Autorův výběr 2016

Vážení kamarádi, přátelé,
sešli jsme se dnes zde, abychom se rozloučili s naší kamarádkou, přítelkyní, manželkou a milenkou. Byla jedinečná. Byla dokonalá. Zvládla vše na světě, co si přála. Byla naše hrdinka a máme ji rádi. Jednou jsem ji viděl krýt chlapečka před střelbou. Holým hrudníkem! Je pravda, že ji poté zažalovali za veřejné pohoršení, ale zachránila život. Podruhé se jí povedlo zachránit topícího se delfína. Jindy zase pomohla odnaučit kouřit chladící věž Temelína. Myslím si, že my všichni bychom na ni měli vzpomínat s láskou a úctou jaká jí náleží, protože na tomto místě právě umírá naše Mary Sue.

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.
Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.
“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”
“Steel Man? To jako fakt, chlape?”
Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Na nábřeží toho dne seděl námořník. Byl zády opřený o lampu pouličního osvětlení a po tvářích mu stékaly slzy.
Někdy máte svíravý pocit zeptat se, co se stalo.
V ruce svíral poloprázdnou láhev rumu a rozmazaným zrakem bloumal po vodní hladině.
Na některé věci vás možná nenapadají správné otázky.
Na levém rameni měl vytetovaného mořského hada s kotvou a předloktí měl rozdrásané do krve.
Jindy vám zase dochází slova.
"Mamí, pláčou námořníci rum?"
Občas je dobré mlčet a jít dál?
Muž prstem setřel slzu a olízl jí. Pobaveně zavrtěl hlavou a konečně se usmál.
Někdy je lepší nechat mluvit jiné.

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Bylo mu dvacet a cítil se na patnáct.
Byl mladší královský syn – lehkovážný a nezodpovědný – přesně takový, jakým ho navzdory všem výčitkám chtěli v skrytu duše mít, aby v budoucnu neohrozil svého staršího bratra a mír v království. Byl se svým bezstarostným údělem spokojen. Jenom občas ho v noční temnotě přepadla lítost, že po něm nezůstane nic kromě pár levobočků, o jejichž královské krvi se nikdo nesmí dovědět. Ale pokaždé ji okamžitě zahnal. Klidný život byl pro něj lákavější než věhlas.
Všechno změnila jedna válka a dvě rány mečem. Najednou byl král.
Bylo mu dvacet a cítil se na padesát.

„Bratranče!“ První důstojník Uxbridge mladší vběhl do pracovny kapitána Uxbridge a předal mu pergamen. „Máme problém.“
„Ale ne!“ zaúpěl kapitán, když si na něm přečetl, že jeho vzdálení příbuzní je hodlají poctít návštěvou.
Oba Uxbridgeové zavzpomínali, jak dopadla poslední návštěva.
„Dort od tetičky Ágnes, kterým se přiotrávil šéf bezpečnosti,“ řekl kapitán.
„Bratranec James rozšteloval magosovi jeho oblíbený kogitátor,“ dodal první důstojník.
„A synovci Normanovi navigátorka málem ustřelila hlavu, když ji plácl po zadku,“ uzavřel kapitán. „Musíme zmizet, než dorazí.“
„Ale kam?“ zeptal se první důstojník.
„Tam, kam za námi nikdy nepoletí.“ Oba Uxbridgeové se na sebe podívali. „Do Oka Teroru!!“

Na podlaze tančí stíny stromů vrhané lucernami oknem .
Ťap, ťap, ťap…
Bosé nožky ťapkají po studeném linoleu.
Asi metr před postýlkou se zastaví a pak - hop! Rychle skočí do jejího bezpečí. Zamuchlat se do peřinky a rychle spát. Co kdyby náhodou!
Rodiče někdy mají zajímavé výchovné metody.
Tatínek chtěl mít s maminkou aspoň večer chvilku klidu. A tak, když jsem neustále trajdala a trajdala, pošeptal mi do ouška tajemství: „Je tam, pod postelí. Chytá děti, které v noci ponocují a nechtějí být v postýlce.“
Postýlka byla mým bezpečným útočištěm.
Pod mou postýlkou totiž nebyl žádný obyčejný bubák.
Byl tam LEV!