DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Ani nevím, proč jsem o to tolik stála. Byla to komplikace, neměla jsem důvod, kdo ví co ještě. Ale chtěla jsem a vyšlo to.
Těšila jsem se na příliv pozitivní energie, obnovení víry v sebe samu, posílení odhodlání, prostě na cokoliv, co jsem mohla dostat.
Cesta bez navigace se krapet zkomplikovala, ale dorazili jsme. Množství lidí mi vzalo dech a neočekávaná odpověď mě na chvilku vyvedla z míry. Dál jsem si to užívala.
Pak přišla chvíle, kdy se prakticky všichni ti lidé zvedli a zaplnili uličku. Já nesměla a za jejich zády si snad poprvé v životě připadala jako vyděděnec.

Když celý den je prostě pod psa a život zdá se marný,
než věšet se radši po šichtě zajdu rovnou do cukrárny.
Všechno náhle rozjasní se, jak vidím různé dobroty,
můj glykemický index dosahuje nadkritické hodnoty.
Z té nádhery až přechází zrak a já vím, že brzy,
šťastně zakousnutý do kremrole budu brečet sladké slzy.
Pak věneček a rakvička, hlavně nepropadat splínu,
jen si začerstva rychle bodnu dávku inzulínu.
Prý mě tohle množství cukru jednou jistě zabije,
do ucha šeptá mi medovým hlasem cukrářovic Marie.
Přitiskne mě na svá ňadra, která pod halenkou bují,
žárem jejích polibků horkých šťastně zkaramelizuji.

Od rána byl jako na trní. Dnes byly jeho narozeniny a on dobře věděl, že ho čeká překvapení. Jeho šéf rád organizoval různé večírky a narozeniny podřízeného si nikdy nenechal ujít.
Hned po obědě ho zastavil jeden z jeho kolegů a podal mu pásku na oči. Nechal se poslepu odvést na parkoviště, kde ho naložili do auta a odvezli pryč. Dorazili na místo - rachot otevíraných vrat a bzukot rozsvěcených žárovek. V duchu si představoval narozeninový dort. Posadili ho na židli a prostor kolem se zaplnil lidmi. Strhli mu pásku a on mžoural do hlavně tommy gunu.
„Šéf nemá rád práskače.“

„Kterými chceš hrát?“
„Bílé jsou tvé, že jsi tak čistá. Já, černý jezdec, smím jen kroužit kolem tvé krásy a toužit, uctívat tě jak bohyni a modlit se k času o milost, bránit tvou ctnost a pevně při tobě stát. A čekat až jako král s královnou zasedneme spolu.“
„Já tímto drobným pěšcem postoupím blíž k tobě, jak bych ti něžně odhrnula vlasy z čela.“
Lehounký smích, figurky tančí po šachovnici, prsty se občas letmo setkají. Touha vzrůstá, čekání zdá se nekonečné.
„Tahle figurka je lem tvých šatů. Táhnu s ní přes celou šachovnici. Šach mat! Polibkem stvrď moji výhru.“

Snil o dalekých cestách, o mořích modřejších než obloha a o horách ztrácejících se v oblacích. Snil o lodích plných čaje a koření. Snil o boji za spravedlnost. Snil o tom, jak se podívá nebezpečí přímo do tváře a neustoupí. Snil o přátelství silnějším než smrt.
Vyprávěl to chůvě. Pohladila ho po vlasech. Malí chlapci mají snít, ale nemají snům věřit. Řekl to otci, ale ten se mu jen vysmál. Skutečný život vypadá jinak.
Zpětně vzato měli pravdu oba. Yanezův život byl ještě úžasnější než jeho dětské sny.
Zvláštní ovšem je, že James Brook snil přesně o těch samých věcech.

Lenku mrzelo, když ji pár týdnů před začátkem května Roger požádal, aby se ho na nějakou dobu nedotýkala. Dozvěděl se totiž o prvním květnu, a chtěl Lence připravit překvapení, no a Lenčiho schopnost by ho samozřejmě pokazila...
Ačkoliv první týden dávali ještě dobře (Roger líp), už na začátku druhého týdne bylo na obou vidět, že jim dotyk jeden druhého chybí. Všiml si toho i Lukáš, při nejbližší příležitosti Rogera lehce postrčil směrem k Lence.
Dotkli se jen letmo, a zjistili, že to nevadí. I letmé dotyky oběma zlepšily náladu, a Lenku aspoň těšilo vědomí, že může očekávat něco skutečně sladkého.

Tak nějak jsem doufal, že Saturnin zařídí, abych se před slečnou Barborou přestal cítit jako idiot. Žel, to nebylo v jeho moci, jakkoliv se mi zdála velká. Všechno zařídit nemohl. Nedokázal zařídit ani to, abych jako idiot přestal vypadat, pouze zmenšit katastrofy, které jsem ve stavu částečné nepříčetnosti, jíž zamilovanost bezpochyby je, napáchal, případně je přeměnit v něco společensky přípustnějšího. Ale jako idiot jsem vypadal pořád.
Jsem si však zcela jistý, že to, že to slečně Barboře nevadilo, Saturninova práce nebyla. To byl zcela nepochopitelný dar z nebes. Možná jsem toho ani nebyl hoden; ale to víte, blahoslavení chudí duchem.

Každý den v Deltakvadrantu přinášel něco nového a samozřejmě nic dobrého. Naštěstí z jejich pětasedmdesátileté cesty zbývalo už jen směšných 74 let a 10 měsíců.
"Hlavně nepropadnout panice," ujišťovala se kapitán, protože pokud by sama sobě po ránu připustila jiný pocit než nadšené očekávání šálku kávy, zbláznila by se před měsícem.
I toho rána vyrazila nadšeně do jídelny. Nadšeně než zjistila, že káva není. Nebyla si jista, co ten potrhlý Talaxian uvařil místo toho, ale do hrnku se to odplazilo. Později se tedy nešlo divit její větě, když na můstku usedla do kapitánského křesla.
"V té mlhovině je určitě káva."

Bílou košili pečlivě zapnul a urovnal. Poté následovala vesta s vázankou. Obojí v barvě rozbouřeného moře. Paradoxně. On totiž nikdy divoký nebyl.
Oblečení rychle skončilo na podlaze, pomačkané, pošlapané. Nezajímalo je to. Nahá kůže byla na dotek mnohem příjemnější.
Těšil se až Doriana znovu uvidí. Henry si ho již zcela přivlastnil. A Basil to nerad přiznával, ale žárlil. Chtěl mít Doriana jen pro sebe.
Dorian mu prudce roztáhl nohy a vzal jeho penis do úst. Basil jen zalapal po dechu.
Odcházel s předstihem patnácti minut. Srdce mu vzrušeně pumpovalo v hrudi.
A to si myslel, že jdou pouze na večeři.