DMD č. 7. pro 7. 4. 2012. Téma: Zprava dobrý

„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“
Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.

...aneb těžký úděl geodetů
„Zprava dobrý, dvacet vzad!“ Zapraskalo z vysílačky a já se ošila. Vlevo díra jak do pekla, vpravo totéž a pode mnou z každé strany Ukrajinec. Přehmátla jsem levačkou, pevně sevřela hranol a posunula se o kousek dozadu.
„Pět vzad, neloudej se,“ zahučelo z kapsy. Hmátla jsem po vysílačce, abych mu řekla, kam si těch pět cenťáků může strčit. Prásk! Zdola se ozvala nadávka. Šoupla jsem o pět a zamávala na něj. Přiběhl okamžitě.
„Půl dozadu, dobrý. Co je?“ Ukázala jsem dolů, kde jeden z dělníků sbíral zbytky vysílačky.
„Je po ní,“ oznámil kolega. Příbramská ČOVka si vybrala svou první oběť.
A/N:Někdy jsou vzpomínky úsměvné, někdy děsivé... Jako bych znovu klečela na zdi široké 15 cm a zírala do aktivační nádrže hluboké 5 metrů. :D A cítila ten smrad, fuj!

Hvězdná loď Enterprise kapitána Jamese Tiberia Kirka pozvolna plula oceánem hvězd za svým nekonečným cílem. Posádka byla v dobré náladě, kapitánův deník byl průběžně a pravidelně aktualizován.
Najednou se zablesklo, vzedmula se tlaková vlna, chopila se Enterprise a hnala ji kupředu. Kolem se míhaly meteority a kusy ledu podobající se kometám. Enterprise se zmítala v krupobití, vypadly jí systémy a stala se neovladatelnou. Najednou vše ztichlo, uklidnilo se a ztišilo.
Kormidelník Hikaru Sulu byl nejistý. Enterprise se opět stala ovladatelnou, generátor byl nahozen. „Zprava dobrý,“ ohlásil navigátor Pavel Čechov. A zleva do nich narazil velmi překvapeně se tvářící vorvaň obrovský.

Postranní chodbou Netherfieldu zvonilo pubertální chichotání.
„Ani za sto let, má drahá!“
„A jak se mu chceš vyhnout? Bude slídit, dokud si nezatančí s námi se všemi.“
„Povídám ti, že ne! Neohrabaný hlupák! Taková ostuda! Ty možná, ty nemáš mou vzdornou duši,“ pohodila Lydia tmavými loknami.
„Navíc, když tu není drahoušek Wickham, nemám chuť tančit s nikým, ani s Dennym.“
„Pojďme, sestřičko, tady se nudím.“ Pro Kitty toho život moc nenachystal.
„Dobře, budeme se dívat shora, budeme se jim smát. Mrkni, jestli není na schodišti.“
„Není, nikde ho nevidím,“ rozhlédla se na obě strany, „tak už pojď!“
Chichotání zvonilo dál...

Byla to velmi klidná neděle.
Polaskal naleštěnou pušku.
Vůně oleje.
Zacvakl další náboj do zásobníku.
Dva obyčejné. Průbojný. A znovu.
Už i oni používají vesty.
Byl skoro zázrak, že mohl nastoupit.
Po třech letech v armádě.
Místo normálního výcviku.
Dávali mu to sežrat.
Prý: "Zprava dobrý, zleva tanky."
Pohladil rudý baret v poličce.
Nikdy neseděl v tanku.
Vrátil pušku do skříně.
Vzpomínal na první akci.
Tady u bystrozorů.
Přišel o hůlku. Expelliarmus.
A měla následovat Avada kedavra...
David se trochu usmál a pohladil pistoli na opasku.
A řekl, jen tak pro sebe, "Ani smrtijedi neumí čarovat s dírou mezi očima."
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

Svůj meč jsem si zasloužil v mnoha bitvách i soubojích. Měl jsem rád vzrušení a nebezpečí. Ale byl jsem rád, že jedeme z války domů. Můj bratr byl zraněný, takže se stěží držel na koni. Byli jsme blízko hradu, když nás napadla banda psanců.
Byli jsme dva, zatímco jich deset. Docela slušná přesila.
Sesedl jsem, abych chránil bratra. Naštěstí většina jich zamířila ke mně. Asi si mysleli, že mě dostanou počtem, protože neměli pořádné zbraně.
Pár jsem jich složil, když se někdo snažil dostat se ke mně z boku. „Zprava dobrý, brácho,“ ozvalo se a muž klesl mrtvý k zemi.

