DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

"Víš, co se teďka děje? Jsme natáčeli, budu v bedně."
A proč se u toho tváříš vyděšeně?
"No, síla. Jo a objevili jsme novou sloučeninu. Teda izolujeme ji. Je těkavá."
To ty taky. Jak tohle zvládáš? Dobrej jsi, vo tom žádná...
"Jo, prosim tě, večer nestíhám. Píšeme s Pepou článek. Ne tamten, jinej, tamten už je hotovej."
Páni! Ty jedeš! A neklepej mi tady tou propiskou.
"No, já zas běžim, čekaj mě v laborce. Jo a pošli mi ty kopie, jo? Znáš to: chvátám, chvátám, nemám chvíli klid."
"Hmm," odpovídám a usmívám se.
Utekls nám do budoucnosti.
Vydržíš tam žít?

"Jak jako, že mi sem nepošlete taxi?" začal se rozčilovat Albert a pochodoval po Ivanově terase jako lev v kleci jatý.
O deset kilometrů dále probíhal na dispečinku jisté pražské taxislužby zajímavý rozhovor...
- Jak jste říkala tu adresu? V Roklince 6? Už zase? No tak to ani omylem!
- Proč nemůžete přijet na udanou adresu? Tuhle trasu normálně jezdíte.
- Helejte, slečinko. Že tam naberu úplně zkárovanýho hobita, kterej si v autě rozbafá dýmku, to bych ještě překousnul. S vysmátou elfkou byla nakonec docela prdel. Ale z toho nazghúla, co tam na mě před hodinou zíral ze tmy, jsem se regulérně pochcal!

"Activate form 8: Shield!"
What seemed to be a ring miraculously expands wide enough to deflect incoming bullets away from our hero's body. The chase has just started and bullets are fired already, "What kind of a criminal are you?" the hero complains.
Fight fire with fire!
"Activate form 2: Dual Guns!"
The ring splits in half and reforms into two pistols. Without delay, a rain of bullets showers the criminal's surroundings, terrifying him to surrender.
The chosen wielders of the "Polymorph" can use this gadget to bring their creations to existence; to balance the odds between good and evil.

Celé týdny leželi ve velké kádi, ve tmě, samotné a unuděné k smrti. Kdo ví, co vlastně byli zač, oni sami to nevěděli, ale říkali si Mozky. Protože vypadali jako mozky. Jak věděli, jak vypadá mozek, nevěděli, byli to ale přece Mozky, a úlohou mozku je vědět věci, to ví každý. I Mozky to vědí.
Bylo jich hodně, několik desítek rozhodně, mozky se ale nepočítali, neměli prsty, na kterých by počítali. Měli jen chapadla. Mozky se nudily, nikdo se o ně nestaral…
Když jim ten Zrzek strčil ruku do kádě, chtěli ho všichni najednou obejmout, potřást mu rukou, seznámit se.

Asi jako většinu, mne napadla hra Monopoly. Jak snadné by to bylo, kdyby to fungovalo v životě stejně, kdyby šlo vše resetovat za malou finanční kompenzaci..
Něco jsi zvoral? Žádný problém, nech nám tu pár peněz a je to v cajku. Jenže ono to tak nějak vlastně funguje... Bohužel, ale to co necháváme jako kompenzaci, za naše chyby nejsou jen peníze, ale části duše a srdce, naše nebo ostatních...
Rozchody bývají těžké, dělba majetku, promarněný čas, to je fakt, ale co je skutečnost? Ztracená sebedůvěra, naděje, odvaha... jak na naší straně, tak na jeho.. zpět na start bez plného nasazení...

