DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Prcek stál před ním a šilhal po andělově ruce, která držela lákavě naditou punčochu. Na čerta se snažil nedívat.
Mikuláš otevřel Černou knihu. „Kydnul do notebooku marmeládu.“ Řetěz zachřestil.
„Zalil palmu litrem Jaru…?"
"Taková byla krásná," zašeptala maminka zkormouceně. "A zašla!"
"Spustil požární alarm v knihovně…“
„Zapíchal bratrovi do matrace jehly…?“
„Museli sme jí vyhodit,“ přikývl pochmurně otec.
Čert uznale hvízdnul.
„Hodil sestře do akvária rovnátka? - no to jsem tu ještě neměl.“
„SEŽRAL SOUROZENCŮM VŠECHNA POLÍČKA V ADVENTNÍCH KALENDÁŘÍCH…??!“
„Čerte, je Tvůj!“ řekl Mikuláš, vylovil zpod ornátu placatku a zhluboka si přihnul.
„KAŽDEJ DEN se sakra přece OTVÍRÁ JENOM JEDNO!!!“

Peníze se do pokladnice jen hrnuly.
Tak to máme... pronájem chatek, to je plus.
Výdaje za údržbu – nějaké jsou. Mínus.
Jenže – příjmy za lovecké povolenky. Plus.
Výdaje za převoz jelenů, mínus... Jeleni se udržují sami, to je plus nebo nezapočitatelná položka?
Norman si slastně povzdechl. Peníze se jen hrnuly.
A pak že přivedu Království na mizinu!
Opak byl pravdou. Pokladnice se jen plnila. Jeho, to znamená i Království.
A za pár let... už brzy... budou všichni bohatí! A šťastní.
Malcolm jen skřípal zuby. Pokud se něco rychle nestane, budou za pár let všichni mrtví.
Hlad vždycky číhal za nejbližším rohem.

„Dámy a pánové, vrazi a vyděrači, vítejte na show vašich životů!
Boj tak krutý, že ho nevysílají ani po desáté hodině. Emoce drsné jako struhadlo na železo!
V pravém rohu dnešní vyzyvatel, Marty Mlátička, trojnásobný šampión v jalapeño maratonu z Údolí smrti! V levém rohu dosud nepřemožený, nepřekonatelný Daník Drsoň!
Dnes to bude neuvěřitelné, vážení diváci, přichází... fazolová ruleta!
Bude to sladkost nebo hnus tak nečekaný, že ho nepřekoná ani španělská inkvizice?!
Pravidla jsou jednoduchá – kdo dřív vrhne, ten ať radši zdrhne!“
Marty Mlátička to nevydržel u dávky psího žrádla. Neměl šanci.
Daník Drsoň má totiž dávno...
mrtvé chuťové buňky.

Čestmír Bolavý se pokoušel rozvázat provázek. Byl už dost netrpělivý. Pořád ho někdo vyrušoval.
Prve si hrál spokojeně s kamínky na břehu, když někdo vykřikl: „Kristusmaríja! Vodpal vodtuto, ty vylíznutá pako holka! Pálí sem Zelená kebule!“
Z vody vykouklo "bubu" a Tony ho odnesla pryč.
Pak si to ale asi rozmyslela, poněvadž ho vzala zpět, a teď před ním ležel pytlíček bonbónů. A Česti se snažil dostat dovnitř. „Ceš koko?“ obořil se na nedobytný pytlík.
Česti si nevšiml, že se z vody opět vynořila Zelená Kebule
Zelená Kebule si nevšimla, že za keřem stála Tonička s pánví připravenou k úderu.

-Ding-
A magical sound that travels inside your ears, alerting you for your long awaited prize. It mysteriously enslaves your body to blindly run to the kitchen, only to be greeted by the sweetest aroma you could ever imagine. You can't help but keep smelling it, it's addictive! Despite how bad you want to eat it, the cake is not ready yet. You can't wait, the perfect image of you enjoying the first bite completely took over your head.
But it all paid off, your reward is ready; the 45 minute patience has lead to an end.
Enjoy your cake.

