DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Kdy začít s novým životem, když ne na Nový rok? Kdy jindy za sebou nechat všechno špatné, než během silvestrovské noci?
Plán byl dokonalý, i počasí mi hrálo do kapsy. Meteorologové hlásili sníh a mráz až do poloviny ledna. Bílý poprašek zakrýval Třemošnou a nějaký dokonce i Svatou Horu a město pod ní. Chtěl jsem mu to konečně všechno říct. Že ho miluji. Že se díky němu nebojím. Že mě zachránil. Plánoval jsem to týdny!
A teď sedím sám doma, dívám se do barevných světel a v ruce drtím vypnutý telefon, aby mi nemohl zavolat. Protože sny prostě neodráží skutečnost.

"Tak co teď?" zeptal se Aurel, když odcházeli od Kaifáše.
Solomon King pokrčil rameny. "Ty se vrátíš domů a já... budu stárnout. Předpokládám, že ta úmluva "věčně mlád" už neplatí, když mám padáka."
"Jsi svobodnej."
"Hodně podobný. No, pár let snad ještě zvládnu ochranku a špionáž a pak... mám našetřeno."
"Ty učedníky jsi vypátral fakt rychle."
"A?"
"Mohl by ses tím živit a mě vzít do party."
Detektiv zamrkal. "Copak se nevracíš?"
Aurel zavrtěl hlavou. "Víš, v tý jeskyni... Dostal jsem instrukce: King může jít kamkoli, ale pryč odsud. Já to měl sichrovat. Takže počítám, že teď mám taky padáka."

Ambice pana Fouqueta nebyly malé.
Bohatství, moc, příjemný život uprostřed přepychu…
Jako ministr a vrchní intendant financí to všechno měl.
A mnohem víc: zámek Vaux-le-Vicomte, překrásnou perlu, rámovanou smaragdy pohádkově nádherných zahrad.
Až příliš často však zaměňoval státní pokladnu za svou vlastní.
Tichý hlásek svědomí, nabádající k opatrnosti, umlčoval dalšími nákladnými slavnostmi…
Jeho pád byl nečekaný a strmý.
„Monsieur Fouquet, jménem krále…“
Nechápavě pohlédl na poručíka královských mušketýrů.
Pan d’Artagnan nenápadně pokynul svým mužům.
Zdánlivě nedotknutelný ministr z jeho rukou převzal zatykač.
Pochopil, že tohle je konec.
Konec sladké idylky. Konec velkých očekávání…
Boží mlýny tentokrát mlely až překvapivě rychle…
***

Nenapsal. Od soboty.
Je pravda, že jsi kvůli němu celý minulý týden chodila spát mezi jedenáctou a půlnocí.
A když mi i ty dáš za pravdu, tak je to vážné.
Což znamená, že by ses konečně mohla vyspat.
Až napíše.
Naivko.
No co. Něco mi slíbil.
Nebyla jsi to ty, která tvrdila, že muži jsou na dvě, ve válečném stavu na tři věci?
Mlč.
Fajn.
Hele, napsal!
A kdo tu byl paranoidní.
Ticho tam.
Nebylo tu něco o tom, že ho srazilo auto, unesli mimozemšťani, zabila ho žárlivá přítelkyně, zemřel při výbuchu plynu ve škole, přičemž chodíte do té samé...?

Sehnat obživu není v tomhle zapomenutým konci světa vůbec lehký.
V žaludku mi kručí už kdovíkolik dní.
Sliny se mi sbíhají na maso.
Jsem zesláblý, že ani králíka neulovím.
Nakonec se přece dočkám hostiny! Co je v chlívku, bude brzo ve spíži!
Dvojitá kořist mi vrátí sílu. Jak já se těším!
Vykrmený kousek chutná nejlépe.Trpělivost, jen trpělivost!!
Všechno v klidu, polehoučku. Nesmím nic uspěchat.
Jak se mi tohle mohlo stát? Ve vlastním domě, ve vlastní peci, na vlastní lopatě?
Hlava se mi motá, jazyk schne žízní a v břiše jako bych měl kamení.
Ach, ten žár!
Ach, ten chlad!

Průchod Ravenholmem stál za to.
Edvin s Malachiášem se nadále plížili, ale otec Grigori trval na tom, že musí své ovečky vykoupit, a jeho citování Bible ty zombíky dráždilo snad ještě víc než rány z Winchestrovky. Ke starému tunelu do Black Mesa East se museli prosekat, ale šlo jim to a měli se na co těšit. Náboženství šlo stranou a Fin, Rus a Vortigaunt společnými silami dospěli do cíle.
Přesto se nakonec nerozešli v dobrém.
Ukázalo se totiž, že ty oplatky, co jim celou dobu sliboval jako cílovou prémii, vůbec nejsou sladké a taky na nich bujela přímo nekřesťanská plíseň.

Ach, jak mi chybí tak naivita dětství! To sladké očekávání dospělosti jako období kdy si budeme moc dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme. Tehdy jsem si myslela, že dětství je nejhorší období života, pořád vám někdo říká co máte dělat, musíte chodit spát kdy chtějí, musíte jíst co chtějí.
A dnes? Jak ráda bych byla zase dítě. Tak ráda bych se zbavila zodpovědnosti a skákala jak někdo píská, chodila spát po večerníčku a jedla co mi kdo uvaří a naservíruje.
Tehdy jsem tomu nevěřila, ale ukázalo se, že on ten život dospěláka, dámy a pánové, opravdu není sranda.

Dospět v muže, to je dřina,
žereš jako kyselina.
Ráno špek a večer zase
spořádal bys celé prase.
S rozedněním Amras volá:
„Já bych sežral půlku vola!“
Amrod mu jen přikyvuje,
do spižírny nakukuje.
„Je tu šunka od kosti!“
„A co radši sladkosti?
Koukni vzadu, koukni vpředu,
nenajdeš-li trochu medu,
mám strašnou chuť na sladký.
Jsou tam někde oplatky?“
Po policích bratr leze,
stoupá výš a volá drze:
„Podívám se ještě tady,
nejsou-li tu marmelády!
Ještě kousek nahoru,
vidím sirup z javoru!“
Ruplo dřevo, regál spad‘,
to byl pane držkopád.
Směju se a hledím na ně,
zase budou bez snídaně.

Jednoho dne pozdě v noci,
alkohol má ve své moci
stařičkého Josefa.
Ten belhá se ulicí,
je nešťastný a zuřící.
"Ať je prokleta ta stará bába,
co mi pořád jen kaši dává.
Pořád říkám: Aničko?
Neumíš vařit maličko?
Říkám jí to tady, tuhle,
pak si vařím čínský nudle."
Po hodině klíč v zámku sed,
prázdný je dům na pohled.
"Bodejť by ne, ve tři v noci,
půjdu bábě napomoci."
Lednice zase prázdnotou zeje,
"Co se to s tou babkou děje?
Kolikrát jí to říkat mám?
že zbytky včerejší nehledám!"
Pak našel bábu, ležící, spící?
"Já vůl ji vlastně střelil brokovnicí!"

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.
Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.