DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

„Copak má asi dneska v plánu?“
„Nechme se překvapit.“
„Určitě si vybere mě.“
„A proč by si měl vybrat zrovna tebe? Nejseš o nic lepší než my ostatní.“
„To víš, že jsem. Jsem jako nová, kdežto ty seš tupá jak poleno.“
„Protože tebe si skoro nikdy nevybere, kdeždo mě si vybere skoro vždycky.“
„No tak, nehádejte se. Růžová může být jen jedna.“
„Jestli bude kreslit kytičky, určitě se vyřádíme všechny. Snad kromě Šedivé. Promiň Šedivá.“
„Dobrý, jsem zvyklá.“
„Hele, už jde… Něco hledá…“
„Co to jenom je? Počkat. Snad to není…“
„Áááááááá!“
„Aááááááá!“
„Néééééééé“
„Pomóóóóc!“
„To je… To je… Ořezávátko!“

Po prvním pokusu s celkovým barvením se Čarodějka rozhodla trochu experimentovat se sice pracnějším, ale zato předvídatelnějším malováním.
Nasbírala bobule, listy, květy, dokonce i kůru - cokoli na co si jen vzpoměla.
Vařila, dusila, drtila a míchala.
Když měla hotovou celou paletu, rozložila si navlhčené plátno na palouk, vzala špachtli a štětec a pustila se do díla.
Že se svými nástroji neudělá jasnou konturu zjistila prakticky hned.
Že se barvy na vlhkém plátně spíjejí objevila hned vzápětí.
Po chvíli zoufání odhodila nástroje a do barev namočila prsty a ruce.
To, co skončilo na plátně, bylo abstraktní. Ale byla to její duše.

Nedaleko kroketového hřiště spatřila Alenka několik vytáhlých, hubených tvorů v různobarevných oblečcích. O něčem se dohadovali.
„Raději se mezi ně nebudu plést,“ pomyslela si.
Jeden z nich si jí však všiml.
„Které barvy je na světě nejvíc?“ zavolal na ni.
Alenka se rozhlédla. „Zelené.“
Mužík v zeleném se začal radovat.
Alenka pohlédla na nebe. „A také modré.“
Chlapík v modrém poskočil.
„V zimě je zase hodně bílé a hnědé.“
„Musíš vybrat jen jednu barvu. Platí ta, co jsi řekla první,“ řekl dotčeně mužík v zeleném.
„Za hádky dává královna setnout hlavu,“ odpověděla Alenka.
„To nám nevadí. Zavolali bychom si Ořezávátko.“

Barev bylo od začátku dost.
Dveře archy se před nimi zavřely.
A pak přišla černá. Možná nejen, ale to skrze stisknutá víčka neviděl.
Jen bílá mu občas prozářila i přes ně, když oblohu rozčísl blesk.
Když se svět uklidnil a on otevřel oči, jediné co viděl byla modrá. Od obzoru k obzoru... ale kde byl vlastně obzor?
Hnědě béžová pod jeho rukama byla oporou, když otevřený prostor začal být příliš mnoho.
Černá a bílá jako symboly - vrátí se?
Konečně zelená! Jak rád ten útržek viděl.
Nad pevnou zemí se rozklenul oblouk vymalovaný sedmi barvami zaslíbení.
Už nikdy nezničím zemi potopou.

Pro slzy neviděla, když za sebou práskla dveřmi. Notnou chvíli proklínala celý svět. Nejmilejší dospělák na světě nepřijel, jen poslal Atlas.
Po chvilce ji zaujal záblesk modré stuhy. Byla přesvědčená, že ten balíček tam dřív nebyl. Nejistýma rukama otevřela obálku.
Drahá kapitánko,
vím, že tě můj vzkaz nevyděsí a vím, že se mohu spolehnout na tvé mlčení. Věř mi, že vše, co se ti dnes zdá ztracené, se k dobrému obrátí. Mezitím přijmi, prosím, malý dárek z dob budoucích.
Pozdravuj sestry a maminku.
Susan Burnwood
Z krabičky se vykulila barevná dřívka.
Začátkem jara už Margaret obstojně překreslovala listy z herbáře.