Začíná to takhle: osprchuješ se, oblečeš krásné prádlo, nalíčíš se a učešeš. Parfém nepoužíváš, protože Paní má nejraději vůni čisté kůže. Pak čekáš – někdy hodiny, někdy pár minut – a mezi nohama postupně vlhneš v očekávání jejího příchodu.
Paní přijde domů a tentokrát tě nasměruje do ložnice. „Na kolena,“ nařídí. Klekneš na postel a poslušně roztáhneš kolena daleko od sebe. „Ruce za zády.“
Zahákne ukazováčky za tvé krajkové kalhotky a vytáhne je nahoru, příliš vysoko – napnutá krajka v rozkroku skoro pálí, ale zároveň tě vzrušuje. Pak se uvelebí do křesla.
A ty čekáš ve sladké agónii, až se nad tebou smiluje.

Kolík ASP se obrátil na kytaristu další kapely, která se ucházela o místo na Festivalu: "takže ty jsi zpěvák."
"To ne," ozval se hráč na basu, "hlavní zpěvák jsem já."
Kolík se na něj podíval. Trochu ho znepokojovaly jeho oční oblouky, ale nekomentoval to.
"Vy chcete hrát Hudbu s kamením?" zeptal se nakonec.
"Máme vlastní hudbu, říkáme jí Nový šplouch."
"Šplouch?"
"Ano," promluvil poprvé bubeník, "je v tom trochu ragů a skřítkomagická hudba. Uděláme díru do světa."
"Aha, odpověděl Kolík, kterého hudba nezajímala stejně intenzivně, jako ho zajímaly peníze, které na ní vydělá. "a jak se budete jmenovat?"
"The Watch."

Když čekali první dítě, neřešila to. Dokud spinkalo v bříšku, říkali mu šmudlísek, zlatíčko nebo prostě mimčo. A když se narodilo, cítila takové štěstí, že ji nic jiného nezajímalo.
Druhé těhotenství nesnášela moc dobře. Když během rána utíkala potřetí zvracet, obvykle ten dáreček v děloze oslovovala ´ty můj malý tyrane´. V souvislosti se jménem, které pro něj její muž vybral, jí to vlastně připadalo vtipné.
U třetího dítěte plánovala vzpouru. Jenže se narodila holčička a ona se nad ní tak rozplývala, že šly zase všechny formality mimo ni.
„Ale jestli budeme mít ještě jedno, odmítám ho pojmenovat po mrtvých, Harry!“

Rok se s rokem sešel a my jsme se vrhli do moře dobrodružství. Těšila jsem se jako malá holka. Na naše společné večery, náš smích, vtípky, které chápu jenom já.
A ty dny přišly.
Sotva sis mě všiml. Dostalo mě to do kolen. Co se stalo? Udělala jsem něco špatně? Odpovědi se mi nedostávaly. Tys ten pocit jako já neměl. Lhal jsi?
Tak tlustá zeď mezi námi nikdy nebyla. Kde se ta bariéra najednou vzala? Pak došla slova i mě, nevěděla jsem, co ti mám říct.
Byla jsem naivní v očekávání, že to bude sladké. Ta chuť byla zapškle hořká.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No, a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či vidíš, ako sem predseda zasa mieri. Dobrýho zdravia predseda. Čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Ja vám donesiem. Prečo nie ste v dedine?
- Vari sa voľačo deje?
- Ešte sa rob sprostý. Rekord robíme. Najväčší slivkový koláč na svete naša dedina upečie. STV príde, premiér príde. Zasa nič neviete?
- Tak to vieme. Iba s Pištíkom čakáme, keď bude hotový. S jedením prídeme pomáhať.
- A ja si aj tak myslím, že slivky sú lepšie, keď sa pijú.