DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Hagrid strčil do trouby plech se sladkým překvapením pro Olympu a posadil se s jejím dopisem před hájovnou.
Psala, jak se těší na příští společný víkend. Spokojeně se usmál. Má báječnou ženskou, sluníčko svítí, Voldemort pryč, zase je profesorem. Ten dokonalý pocit nekazí vůbec nic.
Neklidně se zavrtěl. Cosi mu říkalo, že když všecko vypadá až moc dobře, vždycky se někde najde něco, co začíná pomalu a nenápadně smrdět…
Dumal chvíli nad tou hlubokou myšlenkou a pak začichal. "Tady ale dovopravdy něco smrdí…
Griliášový hrudky! U Merlinovejch posranejch gatí!! Už zase!!! Já snad to cukroví nikdá nevyndám z trouby včas.“

Zachumlala se do představ. Sladkých, líbivých a hladivých. Nemohla se dočkat, až se stanou skutečností. Krátila si chvíli, jak se dalo. Moc se těšila.
Ale dny přebíhaly jako mraky po obloze. Sny začínaly hořknout. Rozfoukal je vítr a zůstala jen hořká pachuť.
Dny vystřídaly měsíce a ty zase roky. Zestárla spolu se svými tužbami.
Odkládaným očekáváním ochoří srdce.
Toto přísloví na ni potvrdilo svou pravdivost.
Až když přestala doufat, dostala, co si kdysi tolik přála, ale srdce už měla nemocné. Mezitím se změnily její priority, postoje a přání. Tolik chtěné pozbylo na ceně.
Vytoužená věc nakonec přišla, ale příliš pozdě.

Vodníkovy paže sevřou protivníka. Strhnou ho dolů, jako příboj urve hráz.
Liškomág zadrhne lýkovou smyčku. Jedná mechanicky, zbytečně.
Boj ve vodě přežít nemůže.
Xénie jak divoká vichřice muže nadnese, mrští jím s prudkostí uragánu.
Propletené klubko těl dopadne na bahnitý břeh.
Dva promočení, promrzlí, vyčerpaní.
Třetí šustivě suchý jak vyprahlý rákos.
Vodník ochabuje. Scvrkává se.
Z obludného netvora je přestrašená žába.
Evžen v křeči stále svírá oprátku, kdosi mu páčí prsty.
Vzplanou světla. Lidé triumfálně křičí, vzrušeně pobíhají, odvlékají zajatého vodníka.
Xénie téměř v bezvědomí čeká, jestli někdo poděkuje, pomůže jim vstát, projeví starost.
Zkrotlý potok se vrací do koryta.

-„Maminko, maminko, už přijde Ježíšek?“
-„A spapal jsi všechnu polívčičku?“
-„Co myslíš, dostanu hodně dárků?“
-„Co asi dostaneš, když nespapáš polívčičku?“
-„Maminko, co myslíš, dostanu od Ježíška vláčky?“
-„Nechtěl jsi ještě minulý týden letadýlko?“
-„Nejsou vláčky přeci lepší?“
-„Nemohl sis to rozmyslet o týden dřív?“
-„To to Ježíšek potřebuje vědět o týden dřív? Nechodí dnes?“
-„Maminko, půjde to spravit?“
-„Co jsi zase rozbil? Letadýlko?“
-„Kde je pilóóót?“
-„Kde ti to spadlo?“
-„Přinese mi Ježíšek vláčky, když se mi letadýlko porouchalo?“
-„Maminko, ty se zlobíš?“
-„Dáš mi už konečně pokoj?“
-„Můžu si jít hrát do pokoje?“
-„Víš kolik je hodin?“
-„Proč?“

Horoskopy Pepa louskal každé jitro při čaji,
málokdy ho zaujalo co tam o něm písají.
Dnes měl ale zvláštní příděl - sladkobolnou novinku,
preventivně očekával na návštěvě maminku.
Tchýně ale nepřijela, začal cítit nervózu,
neboť tušil, že horoskop pravdivou měl prognózu.
Ve Sportce se nedařilo, byť co psáno, dáno,
a tam stálo, že jobovka přijde dříve než ráno.
Vzápětí mu bylo jasné, kdy Štěstěna chodí,
manželka mu oznámila, že za chvilku rodí.
Praštil sebou překvapivě když uslyšel novinu,
jež se dala očekávat - "máte novou rodinu".
Nesmířil se nejspíš s větou "jsou to zdravé děti,
radost smíte vynásobit a to rovnou pěti."

Přál si americkou vlajku.
Doufal, očekával, věřil.
Ježíšek ne a ne splnit, a to se fakt modlil ráno i večer, uklízel hračky, mamince pomohl, poslouchal.
Normalizace dětským touhám nepřála.
Pak se dověděl.
Americkou vlajku si vyrobil sám a zabalil pod stromeček.
Byl to ten nejkrásnější dárek, co kdy dostal.
Na patře pachuť.
Sladká očekávání zavrhl.
Nikdo se nikdy netrefí.
Přehlédl, že pokud neocení přiblížení, okorá i snaha.
Neuměl přijímat dárky, a přitom si tak přál dostat ty pravé.
Z hrůzy ze zklamání se netěšil na nic.
Opatrný jak had.
Bez naděje zbyla jen smrt.
Šli si naproti, slepí, nedůvěřiví bratři.

Tobi slastně přivíral oči a nechal jižní slunce, ať mu vyčaruje červené bublinky na spodních stranách víčka. Paprsky příjemně hřály, do nosu se opíraly ještě trochu víc, až to bolelo, ale Tobimu to nevadilo. Když se poprvé miloval s Leem, měl spálená celá záda, a ničemu to nebránilo.
Leo. Stačilo jméno a Tobimu naskočila příjemná husí kůže, vedru navzdory.
Rok uplynul, a protože mu život převrátila naruby letní bouře, nebyl už zmatený kluk jako loňské léto.
Argentinský vítr ochladil Tobiho nos a přinutil ho otevřít oči. Usmál se na Lea a ruku v ruce se vydali na procházku k hotelu.

„Bylo jedno Sovátko a jeden Myšák,“ vyprávěl Myšák. „Žili za městem ve staré věži. Sovátko pracovalo a Myšák se staral, aby mu chutnalo kafe. Navečer Sovátko létalo mezi třešněmi, až mělo peří plné bílých lupínků, a Myšák vymýšlel pohádku. Pak koukali do tmy, měkké a nadýchané jako peřina. Dobře se měli! A to je konec.“
„To byla hezká pohádka. Jenom jsem čekalo, že se něco stane.“
„Jako co?“
„Jako třeba že je bude chtít sežrat drak.“
„Každej píše o tom, co strašnýho se stane. Jenomže je lepší, když se nic strašnýho nestane.“
„To máš pravdu, Myšáčku,“ zívlo Sovátko a usnulo.