Blížila jsem se k domovu a do mysli se mi plížila obava, co mě čeká doma. Když jsem odcházela, Robin se mohl pominout, že se jdu vylítat bez něj. Už ve dveřích mě ale čekalo mrtvé ticho. Prošla jsem byt ale po Robinovi ani stopy. Vtom jsem spatřila spoušť. Poměrně drahá sada pastelek, kterou jsem našemu Honzovi přivezla ze služební cesty, ležela otevřená v obyváku na podlaze. A pastelky roztroušeny kolem, rozžvýkány na kousky ne delší než centimetr. Pod kanapem to zašramotilo.
„Jen počkej ty hajzlíku,“ šťárala jsem pod kanapem. „Až tě vytáhnu tak dostaneš nářez, že se týden neposadíš.“

Krajinné prvky černě, vegetace zeleně, osídlení modře, vojenské struktury červeně.
Tolik říká směrnice. Moje vegetace je modrá. Zatím.
„Mám ti předat pokárání za nepřehlednost –"
„Máš mi předat novou sadu barev," přeruším posla neurvale, přestože vím, že tohle není jeho chyba. „Ta příští bude jen v červené. A jestli rychle nedostanu, o co jsem žádala, skončíme nejspíš u náčrtků uhlem."
Pero vyzobalo už i poslední zbytky. Na ohni pobublávají zbytky večerního králíka.
Ráno do vývaru zamíchám špínu z očazeného kotlíku.
„Nesmí se namočit," kladu mu na srdce. „Je kreslená uhelnou tuší."
Příště konečně přinese stálý inkoust a tři menší barevné lahvičky.

Dveře se zavřely, a nesnesitelný řev pomalu slábl. Stěny se přestaly chvět.
"Zlomili mě, a ani mě neostrouhali!" ozval se žalující hlásek.
"Pche, to buď ještě ráda," odpověděl hlas z druhé strany místnosti, "zatracený Fráňa, tohle je pokaždé, teď tu budu trčet pod skříní kdovíjak dlouho, možná i několik let."
"Vlčata," zamumlalo několik z nich nespokojeně.
"Prý přijdou v září nová, třeba budou hodnější," snažila se je uchlácholit červená pastelka, zářící novotou.
Několik pastelek se uchechtlo, ta nejkratší z nich, ale nejváženější, promluvila trpělivým hlasem: "Zažila jsem mnoho Září, a věřte mi, vlčata jsou vždy stejná. A taková mají být"

„Malej už zase fňuká. Ve výtvarce strávil víc času ořezáváním pastelek než kreslením a dostal pětku. Já nevím, že se mu furt tolik lámou.“
*
„Přišel dneska celej uválenej a ještě pozdě. Že se mu vysypalo pouzdro z okna a že to s kamarádem sbírali. Aspoň má kamaráda. Já jsem tu na všechno sama.“
*
Matka mlčí, nevěřícně pozoruje chlapce na nemocničním lůžku. Otřes mozku, zlomené obě nohy a šikanou podlomené sebevědomí.
„Co ti to provedli, ty můj kluku, ty tvoje tenoučký pastelky teď obě v gypsu, co já teď s tebou... Proč jsi mi nic neřek? Proč ti někdo nepomohl? Kdokoli?!“

Přesvědčit velemoudré vedení Ptačího klubu, že se nechtějí setkat se všemi členy, nebylo jednoduché. Museli rozšířit počet zúčastněných z McGonagallové, Pastorka a Tonksové o Aberfortha Dumbledora a nejstaršího syna Weasleyových.
Přesto nebyl průběh tak děsivý, jak se Lucius obával. Proběhly očekávané výkřiky:
„Jak vám můžeme věřit?!?“
„Jak to že toho víte o horcruxech tolik?“
„Harryho přece nemůžeme vynechat!“
Vysvětlili svoji pozici. Byli tak milí a trpěliví, jak jen dva inteligentní Zmijozelové čelící smečce impulzivních Nebelvírů říznutých přemoudřelými Havraspáry mohli být.
Plán byl zaznamenán a odsouhlasen.
Lucius fascinovaně sledoval Tonksovou, píšící si poznámky pastelkami, které měnily barvu zároveň s jejími vlasy…