Něžná realita

Netrpělivě postává na rohu ulice a čeká na tu, která jí předá moc, voní bílou kávou a babiččinými buchtami, když ji lehce líbne na tvář. Pak jde městem, pomalu a líně, zlatí den, zvoní v tramvajích, miminko v kočárku polechtá a sama se zasměje. Popostrčí milence na zastávce, prohřeje vodu na koupališti, a pak už jen je: v tajícím eskymu, v rozteklém asfaltu, ve spánku beze snů...
Když později uvidí přicházet frajírka bez košile, s cigaretkou a smyslným úsměvem, pobaveně se rozesměje, a pak se nechá obejmout.
A Horké letní odpoledne tančí s Žhavou nocí smyslné tango nad prejzovými střechami.

Kancelář ředitele nejmenované společnosti vyrábějící čokoládové tyčinky.
Meeting nebere konce.
Atmosféra je napjatá.

Na stole leží čokoládová tyčinka.
Nestydatě bez obalu.

“Já to tam prostě nevidím,” prohlásí zástupkyně. “Podle mě je to pitomost.”
“Podle mně taky,” vzdychne ředitel. “Ale asociace rodičů si stěžovala a my se tím musíme zabývat.”
“Ať jdou někam,” zabručí asistent. "Asociace otravných puritánských rodičů! Pomyslel někdo na děti, vystavené tomu odpornému…” zapitvoří se.
A natáhne se po tyčince.
“Je mi jedno, jestli to vypadá jako penis. Mám hlad.”
Zakousne se.
Zástupkyni se v tu chvíli rozšíří zorničky.
“A víte, kolego, že teď už to možná vidím?”

Ano, trávil jsem rád čas na slunci.

Proto jsem na cestě z práce nesešel do metra jako obvykle, ale zamířil na nejbližší tramvaj.

Venku samci motýlí - řekl jsem si po chvíli,

Znělo mi ve sluchátcích. A opravdu, na louce poleto-

“Hovno, Versace je víc gucci než LaCoste.” Přehnal se přeze mě po chodníku hlouček puberťáků. Tu ti ve mě překypěl vztek a já viděl rudě: Čůráček v roztrhaných džínách s RayBenama přežvykující tabák, vedle něj špekoun s mikčou Šampion za třicet devět litrů a ledvinkou Supreme - a trojici doplňoval fakan v kloboučku NAS(r)A(t).

"Televizní kurvy!" Vyštěkl ze mě můj Tourette.

Už na začátku se dostavil známý příjemný pocit "konečně zase na cestě". Zvlášť potom, co se objevilo u silnice překrásné jezero Mondsee. A krátká zastávka s výhledem na alpské velikány také nebyla marná.
A pak už konečně první městečko za italskou hranicí. Venzone, schoulené mezi bělavými kraňskými Alpami, u zelenomodré řeky plné kamení. Hned vedle parkoviště zbytky hradeb, snad ještě římských, dál už bělavé městečko s kamennými domy, občas palácek, sdružené okno, ozdobný portál. V ulicích a kavárničkách spousta lidí, kteří nemají naspěch.
A tu to na mě dolehlo plnou silou: Jsem tady! Venku! V Itálii!
Uprostřed krásného zlatého odpoledne...

Když sem baronka Béatrice přišla, byl to jen pustý mys, holá skála, kde se sotva která rostlinka mohla uchytit.
Právě tady ale viděla své krásné sídlo, útočiště před životem v nepovedeném manželství.
Stálo to nejen nespočet peněz, ale také neskutečnou práci. Museli upravit skálu a ještě sem nanosit všechnu půdu.
Až tam vyrostla půvabná vila v italském slohu. A před ní okouzlující zahrada. Veliká francouzská s jezery a vodotrysky.
Pozdější majitelé ještě park rozšířili, vzniklo několik tematických zahrad. Jedna krásnější než druhá.
Tady už se daří nespočtu vzácných květin, mohou tu růst a rozvíjet se v nejkrásnější tvary a barvy.