Něžná realita

"Je čas," zvrásnila ztěžka bezkrevné rty, "říci ti poprvé a na závěr: miluji tě."
Držel za ruku, když cítil výkmit živého ze schránky.
Otřelo se mu o uslzenou tvář, zvířilo vlasy i vzpomínky.
Zadumaně nepozoroval tančící páry, tiše u příšeří stěny.
Padl pohlavek? Jiný prudký pohyb?
Kráčela z parketu, anděl, víla, běloba.
Za sebou černý mrak.
"Pojď sem!" vyškrábla jej ze stínu, když procházela. "A na nic se neptej!"
Ani nemohl, jeho slova zdusila ve svých ústech. Sevřeli se, výčnělky vtištěny. Najednou sami na světě.
Okamžik věčnosti, zastavený čas. Malá smrt.
"Jak se jmenuješ?" volal do zad.
"Třeba Mary Sue!"

Johanna sváže tmavé vlasy do culíku, uchopí pero, nakreslí květ, list, strom, sovu, rybu, lampu, motýla, zvon, páva, klíč.
Milión lidí uchopí pastelky (fixy, pera, štětce, bavlnky, barvy na porcelán, tetovací jehly) a rozzáří květ, list, strom, sovu, rybu, lampu, motýla, zvon, páva, klíč barvami.
Zapomenou na bolavou nohu, zlomené srdce, neschválenou hypotéku, manažerský projekt, buchtu v troubě.
Hlavně aby květ svítil správným odstínem žluté, peří bylo jako opravdové, aby motýli vzlétli.
Poté opět zamíří k všednosti, studiu, práci, k telefonu zavolat hasiče.
Tatér má ovšem po práci. Jde parkem, v kapse mu cinkají drobné, v očích má odlesk zeleně.

Ve dne v noci ji střežíš.
Pláčeš spolu s ní, když jí poprvé píchnou zanícené ucho, chráníš ji všemi silami.
Čas poskočí, školní kabela je větší než copatá dívenka.
Najednou se koušeš do rtů a sleduješ za oknem, jak poprvé sama odjíždí autem.
Bolí tě srdce.
Čas vylétávání z hnízda.
Tváříš se statečně, ale tak moc to bolí...
Občasné návraty - někdy září štěstím, jindy zdrcená, ne každá cesta vyjde.
Potom...
Nádherný den. Jsi na návštěvě u své dcery.
Udělá ti snídani, zorganizuje program.
Je samostatná, soběstačná, suverénní.
Má svůj život a stojí pevně na vlastních nohou.
Nejkrásnější den tvého života.

"Můžu být dobrou matkou?"
Pohlédl.
"Tou nejlepší!"
"Vždyť já mám ještě tolik starostí sama se sebou!"
Nenaplněna.
"Ubudou, věř mi! Na jejich místo nastoupí starosti... jiné, opravdovější."
"To jsou mi vyhlídky!"
Za obzor zrcadla.
"Možná máš pravdu!"
Ale co já za otce?
"Na to se stejně nedá připravit!"
Nezasadil strom, nepostavil dům.
"Víš, kde končí až? V nikdy!"
Ještě chvíli nezodpovědný rebel!
"Čím víc si zvykneš, tím méně se ti vůbec kdy bude chtít!"
Když ženu žene žár, ať muž nemuká.
Nakonec nejde jen o ně.
Tma bez paměti.
Z nicoty do nitra.
A pak do náruče.
Je dokonalejších hostitelů?

"Trpím!"
"Trapná, trapnější, nejtrapnější!"
Usmáli se na sebe.
"Panna, nebo orel?“
"Tyran! Se mi ti ptá, kde jsem v noci spala. Chápeš to? Jako bych byla jeho majetek!"
Pokyvoval hlavou. Nač olej do ohně?
"Nech na hlavě. Tvoje ségra mně každý večer kontroluje mobil!"
"Je tak trapná! To je furt mrkanec sem, mrkanec tam, já se ti za ni v jejím věku stydím!"
"To máš dobrý, šváro. Ten můj polkne pivo a svlíká se!"
Když společně, pokyny už potajmu předány.
"Předlož mobil, miláčku!"
"Dám si ještě jedno! Co tanec? Ukážu vám striptýz!"
"Ještěže my to máme jinak!" tulí se příbuzní.

