. My to zvládneme."
"Ale, co když-?"
"Nemůže se nás zbavit. Nás zbylé už potřebuje."
V odpověď se ozvalo lupnutí a jeden z nich zmizel.
Roztřásli se zimou a přimkli těsněji k sobě.
A náhle museli zpět do práce. Vydávat ty pokyny.
Mozkové buňky zatnuly zuby a vší silou-
Barbie ladně pohodila svou nádhernou hlavou. "Mám si koupit tyhle růžové botečky s mašlí, nebo tyhle růžové s filtry?"

„Donno, říkal jsem Time And Relative Dimension In Space! To prostě nejde.“
„A zkoušel jsi to?“
„Ne.“
„Tolik let cestování a ještě ses nebyl podívat na Velký třesk? Startuj, chlapče. U toho musíme být!“
*
„Jak se cítíš v časoprostorovém vakuu?“
„Cítím smrad. Jako…,“ začichala, „z mokré kočky?“
Doctor vyhlédl z TARDIS.
„Tak se pojď podívat.“
Uprostřed ničeho stála vana. Metafyzický sympaťák se v ní pokoušel vykoupat kočku.
„Taková kočka,“ začal opatrně Doctor, „jakou energii je schopna vyvinout, aby se dostala z vody?“
Donna ho vtáhla zpět do TARDIS právě včas.
Ten výbuch sice nešel slyšet ani vidět, ale rozhodně voněl.

„Zítra je školení. V pondělí nastupujete.”
„Víte, mně se to právě zítra moc nehodí,” řekl opatrně a v křesle se výrazně zmenšil.
Asistent produkce se zatvářil neurčitě. Později pochopil, že jde o výraz „jak myslíš, chytráku”.
„Dám vám naši příručku. V pondělí buďte naučený.”
I on nasadil výraz.
„Ano, myslím to vážně. Pošleme vám ji kurýrem.”
O pár hodin později mu na prahu přistála obluda. Byla plná pojmů, které by lépe vyjádřil slovy jako tentononc, támhleto, udělátko vlevo, hento, bazmek, věcička, knoflík, červená páčka. A co je sakra TARDIS?! Pracovat v BBC asi nakonec nebude taková zábava. Jde se pít.

They say it smells like fish. Clearly, they know nothing.
It smells like a dream of pink, soapy bubbles after a shower, with just a hint of her - just enough to make you lick your lips greedily, craving a taste.
It smells heavy and human and slightly bitter, like almonds, when you get down on your knees in a dirty bathroom stall in a club to eat her out. Still tastes glorious, especially when her knees buck and she fucks into your mouth wantonly, dripping wet.
Either way, there’s never been anything quite as intoxicating as the smell of pussy.