DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Říká se, že vodníci mají spoustu schopností, které normální lidé nemají. Dýchají pod vodou, ovládají ji i ryby a jiné tvory, kouzlem z lidí vytahují duše, a je těžké je zabít.
Říká se, že čím víc duší vodníci nastřádají, tím silnější jsou. Pokud je přijmou do sebe. Duše jim patří, jsou k nim připoutané a vydané jim na milost. Je to dobrý pocit. Úžasný. Jako kdyby jim do žil vstoupilo slunce.
Říká se, že staří vodníci mohou o duši a sílu přijít, když je přemůže jiný vodník. Sílu i duši si může tento vodník uschovat.
Ale kdo by tomu věřil?

Lidé pohybující se v noci po místech opuštěných spatří tam psa pekelného, nehnutě je pozorujícího.
Tento přízrak zjevuje se mudlům i kouzelníkům bez rozdílu a kdo jej spatří, toho brzká smrt nemine.
Ovšem jsi-li duše chrabré a čisté, potkati můžeš tvora stejného a přece odlišného. Tento objevuje se též jako bludný muž zjevu strhaného.
Po setkání s ním můžeš očekávati místo hrůzy a utrpení štěstí převeliké, neboť ohromnou láskou tě zahrne, skokem svým strhne tě k zemi a slinami na důkaz věrnosti obličej tvůj pokryje.
Fena tvá pak s ním houf rozmilých potomků zplodí, kteří zahrnou tvůj život radostí nekonečnou.

Dávno, když Kočkám nezáleželo ještě na barvě Čepičky, žil kněží Velký Mňouk. Svým srdnatým nadšením strhával davy následovníků.
Však jeho obliba byla trnem v oku podlému Křivofousovi. Křivofous šířil o Mňoukovi slova páchnoucí jako nejzkaženější ryba.
Říká se, že Mňoukovo velké srdce chřadlo, sláblo. Odešel do škrabadel ústraní.
Následovníci Křivofousa začali se šířit do všech chrámů a laskavými smetanovými slovy vemluvili bláhovému Kočstvu „laskavou reformaci“.
Křivofous, ve víře slabý, podlehl brzy prý rozporům mezi svými manželkami: Jedna měla ráda modrou barvu, druhá červenou...
Jeho následovníci pak nedůsledně šířili dvě různá Mňouknutí. I zaseli spor, který rozbratřil druhdy soudržné Kočstvo navěky.

Praví se, že nebe toho rána bylo blankytně modré a slunce zářilo jen, co se vyšplhalo nad vrchy. Ale potom jako přívalová vlna přišla brigáda válečnic ze západních pralesů. Jejich zbraně se blýskaly ve slunci a jejich zbroje moc nezahalovaly.
Proti každé vetřelkyni jsme postavili jednoho našeho statného hrdinu, s kopím neméně blýskavým. Ale v bitvě se kopí tříštila o štíty a naši vojáci jeden za druhým padali do zajetí nepřítele.
Generálům konečně došlo, oč se jedná, ale bylo již pozdě. Každá z žen si vybrala svého manžele a celá invazní síla zmizela v džunglích a naši hrdinové s ní.

V Křemíkovém nebi žila žena krásnější, než laserový toustovač vybavený systémem Ubuntu. Její tělo tvořil binární kód, ale duše byla nadpřirozeného původu. Říká se, že to byl kousek Absolutna, který se utrhl, když bohové hnětli světy.
Dovedla vstupovat do přístrojů těsně před jejich zkratováním, shořením, zamrznutím či restartováním za účelem instalace aktualizací. Tehdy vnikala do Světa živých, aby ovládla mysl nejbližšího člověka a naplnila ji energií.
Jednou ji však přistihl Křemíkršna. Rozhněval se, že pomáhá Zotročovatelům elektroniky, a za trest ji uvrhl do temných vod Internetu.
Od těch dob prý bloudí mezi videi koťátek, ale ještě nikdo ji tam nenašel.

Tehdy bylo lidí na světě ještě málo. Žili svůj život na zemi (a při zemi).
Říká se, že první obětí byl zraněný muž, který nemohl jít na lov.
Nebo žena, která se zahleděla do vodní hladiny.
Nebo – to bude pravdě nejblíž – to bylo dítě, které se učilo tvarovat sebe podle světa a svět podle sebe.
Jednomu z nich se toho dne vplížilo do hlavy slovo, ruku v ruce s dalším. Chvíli se ohřálo, trochu se proměnilo a chtělo jít dál za novou myslí.
Slovo za slovem se proplétalo kolem lidskými myšlenkami a vznikaly další a nové příběhy.
Lidé dokonale podlehli.

V jedné zemi kdysi dávno žili spolu dlouho a nerušeně. Kdo by taky v té době veskrze moderní řešil, že spolu chodí dva muži. Vodili se ruku v ruce, dokonce se někdy i políbili. Možná si občas někdo povzdychl: „Ach, jak jsou spolu krásní!“
Jenže po nějaké době se v jejich okolí začaly objevovat plnoštíhlé slečny v sukních po kotníky, které měly dlouhé nemyté vlasy. A ty si na ně ukazovaly. Chichotaly se a zakrývaly si ústa. Jiné zase uznale přikyvovaly. Začínali se bát vycházet z domu. Po nějaké době však zjistili, že se jedná o bytosti veskrze laskavé. Slasherky.

Bývaly doby, kdy vládl jediný Bůh, který stvořil zemi, všechny živočichy i lidi na zemi. Lidé ho uctívali, pak se jeho jediný syn obětoval, aby smazal hřích, poté následovali různí prorokové a nakonec se svět rozdělil na nevěřící a věřící různým uskupením.
Až jednoho dne nastala laskavá invaze našich bohů z vesmíru. Přiletěli z velké dálky, až z Alfa Centauri, aby k nám přinesli poselství míru a pomohli vyřešit všechny válečné konflikty. Vládli velkou silou a netrvalo dlouho a na naší planetě zavládl mír. Všem lidem dopřáli blahobyt a celý svět vzkvétal. Dali nám pokrokové vynálezy a ulehčili nám život.

Už dávno odešla, ale nedá se na ni zapomenout.
Na tu, jejíž kroky kvetly, písně voněly a úsměv zněl tajemnou melodií.
Přišla po záplavě, když se lidé topili v zoufalství.
Hodila jim záchranný kruh z lučního kvítí.
Její pohled nahradil sluneční svit, bázlivě se krčící za mraky, a vysušil všechno, od slz, po louže.
Když se jí ptali, jak jí mohou její službu vrátit, roztáhla ruce ve všeobjímajícím gestu.
Pomozte dalším, řekla prý tehdy. Sama na celý svět nestačím.
Marně si lámali hlavu, jak začít.
Pak jedna holčička, unavená přemýšlením, upletla věnec z pampelišek.
Vykouzlil úsměv na tváři její maminky...

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.
Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.
Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.
Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.
Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.