Něžná realita

Odložil jsem "ty svoje fidlátka" stranou, odstoupil jsem a oddechl.
"Tak co myslíte, paninko, ještě přežehlit, nebo stačí doladit citlivý, hehe, místa?"

Paní Daňková, s velkým přehledem nejnáročnější klientka, pro kterou jsem kdy dělal, nakrčila nos a vzhlédla ke mně.

"Tam vepředu vám to se žehličkou šlo, tak to ještě, prosimvás, jednou vemte."

Normálně bych se na to už mohl, vy víte, co, ale paní Daňková byla docela pěkná ženská, tak co bych jí to ještě nepřežehlil. Třeba z toho pak něco, hehe, bude.

Když jsem dožehlil, musel jsem sám sebe pochválit.

Takhle pěkně jsem zámkovou dlažbu, přísahám, jaktěživ nepoložil.

Na soutoku Wehry a Fuldy vzniklo město Hannoversch Münden. Něco jako Hannoverské Ústí.
Jako tolik jiných německých měst vyrostlo celé z hrázděných domů. Tady je bohatí měšťané dovedli k dokonalosti. Různobarevné trámy, všelijak zdobené řezbami a ornamenty, často vidíme zlacené nápisy, modlitby nebo upomínky na dávné majitele. Všemu samozřejmě vévodí honosná radnice, ta ovšem kamenná.
A na samém kraji města se řeky slévají. Přes vodu vedou dva stylové kryté dřevěné mosty. Na ostrohu mezi řekami se pne kaštan, ohromný jako tři jiné. Celý obsypaný bělostnými květy. Jenom se tak zastavit a pod záštitou zelenozlaté koruny pokojně sledovat, jak vody plynou…

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.

Kristián, z nás největší posera, seděl schovaný za popelnicí. V igelitce z Tesca měl vodní balónky, ve kterých bylo ale místo vody něco šťavnatějšího. Neptal jsem se.

David, válečný štváč, ale zároveň poděsný teoretik, měl připravenou těžce dehonestující řeč, ve které se chystal pourážet celou šikanátorovu rodinu až do třetího kolene.

Černá práce zůstala klasicky na mně. Měl jsem chrániče na kolo a lyžařskou helmu. Nemohlo se nic podělat.

***

Milan, o 4 roky starší kluk, se držel za holeň, do které jsem ho prudce nakopl.

"Ještě jednou se mi pokusíš ukrást pomeranč, oslí xichte, tak ti ho narvem do prdele."

"Támhle vzadu, pán v maskáčové bundě, prosím," vyzvala tisková mluvčí nařvaného hromotluka s troglodytím výrazem. Ten převzal mikrofon a když napotřetí trefil stranu, ze které se má používat, hlasitě si do něj říhnul.

"A ty bestie chlupatý teda co? Tudlevá zas sem našel rozervaný jehně, tak co s tím provedeš, co, ty?" Vypadlo z něj nakonec.

Odstřel jakýchkoli zvířat se mu bytostně hnusil, ale potřeboval je. Potřeboval, aby mu to za týden hodili.

"Vlky zajisté vnímám jako obrovský problém, který..." Konstrukci zavrhl v půlce. Doutnal v něm vztek. K čertu s hlasy.

"Tak si postav lepší ohradu, ty votlemenej mamrde!"

"Ty, babi, já ti nevim. Fakt nechceš radši tu černou? Poiej," napodobila Karolína ironicky Jardu Sapíka, "vypadá mile a normálně mňouká. Tahleta se tváří pěkně nasraně a štěká jak nějakej hafan," dodala Karolína tváříc se pochybovačně.

"Prosimtě, Kájinko. Určitě se tak tváří jen proto, že se jí tady nelíbí. Hájek je věčně nadranej jak kos, kdoví, jak je vůbec krmí," zahartusila babi rozhlížejíc se, jestli pan Hájek, majitel útulku, zrovna nejde.

***
Když si babička chtěla na zahrádce adoptovanou manulí samičku pochovat, šelma ji rafla do ucha a zdrhla.

Od té doby kolují na Zeměšsku legendy o nasraných, tlustých, divokých kočičkách.

Momentálně nejoblíbenější zábava našich koček

"To je ten vocásek, co se cpe do každý televize a vykládá, jak umí pěkně česky, ten Špínakufr? Hehehe."

"Jo, to je von, a bacha vole, už jde. Drž se."

***

"Vítejte u dnešního přenosu zápasu mezi Českou republikou a Belgií. Vítám zde také hosta, Jense Spinnehoffera. Jensi, jaké máš vzpomínky na působení v Gentu?"

"Ztrafím fšechny čcheskché difáky. No, fíte, co se fußba... tedy fotbalu týčche, nejlepšchí rchoky méhcho žifota to nebyly. Przy cholení nochou jsem chnedka na začchátku sezóóny chytl nějakchou nechutnou fyrážku a pak mě dokonce ze sestavy na chfíli fyšťouhchl Jelle von Bezouwe, tchakovej pitomej felkej Flám.

Po tolika letech

Po všem tom

krvácení na pódiu, po
střepech z lahví, po násilné sebedestrukci, po drogách, po
- odvykání, navykání, a odvykání a navykání –
po spaní v karavanech u smetiště, za skládkou k vrakovišti a doleva
po rozmlácených kytarách a syrový, primární síle a
šílených holkách a šílených klucích a po
Berlínu a Moskvě

Po všech těch letech
(konkrétně od jara 1947)
Je prokázáno, že punk je
Nečekaný šanson vpodvečer
Ponožky v sandálech Gucci
Balený cigárko v limuzíně
Paraplíčko, krajky, pohádky u ohně pro zatoulaný básníky
Vyhlídka na moře
Kakadu z útulku

Smát se všemu, sobě, se sebou

Vlídnost

“Dávat pozor, aby nepřijely benga!”

Je mi sedmnáct a zažívám svojí první razii v hospodě. Benga jdou po hulení, osazenstvo opouští prostor oknem na záchodě. Jak je důležité dávat pozor!

“Odejdeš tam kde žiješ!”

Stěhuju se do Prahy. A zas do lesů. A do Prahy. Všude se snažím nějak žít.

“Vy už jste z toho psychický! Ajéje!”

Občas to tak je. Ajéje.

“Hodně budeš někde!”

Celý život, paní Jolando. Celý život.

“Elektřina jde nahoru, všechno jde, plyn… Pro mě je málo tisíc korun..!”

Jolando, vy jste snad vědma!

“Ze sraček můžete vytáhnout se.”

A na to se napiju. Na Jolandu!