Další den. Další pokus o práci. Další hádka s matkou. Teď tu spolu tvrdnou jako dvě sardinky v konzervě a ječí na sebe. Ať žije rutina!
Kontrolka bliká.
„Já vím, proč tak stojíš o práci u H.C.Clements, dámo. Myslíš, že si tam najdeš mužského.“
Jo, ty fakt umíš tnout do živého. Co takhle do rány přisypat trochu soli a pepře, aby sis mě mohla líp vychutnat. Jenže Jival Chowdry nabízí plný úvazek a jistotu. To musí uznat.
Zelená šipka vytrvale bliká.
Sekretářka se snad nejdelším seznamem dočasných zaměstnání v Chiswicku stojí před volbou a říká si, jestli se něco změní.

Ne nadarmo se sedadlu spolujezdce říká sedadlo smrti. Irena křečovitě zarývala prsty do potahu a cosi si mumlala. Jestli to byl proud polohlasných nadávek nebo modlitby, ať se jí žaludek neobrátí definitivně, těžko říct. Fenris možná byl mistrovský řidič, ale maximální dovolenou rychlostí se nezatěžoval. Proč taky, když se jeho otec snažil utišit svědomí tím, že jeho pokuty nechával zázračně mizet?
„To ani nepočkáš na ‚Zprava dobrý‘?“ lapla po dechu, když další křižovatkou zase vyloženě prolétli.
„To projedem,“ zahlásil seveřan suverénně a ještě přidal plyn.
Tentokrát zaskučela nahlas.
To ji naučí, prosit o odvoz bývalého pravidelného vítěze ilegálních automobilových závodů.

Poznámka: Spoiler, vztahuje se k Bouři mečů a Hostině pro vrány
Jaime osaměl ve stanu uprostřed ležení pod stále vzdorujícím Řekotočím. Konečně.
Bez rozmýšlení unaveně vztáhl pravačku, aby se napil. Neohebné lesklé prsty pohár převrhly.
Hořce zíral na svou zlatou ruku potřísněnou rudým vínem.
Zlato a krev.
Bylo to tak samozřejmé. Tak snadné. Jeden pánovitý pokyn a všichni padli na kolena. Jedno lehké gesto a měl ji, zbožňovanou zlatou ženu. Jeden přesný úder a mrtví muži se hroutili v tratolištích krve. On a meč byli jedno. Nic ho nedokázalo zastavit a on se nezastavil před ničím. Nikdy. Proč taky? Mohl si dovolit všechno díky své silné, obratné, spolehlivé pravé ruce.
Bývávalo.

Toho dne se nikomu na trénink nechtělo. Wood se ale tvářil vesele, jako by chtěl nebelvírskému týmu sdělit nějakou úžasnou novinku.
„Dnešní trénink si trošku ozvláštníme,“ řekl. „Abychom lépe pochopili, jak moc záleží na každé funkci, vyměníme si role.“ Prohlédl si svůj tým. „Takže Frede, budeš chytač, Alice brankář, střelci budeme já s Katie a Georgem a odrážeči Harry s Angelinou. Budeme hrát s Havraspárem, který udělal totéž ve svém mužstvu.“
***
Být odrážečem není zas tak těžké, pomyslel si Harry a zazubil se na Freda.
Vtom ale zprava přiletěl potlouk a uštědřil mu bolestivou ránu.
No, možná raději zůstanu chytačem…