Něžná realita

"Tyy, tadyhle zastav," navedl mě děda na kopeček, odkudsi vytasil dalekohled a vydrápal se z auta.

"Noo, Sněžku vidim. Praděd ne, takže chcát bude. Vidiš, támhle, jak to je zamlžený, tam už chčije. Mě sere. Táta chtěl jít do pšenice. Ani hovno, to bude do úterý schnout. Zlý. Tamhle letí kosák, vidiš, jak je nízko? Do dvou hodin leje..."

Upřesňuju, že děda má na levým oku šedej zákal a na víc než 3 metry si mě plete se sousedem, kterej je Filipínec.

Když jsme se za půldruhý hodiny během šílenýho chcance sešli s tátou doma, cítil jsem lehké déjà vu.

Zahlédla ho z dálky a věděla, že je to on. Blížil se k jejímu lehátku pomalým krokem a při tom ji propaloval uhrančivým pohledem. Šortky, rozhalená košile, pod kterou se rýsovaly svaly a vytetované slunce. Krásně opálený. 

Na okamžik zavřela oči.

Konečně. Doufala, že během dovolené zažije aspoň jeden polibek. Ale ani v nejdivočejších fantaziích nebyl od takového fešáka. Třeba to polibkem nes-

"Ehm, madam," probrala se a zamžourala na opáleného dědulu, který jí klepal na rameno a podával opalovací krém. Sjela pohledem zbytek svého těla v plavkách a zaklela.

"V havajštině říkáme políbená sluncem," zakřenil se děda na rozloučenou. 

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

"Koukej ten hadr vyčadit! Vypadáš jak strašák, se to na tobě rozpadá. Taj máš litra, kup si novou, prosimtě. Akorát děláš ostudu."

Namátkou:

Itálie - v ní jsem si poprvý dal aperolek na lehátku.
Irsko - v ní jsem poprvý řídil vlevo.
Finsko - v ní jsem se naučil pořádně bruslit.
Rumunsko - v ní jsem snědl svou první syrovou cibuli.

Výčet by mohl pokračovat, nemluvím o prvním rande s pani.

Modrá mikina značky Converse. Asi první, kterou jsem si koupil za svoje lóve. Tvar pytle, takže schová kilo navíc. Křiklavou oranžovou kapucu nepřehlídnete.

Dobrejch 7 let intenzivního nošení. Snad jich ještě 7 bude.

Jistě, milujeme Benátky. A Florencii a Paříž. Láká nás moře nebo Alpy.
Ale co země, přes které jen profrčíme? Jaké poklady skrývají!
Třeba údolí bavorské řeky Altmühl. Neláme rekordy, ale jak okouzlující krajina, když se řeka vine mezi zelenými kopci, kde lesy občas ustupují holým mohutným skaliskům. Kdo zná Eichstätt s tisíciletou historií, jeho velkolepý dóm s gotickým rajským dvorem a zejména neskutečně skvostným sloupovým sálem i líbezné parky podél řeky, kde nad vodou kvetou plané růže.
Nebo jiné malebné městečko rozložené v údolí v ohybu řeky, vysoko nad ním zřícenina hradu. Výhled odtud je i v dešti nezapomenutelný. Pappenheim.

Z veškeré mojí lásky k tobě zbyly jen seschlé rozpadající se zbytky.
Bývala krásná jako jitro, živá, plná síly. Jako když se strom po dlouhé zimě poprvé zazelená. A jako strom, který bez vody a slunce usychá a strádá, tak moje láska bez tebe trpěla a chřadla.
Zemřela.
Její tělo jsem pohřbila tak hluboko v sobě, jak jsem jen dokázala. Tedy… myslela jsem si, že jsem pohřbila tělo.
Stačil jediný tvůj pohled a já jsem její kosti jako drahocenný artefakt vyhrabala. A když ji zalilo slunce tvých slov, vzešla jako fénix. Nebylo to mrtvé tělo. Bylo to semínko. A vzklíčilo.

"Přejděme tedy k samotnému znění závěti."

Odkašlal jsem si a významně pohlédl na smutně se tvářící ženu a odpudivého chlápka s dychtivým výrazem. Vždycky takhle někomu v duchu fandím.

"Cituji," začal jsem, "já, Jaroslav Bezmezný, narozen a snad i pohřben v Dolní Rousnici, odkazuji skromné jmění své dceři, Marii Chycené, rozené Bezmezné."

Žena se pousmála a s poheldem nahoru něco zamumlala.

"Zbytek svého majetku, tedy farmu s pozemky o celkové výměře 351 hektarů pak odkazuji svému synovi, Jiřímu Bezmeznému..."

"No konečně!" Chlápkovi triumfálně svítily oči.

"Pod podmínkou, že na veškerých zmíněných pozemcích zbuduje rezervaci pro rosomáka Milana z brněnské zoo."

Děda loni babičce na výročí říkal, že s ní prožil těch nejkrásnějších padesát let, jaké si dovede představit.

Máma s tátou se potkali v tanečních, když jim bylo šestnáct. A i přes všechny rozdíly našli způsob, jak se životem protancovat spolu.

Dlouho jsem se bála, že na mě takový příběh nečeká. Ale teď?
Hrozně mi chybíš, jakmile se za tebou zavřou dveře. Tvůj úsměv mě vždycky rozzáří (i ty ďolíčky, o kterých tvrdíš, že je nemáš). Nevěřím, že mám s někým tolik společného, a miluju, že jsme z 35 procent zasnoubení.
Když myslím na tebe, lásko, všechny pochyby se rozplynou.

Zarazil jsem se při pohledu na vodovodní kohoutek.

Co kdyby...

Bouchly dveře.

"Nazdar, čumáku! Jak bylo?!"

Kdyby se rozkopala hlavní naším směrem...

"Čus."

"Měl ses fajn?"

Teoreticky by stačilo přifařit jednu trubku navíc k rozvodům plynu, vody nebo něčemu podobnýmu...

"Mhmm."

"Cos měl k obědu?"

Jenže místní pivovar tohle nezamázne a jiný jsou moc daleko...

"Jo."

"Cože?"

Kdyby náhodou stejným směrem bydlelo i pár papalášů - třeba ten chlápek, co vlastní lékárny, starosta, kámošův známej, kterej má malou fabriku...

"Řikám, že jo."

"Aha... chceš polívku?"

Pak potřebuješ ještě pořádnou pípu. Co takhle zažádat o dotace, dneska stejně dotujou kdejaký srágoroviny...

"Neměl."

Odložil jsem "ty svoje fidlátka" stranou, odstoupil jsem a oddechl.
"Tak co myslíte, paninko, ještě přežehlit, nebo stačí doladit citlivý, hehe, místa?"

Paní Daňková, s velkým přehledem nejnáročnější klientka, pro kterou jsem kdy dělal, nakrčila nos a vzhlédla ke mně.

"Tam vepředu vám to se žehličkou šlo, tak to ještě, prosimvás, jednou vemte."

Normálně bych se na to už mohl, vy víte, co, ale paní Daňková byla docela pěkná ženská, tak co bych jí to ještě nepřežehlil. Třeba z toho pak něco, hehe, bude.

Když jsem dožehlil, musel jsem sám sebe pochválit.

Takhle pěkně jsem zámkovou dlažbu, přísahám, jaktěživ nepoložil.