„Mami, pojď se na něco podívat,“ zatahal Lukášek maminku za ruku a táhnul jí do svého pokoje. Poté, co se rozhlédla kolem, jen zalapala po dechu.
Na stropě uviděla růžové nebe, u okna vyrůstal namalovaný strom. Prostě Lukyho pokojíček hýřil barvami a bylo vidět, že jeho obyvatel popustil uzdu své dětské fantazii naplno. Na podlaze vyrůstala modrá tráva, ze které se usmívaly barevné kytičky, nad kterými létali proužkovaní motýli. Uprostřed louky se blyštil žlutý rybník, na jehož hladině se odráželo červené sluníčko.
„Co to je,“ zeptala se maminka.
„To ty pastelky, co jsi mi dala, mami,“ odpověděl Lukáš. „Jsou kouzelné!“

Skvostem vesmíru, zářivou korunou, modelem Platonovy idey krásy!
Dobrota sama, něžnější než Sněženka.
A on? Hampejzní ohava, nenasytný syčák.
Protivy se přitahují, soudil.
Obyčejná holka s neobyčejnými vlasy a nízkým sebevědomím. Kudy kam? V něm jistota, pevnost, směr.
Bála se protivenství.
Tělo jako nástroj mučení muže, tanečnice venku, doma bolavá hlava. Jako jediná na širém světě dokázala spojit v jedno líné sobectví s udřenou starostí o všechny, kromě něho. Než ustaranost zadělala na šediny, olysal.
Jen občas vytrčit růžky z obalující kukly, vytáhnout nos z hradu, rozhlédnout se po obzoru!
Měla ráda pastelky, on fixy.
Stále spolu. Protiklady se doplňují.

"Ty máš taky mámu, tati?"
"Samozřejmě, Beruško, to je přeci babička Vlasta z Podolí."
"Babička Vlasta? Ale jak tě unesla?"
"Já jsem byl menší. Já jsem byl malý jako ty. A ona byla... vlastně větší."
"A to jsi taky zlobil?"
"To víš, že jo, broučku."
"A babička tě naplácala?"
"Někdy jo. Když jsem zlobil moc. Když jsem třeba utíkal do ulice - jako ty dneska!"
"A já až vyrostu, tak budu mít taky děti?"
"Dá-li Pánbůh, tak budeš."
"A jak je budu nosit?"
"Budeš velká, maličká."
"Jako ty? Takový obr?"
"Doufám, že i trochu větší..."
"Já od tebe ale nikdy nepůjdu!"

Na břehu řeky si řekli. Přímo, otevřeně.
Hlavně letmo, bez lásky, levně. Pro okolí.
Vodnářka, nohy nakřivo, v kříži lehká. On kořist, já kořist, nestvořím příběh bez vnitřního křiku…
Lev, velitel bez vojska, brýlatý intelektuál. Má-li být král, volí i na levačku.
„Třepot řas, přítelkyně mé, a je napřímen!“
„Zalovím vilným pohledem, volové, lusknu, vlhko.“
Netušíce, panic a panna, že před sebou křest.
"Překvapila!"
"Spíš bych věřil v levitaci, než že on..."
"Překvapilas!"
"Já levitovala!"
Když kořen do chřtánu dokořán...
Plány zhatily pleny.
"Já se - upřímně - chtěla předvést!"
"A já - víš - sledoval svou prestiž!"
Obklopeni dětmi děkovali za dávné vytahování.

"Ententýky…"
"Ty seš stará škola. Nikoho nezmasakruje!"
"Možná ne. Superman snad jo?"
"Lovíme naslepo. Mít tak věšteckou kouli."
"Gin s vodkou. Dvakrát. A krevety, ty tu máte skvělý!"
"Existují neznámá rčení, ale pak je na náhodě, co strejda Google poradí."
"Složit je v prvním kole! Nějaký geniální nápad, jak jim nedat šanci."
"Vadí až tak moc? Žádná práce pro třasořitky, ale s tím si do toho šla!"
"Dyť já vím. Kdyby jich jen bylo méně. A druhé identity! Jeden anonym vedle druhýho!"
"Život není peříčko, holka. Skončí duben, odzvoní nám."
Nakonec se ale shodly: daly další čtyři giny a Džina.