Dívám se na Jolanu, poslouchám a mlčím. Vidím sama sebe před lety.
Ano, mohla bych teď říct, tvůj zítřek jsem prožila včera. Tuším, co se mezi vámi dvěma bude dít dál. Ale neřeknu nic.
Vlastní zkušenost je nepřenosná. Jolana by mi v tuhle chvíli neuvěřila. Musí si tím projít sama. Já můžu jenom trpělivě naslouchat. A dívat se, jak si natluče nos.
V koutku mojí mysli se chvějivě krčí naděje, že Jolaně to s Markem třeba vyjde.
Jolana dovypráví. Pochválí babičce buchtu. Rozloučí se.
Na zastávce už čeká Marek: "Prachy máš?"
"Že váháš!"
"Babka vždycky dá. Stačí pár srdceryvných příběhů!"

V Quirmu to byl běžný obrázek, dva muži uzavírající obchod v kavárně. V tomto případě bude ale jeden podvedený, a druhý přijde o vše, co má.
Zlotal Podfouk právě uzavřel obchod s Albertem z Třpytkova, zchudlým šlechticem, kterých bylo na Stoských pláních plno. Pán z Třpytkova potřeboval pět tisíc AM tolarů na opravu hradu, proto se rozhodl prodat cenné úpisy, které vlastnila jeho rodina. Naneštěstí pro něj narazil na Podfouka, který poznal, že mají cenu nejméně patnácti tisíc, ale přesto to ještě usmlouval na čtyři.
To byly ostatně všechny peníze, které si Podfouk vydělal podvody za deset let kariéry podvodníka.

Několik zcela náhodně vybraných útržků rozhovorů, které se mohly, ale také nemusely odehrát v jistém čase a místě mezi zcela konkrétními postavami.
„Honem, pojďte!“ pobízel ji a samou nedočkavostí málem poskakoval.
„Moment, musím zadat domácí úkoly,“ odpověděla s přísným výrazem.
„Nestihneme to…“ začínal propadat panice.
„Čas není podstatný,“ ubezpečila ho s ledovým klidem.
„Nelekněte se, vevnitř je mnohem větší než zvenku,“ upozorňoval důležitě.
„Jak jinak,“ utrousila povzneseně.
„Jak jste to věděla?“ zeptal se konsternovaně.
„Myslíte si, milý Doktore, že jste jediný, kdo dokáže manipulovat s časem?“ odpověděla s pobaveným úsměvem Zuzana a pro jistotu dovysvětlila: „Už jsme se setkali… zítra.“

Uprostřed noci jsem se nevracel domů poprvý. Město jsem měl prochozený křížemkrážem už za dob, kdy se tu lampy zhasínaly úderem půlnoci. Proto okolní tma neměla šanci nalíčit mým očím žádnou past.
Proto jsem okamžitě poznal, že na siluetě našeho domu něco nehraje.
Na verandě stál člověk a loktem se opíral o zábradlí.
Přišel jsem blíž a zapálil petrolejku na okně.
Světlo odhalilo tvář dívky. Tak bolestně známou, až mě bodlo u srdce.
"Barnaby?"
"Ano."
"Odpusťte mi pozdní setkání. Náš kmen zahubila horečka. Já jediná přežila, ale nemám kam jít. Má matka mi o vás vyprávěla."
"Jak se jmenovala?"
"Majandra."

Jak sestupovali hlouběji do temnoty podzemí Ankh-Morporku, zápach se zhoršoval. Samuel by rád utekl, ale výzkum je výzkum. I když je vám teprve osm.
“Jsme na konci,” ozvalo se vpředu. “Co teď?”
„Budeme kopat.“
“Blázníš? Podle mapy jsme skoro u mostu. Když se to provalí, utopíme se.”
„Se bojíš, že jo?“
Další půlhodinu se ozývaly jen tupé rány, dopady odhazované hlíny a supění. Pak cosi cinklo. Kov o kov.
Společně zabrali a vytáhli dlouhý, napůl rezavý meč.
“Je na něm nápis!”
“Ukaž…”
“První půlka nejde přečíst, ale pak je tu něco jako ...české hlavy dolů! Co ty lidi asi provedli?”